close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2019

Proč píšu rodokmen

22. března 2019 v 8:48 | Věra Dofková |  Co jsem četla jinde!
Pěkných pár důvodů proč dělám rodokmeny - 2. část.

1) nejdřív s tím jen tak koketuješ a zajímá tě ta "velká" historie, císaři, králové a tak. Co je proti tomu "jen" tvůj praděda ze Stříbrný Skalice, o kterým víš, že se někdy děsně dávno narodil na vesnici, dělal na poli, jezdil s koňma, oženil se, měl děti, vnoučata a pak umřel, ale ty si to nepamatuješ, protože to bylo 45 let předtím, než jsi přišel/přišla na svět.

2) jenže pak se do toho pustíš, protože všechno jiný než učení obchodního práva na státnice je lepší, protože zábavnější.

3) a pak zjistíš, že ten tvůj původně "nezajímavej a obyčejnej" praděda, co se narodil/oral/měl děti a umřel, byl syn chalupníka, v 18 letech už bojoval ve válce daleko od domova, někde v Dolomitech, vstoupil do legií, přežil, vrátil se domů, oženil se s nejhezčí holkou, co byla z hájovny, měli dva kluky, chalupu a ona pak dostala tuberu. A tak ten tvůj "jenom z vesnice" praděda prodal kus pole, a další kus pole a zadlužil chalupu, aby byly peníze na doktory a na sanatorium pro tu jeho milovanou Marušku z hájovny. A mezi tím, co Maruška ležela v plicním sanatoriu, tenhle praděda "jen obyčejnej z vesnice" se sám staral o dvě malý děti, chalupu, a jezdil jako forman s koňma do Prahy a vozil lidem různý věci, aby si přivydělal. Pro svoje kluky a pro Marušku. A pak mu Maruška ve 33 letech umřela a on zůstal na chalupě s klukama sám. A pak umřel na tuberu Marušky bratr a praděda si vzal za manželku tuhle ovdovělou švagrovou Andulu i s její malou Haničkou. A nevěděl, že svým klukům přivedl opravdickou zlou macechu z pohádky. A když pak tenhle praděda dostal na stáří sám tuberu a vyléčil se, jeho druhá žena Andula ho vyhnala z domu a tak ho jednou takhle večír tvůj tehdy mladej děda, přivedl k sobě domů k manželce a malý dceři, tvojí mámě, jakože na furt.

4) nebo zjistíš, že jiná tvoje praprababička žila na hromádce s tvým prapradědou anarchistou a byli tak moderní, že již po narození čtvrtého dítěte se teda vzali. V roce 1908 to byl celkem odvaz.

5) nebo zjistíš, že strejda tvýho pradědy byl proslulej místní děvkař/karbaník/alkoholik, co neudržel krejcar, a že všichni jeho sourozenci se museli zavázat svým rodičům, že se o bráchu postarají, aby netrpěly jeho děti. A tenhle prapraprastrejc karbaník se někdy v roce 1920 zdejchnul z Hradových Střímelic a odešel někam do Maďarska, kde měl další děti. Poslední stopa po něm je v Aradu v Rumunsku, odkud se asi v roce 1940 ozvala do Hradových Střímelic jeho dcera Kateřina, kterou si v cizině pořídil.

6) nebo zjistíš, že tvoje chytrá a šikovná prababička z chudý vesničky tamhle někde v Sudetech musela odejít ve 14 letech ze školy a jít pomáhat k zedníkům na stavbu plicního sanatoria, protože její brácha Leopold musel v roce 1914 narukovat do války a doma byly potřeba peníze na to, aby se mohlo Poldíkovi na frontě přilepšovat jídlem.

7) nebo tvůj děda jednou takhle vytáhne ze skříně plastovou krabičku s dopisama z války a ty se díky tomu seznámíš se svým dávno mrtvým praprastrejdou Poldíkem, co padnul v roce 1915 ve válce. A pak zmanipuluješ bráchu a jedeš se do tý vesnice v Polsku, kde Poldík umřel, podívat. A pak zpunktuješ rodinnou výpravu, která tam zanedlouho doveze Poldíkovi pamětní kámen z jeho rodnýho Malonína a hlínu od domku ze Smolný, odkud rukoval. A neustálým meldováním dosáhneš toho, že se na ten květnovej víkendovej výlet do Polska všichni účastníci těší už teď.

