Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Říjen 2014

Několik fotek

11. října 2014 v 8:00 | já |  Co se mi líbí




Facebook jako detektivní nástroj

10. října 2014 v 21:15 | já |  Moje psaní
Je večer, venku se stmívá. Sedím v křesle a poslouchám nějaké povídání v televizi. Nevnímám oč tam kráčí. Mám v hlavě něco zcela jiného. Poslední dobou se svému povídání tady na blogu moc nevěnuji, neboť Fb je velmi zrádný. Ovládne člověka a na nic jiného nemá chuť, tak tomu bylo až do včerejšího večera.
Stalo se něco, co jsem nečekala. Napadlo mě doplnit svůj rodokmen, v němž chybí zvláště ti mladší. Rodokmen mého muže po otcovské linii sahá až do roku 1722, což je dosti hluboko v historii. Jak jsem tak seděla nad posledními záznamy a probírala se jednotlivými jmény, objevila jsem velikou mezeru. Bratr mého muže je po druhé ženatý a má dva syny. Pamatuji si je ještě jako docela malé kluky, kdy byli na naší svatbě, na prázdninách u babičky, tomu staršímu jsme byli na svatbě a konec. Pak mi zcela zmizeli z očí. Přestali se stýkat se svým otcem a my se o nich dozvídali jen sporadické zprávy, že se oženil i ten druhý, že mají nějaké děti, rozvedli se, odstěhovali, změnili zaměstnání.
Napadlo mě napsat jejich jména do Fb a ten provedl kouzlo. Objevil několik kluků, pár děvčat se jmény, jež mohla patřit jim. Detektivní metodou jsem vyloučila ty nejméně pravděpodobné, žijící v cizině, věkově neodpovídající apod. Pak najednou jsem zahlédla známou tvář na fotce zdobící jedny stránky. Ale to nemůže být synovec, tohle je moc mladé, ale ta podoba! No, nic pošlu zprávu a žádost o přátelství.
A co myslíte, že se stalo! Za chviličku se objevila odpověď s dotazem, zda nejsme náhodou příbuzní. To víš hochu, že ano, žhavím klávesnici a rozvíjím zpověď. Když pak všechno dáme dohromady, hoch zajásá, že konečně ví o někom z rodiny svého otce a když jsem mu poslala jeho fotku, dojalo mě až k pláči, když napsal, že díky mě, konečně vidí svého dědu, kterého ve svých třiceti letech ještě nikdy neviděl. Chvíli jsme si povídali, on mi dal spojení na své sourozence a dnes se konečně po více jak třiceti letech ozval po telefoně jejich otec. Byla to jen chvilička, ale určitě ne poslední, protože ještě musím dát vědět švagrovi, že jeho vnuci touží se s ním vidět a mluvit.
Jak ten život někdy divně probíhá, proč mu tedy nejít naproti a pomoci dávat lidi dohromady.
Tak to jen tak na obranu Fb, na nějž jsem byla zpočátku naštvaná a na nějž pomalu získávám jiný názor. Proto hledáte-li někoho neváhejte a dejte příkaz Fb, on vám jistě pomůže.