Byli jste na Silvestra na procházce? Nebo jste se připravovali na večerní hodování a přípitek pod raketami ozářenou oblohou?
Bylo docela krásně a tak jsem vyšla kousek za sídliště trochu si provětrat hlavu. Obloha hrála všemi barvami a zapadající sluníčko se loučilo se starým rokem.
Podle starých povídaček, se prý dá před půlnocí, na polích pozorovat jak se na obzoru potkává starý rok s tím mladým. Napínala jsem zrak a protože bylo do půlnoci daleko, neviděla jsem nic. Jen črvenající se nebe, černé siluety stromů a tam, někde v dálce se ozýval štěkot psů, reagujících na první rakety a světlice.
Jak to muselo být tenkrát krásné, klid, bez rachejtlí, vlaků a troubení aut. To se určitě ten staříček rok, kráčející pomalu, s hlavou schýlenou na stranu, s tím mladinkým určitě potkal. Jaké asi bylo to předávání žezla? Starý rok už sílu neměl a ten mladý, teprve narozený, ji ještě nezískal. Hromy jistě nelítaly a moudrý stařec, tomu mladému rád přenechal. Taky co mohl dělat, je to tak od pradávna, tak co by se pral. Dal klučíkovi do ruky těžké žezlo a spokojeně odcházel k obzoru, ať se zase on snaží a ukáže, co dovede. Však jeho vláda bude také jen těch 365 dnů!
A tam kam šel, ho jistě už čekají všichni jeho předchůdci, tam už nezestárne ani o minutu a tak vlastně, proč by se o práci na tomto světě s tím mladým bil. Ještě jednou se otočil a zamával mu. Drž se, chlapče! Poznáš sám jaké to je vldánout všemu tomu světu kolem.
Sluníčko zmizelo a já už po tmě došla domů. Všichni kolem už slavili a já s trochou nostalgie myslela na toho staříka, který odešel. Prolétl kolem tak rychle, že to docela bolí. Vzal si s sebou další rok našeho života, s ním se svezli ti, co zemřeli a po nichž nám zústalo prázdno u stolu, bolavá vzpomínka a rozbolavěné srdíčko.
Tak tedy vzhůru do toho dalšího, zatím ještě mladinkého roku. Užívejme si každou minutu, každý den, protože ten konec bude opět, co nevidět.
