6. ledna 2014 v 11:57 | já
|
Televize vyhrává od rána, jeden zábavný program se střídá s druhým, až člověk přestává vnímat. Slyšíte sice, něco jako zpěv, ale ten se vám pomaloučku mění v prapodivné hučení, jehož smysl nechápete. Určitě to znáte a víte, že z toho kolotoče nelze jen tak vystoupit, tak se snažíte mysl přeladit na něco jiného.
Vzala jsem si knihu a její děj mě tak pohltil, že ze zábavného programu se stala kulisa ke knize.
Bum, bác, ratatata, řachy, řach se docela hodilo k dějové lince knihy, na jejichž stránkách se odehrávala válka! Ta první, hrozná, nepřející a ubližující všem kolem.
Nejsem žádný masochista, mučící se čtením válečných románů, ale tuto knihu jsem si zvolila dobrovolně, z touhy po poznání toho, co zažil můj dědeček.
Byla jsem hodně malá, když bráškovi vyprávěl spíše humorné příběhy z té doby. Všechno jsem tehdy brala svým dětským rozumem a na nic konkrétního jsem se neptala, zkrátka nezajímalo mě to. Pak se dědeček odebral za svými rodiči a kamarády, kteří jej v cestě na věčnost předběhli. Už bylo pozdě chtít se na něco ptát, proto jsem začala schraňovat těch pár drobností, jež z té doby zůstaly. Pár pohlednic, dvě tři fotografie a jeden odznak.
Uchovávala jsem všechno v krabičce, občas se na věci v ní podívala a zase ji odložila. Pak jsem započla hledat po archívech zápisy o mých předcích a dávala dohromady, dnes tolik moderní rodokmen. Je téměř dokonalý, jenom ze strany tohoto dědečka je v něm velká mezera.
Pocházel z Kralup a tam někde jsou jeho kořeny. Matriky ještě nejsou zcela zdigitalizované, takže jsem našla pouze několik drobných zmínek. Jeden můj známý mě navedl na Vojenský historický ústav a jeho www stránky. Zajímavé hledání, stejně jako v Archívu Hlavního města. Tam jsou různé policejní přihlášky i s adresami a počtem a jmény lidí, bydlících na té které adrese.
Letošní rok bude připomínat sté výročí započetí I. světové války, války, do níž narukoval i můj děda, rovnou do Císařského pěšího pluku č. 28. O něm jsem se dozvěděla z netu různé zajímavosti, o nichž jsem neměla ani tušení.
No, a o běžném životě v zákopech plných bláta a vody, pod neustálou hrozbou smrti, o obyčejných lidech té doby je kniha, jež mě odpoutala zcela od všech vánočních a silvestrovských zábav .
Byla jsem vtažena do děje a zcela jsem si jednu z hlavních představ ztotožnila s mým dědečkem. Tak nějak, podobně, prožil všechnu tu hrůzu, o níž z pochopitelných důvodů s námi nikdy nemluvil.
Dost možná, že některý z mých dědečků taky bojoval v I.světové válce, ale dokud žili, nenapadlo se mě na takové věci ptát. Máme po jedné z babiček prastarý album a tam jsou na fotkách i muži ve vojenských šatech, ale už nežije ani můj tatínek a tak mi asi osudy těch vojáků zůstanou navždy utajeny.