Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2014

Taxi

9. července 2014 v 22:16 | já |  Něco z rodinné kroniky
Nedávno jsem byla nucena navštívit okresní město. Autobus mě vyklopil na nádraží, MHD nejela až za půl hodiny a já už neměla čas. U východu stál vůz taxislužby a já se rozhodla využít jeho služby. Byl sice drahý, ale jinak bych to nebyla stihla.
Pan řidič nastartoval a už jsme jeli. Cesta byla příjemná, docela pohodlná, takže pohoda. Když jsem vysedla a zabouchla za sebou dveře, všimla jsem si přivřeného bezpečnostního pásu, který za zvolna odjíždějícím vozem vířil po krajnici prach.
Mávla jsem na řidiče, ale ten už ujížděl za dalším ritem.
Tahle událost mi připoměla moje dětství, v němž každá jízda autem byl ještě docela zážitek, pokud jste neměli to štěstí a vaši rodiče nebyli vlastníky onoho výdobytku civilizace. Prázdniny jsme trávívali, jak už jsem tady několikrát psala, na Sv. Hostýně, kde naše babička i rodiče měli prodejní stánek. V letech kdy jsme dospívali se o přístup na poutní místo sváděly urputné boje mezi katolíky a těmi ostatními, jež v té době měli značně navrch. Okresní národní výbor neviděl rád, že lidé v takovém množství poutní místo navštěvují, proto se snažil . co nejvíce lidem znepříjemnit přístup. Autobus na kopec jezdil jenom několikrát za den, což té spoustě lidiček nestačilo, proto nezbývalo buď jít lesem pěšky, čekat, nebo si vzít taxík.
U nás jich bylo několik a tak se za den každý z nich otočil mnohokrát, často jezdili dlouho do večera, obzvlášť v době velkých poutí. Ti starší, kteří provozovali svou živnost ještě z dob předválečných, byli již hodně staří - asi jako já dnes (to byli staříčci podle nás), a nová auta již nekupovali, Tak v jistou dobu, jste měli na výběr mezi stařičkou černou krabicí pana Řehuly, zda to byla Tatra nebo co, nevím, nejsa znalec značek, dalším černým veteránem pana Cagaše, o trochu modernějším vozem pana Ference, či později mohutnou a silnou Volhou pana Zábranského. Všechny vozy taxislužby stávaly před nádražím a jejich majitelé doslova odchytávali své zákazníky. V okamžiku, kdy přijel vlak stávali se z nich dravci, dokázali do svých miláčků doslova nacpat půl zájezdu, jen, aby odjížděli dřív, jako první dojeli nahoru a ještě jednou stihli lidi jdoucí od vlaku. Zastavit kdekoliv v cestě nebyl problém, otočili a třeba z půl cesty vezli nahoru další várku.
Jako děti jsme sledovali jejich slovní půtky, pokřikování na zákazníky -" Paninko, pojďte, ale nebojte se, tam se ještě vejdete, tady slečinka si sedne trochu víc bokem, no vidíte a už jste tam." Náče rodiče i prarodiče, včetně nás dětí, byli ochotni svést kdykoliv i za , jak se říká "Pozdrav Pánbůh". Naše babička občas jela dolů pro nákup a to pak, my děti měly za úkol čekat na ni na parkovišti, aby jsme ji pomohli s taškami, aby se , např. pan Ferenc nemusel dlouho zdržovat, neboť by mu uteklo dole rito.
Babička doslova vyskočila za jízdy, my chytili každý jednu tašku s nákupem do ruky, taxikář bouchl dveřmi a odjížděl tak ruchle, že jsme se málem zadusili prachem letícím od jeho kol. Bývala to opravdu legrace, zvláště když přijeli poutníci ze Slovácka nebo ženy ze Slovenska. Ti ještě na pouť jezdili pravidelně oblečeni v krojích a s hudbou.
Tak se jednou stalo, že jsme čekali na odvoz u Benetkového, když se to stalo. Po silnici kráčelo procesí s hudbou v čele, s panem farářem a chlapci nesoucími svaté obrazy a kříž. Kráčeli odhodlaně a se zpěvem na rtech. Bylo jich hodně a tak chvíli trvalo, než prošli kolem nás. Najednou se ozval skřípot brzd, idičky se rozestupovali a u krajnice zastavil taxík. Z něj vyskočil pan taxikář a zakřičel, kdo se chce svést, deset korun. Několik krojovaných tetiček se rozhodlo, že teda nepůjdou dál pěšky a začaly se hrnout k autu, cpaly se jedna přes druhou, křičely a volaly jedna na druhou. Řidič jim pomáhal dovnitř, tlačil je doslova, aby se jich do vozu vešlo co nejvíc. Na nějaké předpisy se tady nehrálo. Když už byly všechny usazené, doběhl k autu muž nesoucí velkou zakroucenou trumpetu - trombon, že by mu pomohlo, vzít jej autem nahoru. Byl už starší a bez nástroje se mu lépe bude šlapat. Ženy začaly nadávat, že už sedí a žádnou troubu tam nevezmou. Taky nebylo kde, mysleli jsme si, ale pan šofér nás vyvedl z omylu. Otevřel přední dveře, rozčílením červenou tetinu vytáhl ven, do mezery mezi sedadly usadil trombon, troubou kupředu, pak vzal ženu a usadil ji nazpět, trochu ji potlačil a bouchl dveřmi, byli všichni uvnitř a mohli odjet. Nikdo vevnitř už neviděl to, co my. Dveře se sice zavřely ale dlouhá tetiččina sukně trčela pode dveřmi a zametala cestu. Nikomu to nevadilo, jenom my děti jsme z toho měly radost. Prach bylo ještě dlouho vidět. Od toho dne jsme onomu taxikáři říkali tornádo.

