Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2016

Suším, sušíš, sušíme

30. srpna 2016 v 16:07 | já |  Moje psaní
Léto je sezona s největším objemem práce v kuchyni. Ať si kdo chce, co chce říká je to tak.
Jenom toho ovoce a zeleniny, co člověk zpracuje jsou tašky. Spížka se nám plní různobarevnými skleničkami v nichž máme pečlivě zpracované jahody, meruňky,třešinky, višně, rybíz, ryngloty, maliny atd. Police se prohýbají pod kompoty, džemy, přesnídávkami, čalamádami, strouhanou zeleninou, různými specialitami, kterých máme každá několik a jež jsme podědily po babičkách atd. Chválíme se jedna druhé, kolik jsme už udělali litrů malinovky, nebo bezové limonády, jak se nám krásně podařila rybízová marmeláda, nebo ta višňová, ta nemá chybu. Okurky se stydlivě koupou v desítkách sklenic, malinkaté, krájené na kolečka i kvašené ve velkém hrnci. Sezona hub, jaká je třeba ta letošní, nám přichystá další hodiny práce, ale ty výsledky, Houby máme rozdušené v desítkách skleniček a pečlivě uložené v mražáku, na půdě se suší několik velkých sít a nám už se sbíhají sliny na všechny dobroty , které z nich budeme chystat. Na mé půdě to v dnešních dnech voní houbovo-koprově. To proto, že tam suším kytici kopru, která trpělivě čeká na den, kdy jej použijeme do krouhaného zelí.
A práce ne a ne mít svůj konec. Na jabloních a hruškách dozrává další "práce", strouhání jablek, kompotování, vaření rosolu, vaření povidel a já už ani nevím co ještě.
Letos jsem si koupila sušičku na ovoce. Přála jsem si ji už někok let. Teď je konečně doma. Spolu s ní přibyla další práce, sušení. plátěné pytlíčky jsou oprané, tak se můžeme pustit do práce.
Co by člověk neuděla pro své drahé, že?

Srpen

28. srpna 2016 v 12:29 | já |  Moje psaní
I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí.
Ten druhý prázdninový měsíc jsem už jako malá neměla moc ráda. To období vždycky rychle uteklo. Na zahradě už byl otrhaný rybíz, jablka a hrušky se zvětšovaly a trnky začínaly mít modravý nádech.
Na Hostýně, kde jsme trávívali celé prázdniny, se blížila hlavní pouť. Všichni krámkaři se pečlivě připravovali. Ze všech koutů bylo slyšet klepání a ťukání, to se vyráběly a rámovaly obrázky na zeď. Každá z kramářek to uměla, uřezalo se sklo aby pasovalo do rámku, ustřihl se popundekl a vložil se na obrázek položený na sklo. Pak se vzaly malé hliníkové trojúhelníčky, které se jedním rožkem zaťukaly do rámku. Pak se zasklené obrázky věšely na háčky pod stropem nebo ukládaly do krabic, proložených vašlem. Po večerech se navlékaly cukrové růžence a že jich bylo! Svazky po tuctech se pak prokládaly hedvábným papírem a rovněž pečlivě ukládaly do lepenkových krabic. Perníková srdíčka se navlékala na hedvábnou nit, nahoře zasukovala a aby se nítě nezašmodrchaly zavázaly se kouskem papírku na uzel. Těch naplněných krabic bylo tolik, že jsme někdy spali doslova obloženi vonícími krabicemi. Plechovky s volně váženými cukrlaty se večer nebo po příjezdu náklaďáku se zbožím, se štosovaly podle druhu. Malé sáčky se lopatičkou plnily a dávaly jeden vedle dtuhého do krabic a pak se vážily, aby měly všechny stejnou váhu i cenu. Chystal se balicí papír, vhodné krabičky se dávaly stranou, aby se mohlo nakoupené zboží poutníkům zabalit.
My děti jsme tohle období milovaly, večer jsme se k pracujícím krámkařkám přidávaly, pomáhaly a hlavně posluchaly s otevřenou pusou, co se povídalo. Sem tam, nám ruka s bonbonem zamířila místo do sáčku, do úst. Tak jsme se mohly dostatečně namlsat.
Po pouti, ještě několik dní, nikoho z nás myšlenka na školu ani nenapadla. Ale najednou bylo 18. srpna svátek sv. Heleny a my si uvědomili, ten neúprosný běh času. Na dveře klepal nový školní rok, ať jsme chtěli nebo ne. Odpoledne se začalo pomaloučku zkracovat - 24. 8. Bartoloměj svatý odpoledne krátí.
A nemít ráda srpen mi zůstalo dodnes, Již od poloviny srpna začínám být nějaká nesvá, i když do školy nemusím. Prostě mám to tak nějak spojeno od dětství.
. -