8) sedíš takhle večír u sešitu s poznámkama, čteš si, cos vypátral/a o těch svejch zdánlivě "nedůležitejch a obyčejnejch" prapra...a říkáš si, ty kráso, to jsou ale osudy, to si ani nedovedu představit, to bych nedala, takové trable a nepřízeň osudu a oni to přesto přijali všechno, tak jak to bylo, a žili dál, jak nejlíp uměli.

9) a tak tě definitivně přestane zajímat ta "velká" historie králů, císařů atd., protože to se tě až tak netýká a stejně je to už 100x vypátraný a přemeldovaný všude možně. Ale to, co se dělo na vesničce, v chalupě, kde se narodil tvůj pra pra, to je něco, to přece ještě nikdy nikdo nevypátral a nesepsal. Adrenalin zaručen.

10) a tak nelituješ času, energie, námahy, bolavejch zad a očí, a po nocích hrabeš na netu matriky. A když narazíš na předka, kterej je třeba 350 let mrtvej, přečteš nahlas jeho jméno a řekneš o něm ostatním příbuzným. Protože už to nejmíň 300 let nikdo neudělal, a ty tomu prapra... chceš vzdát úctu tím, že ho aspoň takhle připomeneš, protože hroby těch lidí už třeba dávno neexistujou. Prostě dáš svým předkům zpátky jejich jména a vytáhneš je ze zapomnění.

11) ale aspoň víš, že tvoje rodinná historie nezačala tím, že si tě rodiče donesli z porodnice, ale že ta rodina tu byla dávno, staletí před tím a ty ji znáš.

12) je to fuška to najít a dát to všechno do kupy , ale věci, které za něco stojí, něco stojí.

13) na fotce je ten můj inkriminovaný neobyčejně obyčejný praděda Rudolf Urban v den, kdy si vzal svoji Marušku z hájovny. Psal se 29.červenec roku 1923.


Tak jsem se tu veřejně vypsala a můžu jít spát. Howgh!!!

Krásné a mě nezbývá se pod všechno podepsat a souhlasit.

16. března 1939

11. března 2019 v 9:28 | já
80 let !
Je to tak dávno, ůčastníci pomalu mizí. Naše generace ještě má povědomí prožtých oslav 15., 20. a dalších výročí osvobození.
Vlaječky ve školních třídách, před školou, na všech budovách ve městě. Slavnostní zasedání s pionýrskými fanfárami, noviny plné oslavných článků a stále stejných fotografií. Počátky toho všeho započaly před těmi 80-ti lety,
Z nenápadných článků ve starých novinách, které mě ve zralejším věku začaly zajímat, sem se pomalu přenášela do doby, kterou prožívali moji rodiče a jejich vrstevníci.
Počátek toho všeho dokumentují fotografie mladíků při mobilizačních odvodech, fotografie německé vojenské techniky na zdejším náměstí v ony zlé dny okupace. Následují dopisy kamarádů z cizích měst, kam byli odvezeni na nucené práce.
Smutné záběry na věž našeho kostela z něhož právě sundávají zvony pro válečné hospodářství. Smutné období po tzv. heidrichiádě, letadla na obloze letící k Ostravě, jak je vyfotil tatínek při své vycházce na Skalné. Zmizení několika řidovských rodin a konečně před samotným koncem války zatčení bystřických odbojářů. A pak konečně konec, pohřeb vojáků, kteří položili své životy daleko od domova, kvůli nevšímavosti politiků před lety. Slavný pohřeb za ůčasti téměř celého města, které v ty dny drželo po hromadě.
Ano je to 80 let.
Pro ty mladší proto neškodí, celou tu dobu připomenout, zamyslet se a nikdy již nebýt tak důvěřivými, jako naši předci.