Jak jsem si hrála na Sherlocka

8. července 2014 v 16:17 | já |  Moje psaní
Práce detektiva není vůbec snadná. Musíte se ptát, dívat, číst, poslouchat a hlavně nejvíce při ní bolí nohy, od chození. Ale hrát si na detektiva lze i doma, pěkně s kávičkou a v pohodlí obýváku. Stačí k tomu nějaká záhada, počítač a chuť pátrat.
Jakmile se venku udělalo trochu teplo, pustila jsem se jako obvykle do úklidu věcí, nashromážděných na místech, kde nemají být. Objevují se různě po skříních, v krabicích na polici, ve sklepě, na půdě. Skoro se mi zdá, že se tam pomaloučku množí. Papírové matky plodí jeden list za druhým, knihy snad rodí několikrát do roka a drobné i větší předměty se množí dělením.
Před rokem vyklizený roh pod trámy na půdě, se jeví, jako by tam lidská ruka nebyla leta. Opět tedy sedám na starou tonetku, čekající na opětovné použití. Otevírám krabici a nestačím zírat, učebnice matematiky pro školu měšťanskou - rok 1909, Dějepis zemí Českých - 1912, Topografické úlohy pro školy vojenské - 1933, Přírodověda -1958, Ruský jazyk -1957, Učebnice pro ošetřovatele skotu -1965 a další a další, celá rozšířená sbírka učebnic od dob RU, přes První republiku, Protektorát až po období normalizace a osmdesátá léta. Páni, co s nimi!
Pokračuji prohlížením a tříděním různých sešitů, v nichž se žáčci učí písmenka, obyčejné počty, anatomii, historii, těsnopis a účetnictví a jiné důležité věci.
Objevuje se přede mnou historie celé rodiny, dědovy katalogy klempířských výrobků, různé průkazky z doby před i po válce. Krabice plná starých kupních smluv, pozor, to je zajímavé.
Objevuji několik listin z roku 1898 v nichž okresní hejtmanství souhlasí s koupí domu č. 281 panem A. Dvořákem a paní Leopoldou, jeho ženou. Úmrtní list původního majitele, svobodného mládence, jež byl ke kupní smlouvě přiložen, odhaluje důvod jeho předčasného skonu - TBC. Mimo jejich jména nacházím soupis majitelů všech domů ve městě, pěkně podle popisných čísel. Každé rozhodnutí o koupi nebo prodeji domu se dávalo na vědomí všem obyvatelům města. Tak se nemohlo stát, že by vám někdo vyfoukl nemovitost, např. po tetince o jejíž existenci nemáte ani tušení.
Jména obou kupců jsou mi nějaká povědomá, proto opouštím půdu a hromádku papírů beru s sebou. Uvařím si kávu a usedám před obrazovku počítače. Program s rodokmenem mi dává okamžitou odpověď - Leopolda byla teta mé babičky. Tak domeček, jenž jsem tak důvěrně poznala z návštěv u babičky koupila sestra babiččina otce. To jsem teda nevěděla. Babička v té době měla 3 roky, ostatní sourozenci ještě nebyli na světě. Podle objevených papírů se ještě Dvořákovi se sousedy podělili o malé pozemky a v roce 1908 přenechali dům babiččiným rodičům. Na stránkách MZA Brno jsem si prohlédla staré mapy a na nich obrysy domů. Pak mě zajímal původní majitel a jeho rodina - k tomu poslouží Actapublica, kde v matrice místního farního úřadu nacházím vše, co mě zajímá. dle data úmrtí nacházím podrobnější informaci o rodině Sovů, jak se jmenovali. Byli pekaři a tak pec, kterou můj dědeček použil jako úkryt před policijí v době první války. V naší rodině se sice tvrdilo, že byla na vypalování kamnářských výrobků, ale ukazuje se, že původně byla postavena jako pec na chléb. Zajímavé, že?
Z dalších papírů jsem našla i další bydliště oné tetinky, svému bratru dům prodala a tak se mohla rozvíjet historie naší rodiny.
Jedna záhada je vyluštěna, další na mě ještě čekají, už se těším na své pátrání dál. Stojí to jistě za to, neboť jak se říká kdo nezná historii své rodiny jakoby nežil.