Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2016

Krásný a voňavý večer

25. července 2016 v 15:10 | já |  Moje psaní
Na kuchyňském stole leží hromada voňavých a smějících se meruněk. Dostala jsem je od kamarádky, která už má, jak říkala meruňek plné zuby. Zavařovala nepřetržitě dva týdny, míchala džemy a dětské přesnídávky. Když už ji to nebavilo, vzpoměla si na mě a včera večer zabušila na naše okno, neboť zvonek je stále nefunkční. Než jsem stačila vznést jakoukoliv námitku, byla ta tam.
A tak mám dnes provoněnou kuchyni letní vůní meruněk. Oba moji kanáři se po očku dívají co se děje, pejsci s touhou v oku čekají až jim dám něco dobrého líznout. Svůdné meruňky lákají každého , kdo se jen objeví v kuchyni. Polovička, ač diabetik si ukradl tři kousky a potichu je slupl, aby nikdo nevěděl. Nachystané skleničky se lesknou v poledním sluníčku a od kastrolu se line línezná vůně z bublajících meruňěk. Sem tam si namočím lžičku a pak se těším na lízačku, jak se říkalo při vaření povidel.
Podlaha se místy lepí, to jak něco ukápne a pejsci to nestačí olíznout.
Práce se vlekla a když jsem všechno ukončila, bylo pozdní odpoledne. Skleničky vyrovnané do dvou řad, nádobí umyté, podlaha zbavena lepkavé hmoty. Úmorné vedro uspalo všechna zvířátka i drahou polovičku, ve sprše jsem ze sebe spláchla sladkou, lepkavou vrstvu a se zalíbením jsem se podívala na vykonanou práci. Paráda! Dvacet skleniček, sice těch malých, ale i tak je to pěkná.
Pomalu se blíží večer, odpočívám na verandě a neustále mám nos plný opojné, meruňkové vůně. Vůně, kterou z celého léta nejvíce miluji. Na misce leží ještě hromádka ovoce, kterou jsem si nechala na tuto podvečerní chvíli.
Boźské léto, budiž pochváleno, se všemi tvými dobrotami, vůněmi a krásou. Život je přece jenom krásný!!!!

Důchodci, ti se maj!

14. července 2016 v 13:48 | já |  Moje psaní
Čas letí jako splašený a já zase zapomínám psát. Událostí je tolik, že člověk pomalu neví, co dřív. Když dříve někdo přede mnou řekl, že v důchodě, je tolik práce, že to nestíhá, nevěřila jsem mu. Blbost, co může takový důchodce mít zapovinnosti. Ráno vstane, posnídá, nakoupí a co dál, popřemýšlí, co si dá k obědu, popř. zda bude dneska vůbec vařit. Po obědě, ať už domácím, nebo přivezeným dovážkovou službou, kávičková pauza, procházka se psem a je večer, televizní uspávanka a den je fuč. No není to pohoda?
Včera jsem se tedy rozhodla, že si takový den udělám. To přece nemůže být takový problém.
Už když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že mě nesnesitelně rozbolela levá kyčel. Pomaloučku jsem se zvedla z postele a koukla na hodiny. Páni! Už je půl osmé, to jsem tomu teda dala. Polovička už měl v kuchyni nachystanou snídani a zabručel něco, jako " no, to je dost, že jdeš", V koupelně jsem uviděla plný koš prádla, proto jsem se odšourala do dolní koupelny, kde je pračka, nacpala prádlo dovnitř a šla jsem snídat. Jak jsem tak seděla padl můj pohled na debilníček, rychle jsem do něj načmárada prací prášek, a další věci, které dochází. Ještě jsem ani nestačila dopít čaj, zvoní telefon,nějaké nesrovnalosti s účtem. No, zabralo to skoro dvacet minut, než jsme to dořešili. Slunce začíná rozpalovat vzduch a moji kanárci dělají pěkný binec. Nemají koupelnu a je jim horko. Vyčistila jsem tedy klec, doplnila ptáčkům i psíkovi vodu. Pohladila jsem Elišku po hlavě a zježily se mi všechny chlupy na těle. Klíště, a jaké velké. Naše Eli je velmi mazaná stará dáma, už z mého pohledu poznala, co se bude odehrávat.Než jsem si vzpoměla. kam jsme dali pinzetu a roztok. Polovička hledá v jedmé skříni já v druhé, nikde nic. Chytila jsem tedy kousek vaty a volám Elišku. Samozřejmě, že bude problém ji chytit. Kvůli vedru jsou všechny dveře otevřené a naše dáma je fuč. Polovička zavelel a po nějakém čase se dáma přišourala milostivě k němu. Chytila jsem nacucané klíště do chomáčku vaty a lehkým pootočením jsem jej vytáhla. Žádná desinfekce se nekonala, neboť pes nabral první kosmickou a opět zmizel někde venku. Nyní nastalo dilema, co s tím nebezpečným hmyzem. Polovička zakázal spláchnutí do WC, jelikož někde četl, že klíšťata umí plavat a mohlo by vylézt a třeba jej použít jako dalšího hostitele. Do odpadkového koše také nesmí, neboť ten je v kuchyni a tady hrozí jeho vylezení ještě akutněji. Než bymyslel co a jak s ním. Vzala jsem vatičku na balkon, dupla na ni a ještě jsem milé klíště upálila. Tu trošku popela jsem sfoukla dolu do trávníku a věc byla vyřešena.
Panečku do už je tolik hodin? půl jedenácté, na objednání jídla z dovozu je pozdě, na vaření moc času taky není, navíc nemám nakoupeno. Tak rychle přemýšlím, co tomu svému miláčkovi nabídnu k jídlu. Je diabetik, tak jíst musí. Nejrychlejší je buřtguláš. Byl uvařen v cukuletu a já letěla do obchodu. Jasně masna má přejímku zboží, tak mě cesta sem čeká ještě jednou. Zuřím a oblíbená slova létají jako blesky při bouřce.
Nádobí, opět do obchodu a když jsem si konečně naporcované a roztříděné maso uložila do mražáku, polila mě náhlá horkost. Prádlo! Vždyť já od rána peru! Tak žádná káva a pohodička, vzhůru na půdu. Než jsem prádlo pověsila uplynula asi půlhodinka. Připravená káva je samozřejmě studená a tak ji do sebe naleju a sedám na chviličku do křesla.
Nestačím si ani vydechnout a ozve se zvonek. Ne, nikoho nechci, chci mít konečně klid!
"Máš tam Janu!", volá polovička a já musím dolu. Holička, kterou jsem si včera pozvala a dnes při tom všem na ni zapoměla, se na mě usmívá a já se snažím o totéž. Sice jsme si trochu babsky pokecaly, ale čas na odpočinek je pryč. Blíží se večeře a konec mého vysněného "odpočinkového" dne. Usínám a ještě než mě ukolébá Hypnos, dávám si předsevzetí, že se nedám a ten pohodový den si stůj, co stůj udělám.
Až se tak stane, dám vám vědět, ano!