Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Březen 2015

Ach, ta hlava!

16. března 2015 v 9:56 | já |  Moje psaní
Nechce se mi ani věřit, že je to už zase skoro dva měsíce, co jsem nenapsala ani řádku. Ale.... !
Ne, že by šlověk nechtěl, to nemůžu říct, hlavou se mi honí spousta nápadů, příhod a příběhů, zapisuji si je na kousky papíru, pak je "pečlivě" uložím, na místo, kde je určitě najdu. Pak příjde okamžik psavé nálady a jsem vedle. Hledám papírky a nic. Prostě nejsou. Někdo je ukradl a já jsem odvařená. Konec. Nemám nápad, hlava je vymetená a tak zase stránku pěkně zavřu. Sice se stydím za svou nedokonalost, ale co se dá dělat.
Plesová sezona i vodění medvěda je za námi, začíná se projevovat jaro. Nevím, jak u koho ale já jsem celá rozložená, duševně i tělesně. Klouby stávkují, hlava jakbysmet. Květena na okně se dere z květináčů, chtěla by přesadit, naše zvířátka se rovněž projevují docela jarně. Elis se opět (po kolikáté v roce už?) hárá, což její maličký kamarád Šotek nemůže vydržezt. V bytě máme pak blázinec. Do toho občas spustil Pepík (kanár), který se včera rozhodl odejít od nás a vlezl si do pítka. Byl tak šikovný, že se tam schoval celý, co tam dělal nevím, ale ven se mu už vylézt nepodařilo a utopil se v té trošce vody. Byl pochován na zahradě pod tújí .
Občas se vrhnu na staré tiskoviny a sešity, dědictví našich příbuzných a z nich se dozvídám, že strýc např. propadl z katechismu, babičce moc nešly počty (ve škole), ona se pak celý život živila v obchodě. Paradox, že?
Včera jsem náhodou v jednom starém kalendáříku našla odpovědi na několik neznámých. Nikdy jsem netušila, jak moc činností zvládal můj tatínek, v letech svého dospívání a mladosti. Jenom těch knih, které přečetl, skoro každý týden jednu, k tomu občasná premiera v kině, bruslení, výlety do přírody, dozor v čítárně místní knihovny, návštěvy zajímavých politicky zaměřených besed (hledal svůj směr), skautské schůzky, pokračovací škola a pod. Opravdu nebyl den, aby některou z těchto činností neprováděl. Při tom všem určitě pomáhal svým rodičům, kteří neměli na růžích ustláno.
Také Fb nesmím vynechat, naše stránky se zdárně plní starými fotografiemi, daří se nám spojit spousty spolužáků, kteří už o sobě nemají přehled. Přidávají se do skupiny a rovněž nás zásobují starými, leckdy neznámými, o to víc milými, fotkami.
Tož tak, zase jsem se trochu vykecala a jakmile najdu své pečlivě uložené náměty, hahaha, budu psát a psát a psát. Slibuju!