Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2015

Jejich jména se neztratí

19. ledna 2015 v 10:47 | já |  Moje psaní
Nedávno se mi dostala do rukou stará publikace - "1926-1936 Bystřice pod Hostýnem" ročenka Svazu čsl. důstojníků.
V našem městě nikdy nebyla vojenská posádka, jen místní zámek mělo zakoupeno vojsko, jako zdravotnický sklad.
Proto mě docela obsah publikace překvapil. V roce 1926 se sešlo několik mužů žijících ve městě a založili spolek pro důstojníky v záloze. Cítili po návratu k civilnímu životu, že by bylo potřeba vytvořit nějakou spojnici mezi čs. armádou a obyčejnými lidmi.
Doba, jak je dnes známo, se pomalu a jistě nachylovala k hrůzám nové války, proto se začali věnovat mládeži. Na svých přednáškách a branných cvičeních, které pomáhali spolu se zastupitelstvem města pořádat, vytvářeli u té nejmladší generace, vztah k vlasti, spoluobčanům a jejich bydlišti. Za několik let od vzniku spolku, který mimochodem patřil mezi jeden z prvních v republice. se jim podařilo podpořit MLL - Masarykovu Leteckou ligu, pro zájemce o létání, ve městě vznikl střelecký kroužek
pomáhali hasičům rozšiřovat zájemce.
Ale jejich činnost nebyla jen polovojenská, na návštěvu do našeho města zvali své kolegy účinkující např. v Pěveckém sboru moravských učitelů, kteří ve městě odezpívali nejeden koncert. Soubor olomoucké opery předvedl svoje představení, které mělo velkou odezvu mezi lidmi žijícími na malém městě. Utvořili hudební těleso, jež v létě pořádalo promenádní koncerty v místním parku, nebo na náměstí.
Pro tance milovné uspořádal Svaz čsl. důstojníků Taneční kurzy, pořádali odpolední čaje, zkrátka jejich činnost byla velmi rozmanitá.
Z vyprávění rodičů znám jména některých členů, jejich předsedy, o činnosti některých z nich jsem však neměla ani potuchy.
Publikace mě velmi zaujala a donutila zamyslet se nad dobou v níž mí rodiče žili a o lidech jež formovali jejich charakter. Mezi důstojníky, sokoly a inteligencí našeho města byla spousta vynikajících lidí, kteří byli takřka zapomenuti (válka, doba komunismu - těmto lidem nepřáli). Většina z pamětníků jejich akcí už také nežije, proto jsem ráda, že se tato kniha dochovala a jejich jména v ní zůstanou.

Moje nové čtivo

7. ledna 2015 v 12:04 | já |  Co jsem právě dočetla
Jonas Jonasson ve svém románu vypráví o jednom veselém útěku a také o šíleném životním příběhu svéhlavého muže, který se sice nikdy nezajímal o politiku, ale přesto byl vždy nějak zapleten do velkých historických událostí 20. století.


Sage pochází z rodiny s židovskými kořeny a její babička přežila holocaust. Ona sama se snaží vyrovnat s jiným traumatem - se smrtí matky.
Na skupinové terapii se seznamuje s devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Tíží ho svědomí, přirozenou smrtí se mu však zemřít nedaří. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech. Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje úřad pro vyšetřování nacistických zločinů a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže - byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi.

Obě knihy pěkné, donutily mě přemýšlet o spoustě věcí, jež zatím kráčely mimo mě.

Když starý rok odchází

4. ledna 2015 v 18:17 | já |  Moje psaní
Byli jste na Silvestra na procházce? Nebo jste se připravovali na večerní hodování a přípitek pod raketami ozářenou oblohou?
Bylo docela krásně a tak jsem vyšla kousek za sídliště trochu si provětrat hlavu. Obloha hrála všemi barvami a zapadající sluníčko se loučilo se starým rokem.
Podle starých povídaček, se prý dá před půlnocí, na polích pozorovat jak se na obzoru potkává starý rok s tím mladým. Napínala jsem zrak a protože bylo do půlnoci daleko, neviděla jsem nic. Jen črvenající se nebe, černé siluety stromů a tam, někde v dálce se ozýval štěkot psů, reagujících na první rakety a světlice.
Jak to muselo být tenkrát krásné, klid, bez rachejtlí, vlaků a troubení aut. To se určitě ten staříček rok, kráčející pomalu, s hlavou schýlenou na stranu, s tím mladinkým určitě potkal. Jaké asi bylo to předávání žezla? Starý rok už sílu neměl a ten mladý, teprve narozený, ji ještě nezískal. Hromy jistě nelítaly a moudrý stařec, tomu mladému rád přenechal. Taky co mohl dělat, je to tak od pradávna, tak co by se pral. Dal klučíkovi do ruky těžké žezlo a spokojeně odcházel k obzoru, ať se zase on snaží a ukáže, co dovede. Však jeho vláda bude také jen těch 365 dnů!
A tam kam šel, ho jistě už čekají všichni jeho předchůdci, tam už nezestárne ani o minutu a tak vlastně, proč by se o práci na tomto světě s tím mladým bil. Ještě jednou se otočil a zamával mu. Drž se, chlapče! Poznáš sám jaké to je vldánout všemu tomu světu kolem.
Sluníčko zmizelo a já už po tmě došla domů. Všichni kolem už slavili a já s trochou nostalgie myslela na toho staříka, který odešel. Prolétl kolem tak rychle, že to docela bolí. Vzal si s sebou další rok našeho života, s ním se svezli ti, co zemřeli a po nichž nám zústalo prázdno u stolu, bolavá vzpomínka a rozbolavěné srdíčko.
Tak tedy vzhůru do toho dalšího, zatím ještě mladinkého roku. Užívejme si každou minutu, každý den, protože ten konec bude opět, co nevidět.