Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2015

Mám strach

21. září 2015 v 9:29 | já |  Co jsem četla jinde!
Agresivita lidí vůči lékařům, zdravotnickému personálu, sociálním pracovníkům či úředníkům úřadů práce roste. Zdravotnická zařízení, úřady a další instituce tak musí k ochraně svých zaměstnanců zavádět řadu bezpečnostních opatření, některé firmy dokonce školí své pracovníky v kurzech sebeobrany. -Novinky in

Okolo 10 700 migrantů dorazilo neděli do Rakouska přes maďarskou hranici, kudy do země proudí tisíce lidí od soboty. Podle agentury Reuters o tom informovala rakouská policie. Proud běženců na rakousko-maďarské hranici zesílil už v sobotu, kdy vstoupilo do Rakouska z Maďarska mezi 12 000 a 13 000 běženci. Další zhruba tisícovka migrantů se do země za oba víkendové dny dostala ze Slovinska. - Novinky in

Muž vystupující pod pseudonymem Abú Mahmúd je dnes bohatší než za časů, kdy v Sýrii vládl klid a on byl lékařem v Aleppu. Jen tento měsíc si pašováním lidí do Evropy vydělal podle listu The Daily Telegraph asi sto tisíc dolarů, tedy 2,4 miliónu korun.
Novinky in

Mám obyčejný lidský strach!

Ach, ta paměť

21. září 2015 v 9:18 | já |  Moje psaní
Ta moje paměť!
Vždycky jsem si říkala, jak jsem dobrá, že si pamatuji kam co dávám, kdo je kdo. Přiřadit ke jménu tvář, nebyl žádný ptoblém. V naší ordinaci jsme měli zaregistrovaných na 1700 pacientů a já je znala skoro všechny. Stačilo kouknout do čekárny a už jsem si mohla nachystat karty. Na pořadačích nemusely být orientační písmena, stačilo otevřít a šla jsem na jisto.
Jó, to byly časy. Ale dnes, pche!! Hrůza
První po probuzení pátrám v paměti, co je za den. Abych znala datum nehrozí. Následuje medikace, brala jsem si už denní dávku léků nebo ne? Vrtá mi hlavou, kdy mám mít kontrolu u lékaře. To se ještě dá určit podle počtu balení léků. Myslím si, že už konečně bude klid, když se mi podaří najít a dát si do kabely klíče, peněženku a brýle. Sláva můžeme vyrazit na nákup. S kamarádkou, která bydlí o dva domy dál si pěkně popovídám a je mi príma, do doby, než vzpomene toho doktora, k němuž obě chodíme. Sice jednou za rok, ale přesto. Ani jedna si nemůžeme vzpomenout na jméno. Po chvilce marného lámání si hlavy, mávnu rukou a pokračuju do obchodu. Blanka za mnou něco křičí, ale to už neslyším. Otevírám dveře do krámu a už jsem v tom. Co jsem tady vlastně chtěla? Lísteček s napsaným nákupem si pěkně visí na lednici. Pracně jsem jej včera naškrábala do debilníku a pak ho nechám doma. Jasně, teď budu zmateně pobíhat obchodem a pátrat v paměti, jako ostatně každý den.
Ještě, že s vařením nemám problém. Ačkoliv, někdy solím dvakrát, někdy zapomenu a pak musím jídlo napravovat.
Odpočinek nejraději trávím s knihou nebo libovolným čtením. Paní v knihovně už mě zná a při registrování půjčených knih, automaticky odkládá bokem tituly, které jsem už četla. Nediví se tomu, že je beru stále dokola. Název knihy je pro mě další nezapamatovatelná věc. Stejné je to s pořady v telce.
S polovičkou se neustále přehadujeme, zda to, či ono jsme už viděli. On sice tvrdí, že jsem to já, kdo všechno rychle zapomene, ale já vím své.
Jedno si ale pamatujeme dobře oba dva. Den, kdy jsme se poznali. Každý máme sice jinou verzi, ale podstatu ještě víme.
A to je to nejdůležitější. Doufám, že nám to ještě nějaký čas vydrží.
A to ostatní, vem čert!