Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2014

Jak na nás působí reklama

11. ledna 2014 v 12:21 | já |  Moje psaní
Reklama je zákeřná věc. Nevěříte?
Co vlastně reklama je a jak na nás působí? Co nám říká slovník - reklama je vlastně ovlivňování spotřebitele s cílem vyvolat jeho zájem o koupi. Působí na všechny naše smysly a je natolik vtíravá, že si někdy ani nedokážeme její působení na nás představit.
Například moje polovička při reklamách v televizi okamžitě reaguje bouřlivě a soptí, tak, že málem promáčkne čudlíky na ovladači. Rozhlasové reklamy tolik nevnímá, jelikož u příjemného rozhlasového pořadu většinou usne, ale kdo ví.
Objeví-li mezi doručenou poštou nějaké ty letáky, většinou je ani nedonese domů a odkládá je v popelnici. Zkrátka je na reklamu imunní, tvrdí, ale moc tomu nevěřím.
Na konci měsíce září u něj lékařka objevila cukrovku, což pro něj byla velká rána. Rád a dobře jí a tohle byla rána pod pás. Okamžitě se u nás vysypával všechen cukr, dobrůtky a věci, jež dle brožurek nemocný má omezit, popřípadě vysadit úplně.
Každodenní kávu jsem mu proto osladila tabletkou sladidlem, které bylo zakoupeno pro švagrovou, jež trpí stejně jako polovička. Ten ještě neměl kávu dopitou a už hledal všechny informace o rozílu mezi přírodními a umělými sladidly. Mlel si neustále mezi zuby něco jako stie, vie, strelie a pod. Netušila jsem vůbec, oč se jedná, a proto jsem byla docela klidná, ale jen do chvíle, než mě začal bombardovat dotazy na rostlinku, kterou jeho kolegyňka v práci pěstovala a jíž si sladila svůj každodenní šálek čaje.
Co, udělá správná manželka? Zasedne k počítači a začne hledat informace o nemoci samotné (i když to zná jako své boty z profesionálního hlediska), tak zvaně laicky, aby to každý pochopil, I stalo se a na obrazovce a do historie našeho miláčka se navždy zapsalo téma Diabetes mellitus, sladidla, kcal a jednotky sacharidů. Když jsem už všechno, co bylo k sehnání, přednesla polovičkovi, byla jsem si jista, že všechno dokonale pochopil. Já bláhová si myslela, že bude klid. Nebyl!
Stále jsem mu nedokázala odpovědět na otázku, jaký je rozdíl mezi onou zázračnou rostlinkou, jejíž jméno jsem nakonec objevila, umělými sladidly a cukrem.
Trvalo nějakou dobu, než jsme onu Stevii objevili v prodejně se zdravou výživou a jinou v lékárně. Všechno se uklidnilo, polovička se postupně naučil používat občas jedno, tu druhé, či třetí sladidlo.
A co s tím vším má společného reklama?
Od této doby se na všech stránkách, které otevřu, objeví reklama na Stevii! Začínám mít dojem, že to dělá počítač schválně a upozorňuje nás na to, co jsme si kdysi tak pracně na jeho stránkách vyhledali. Dnes ráno jsem otevřela svůj bloček a ejhle, hned na první stránce na mě zírá reklam na tu potvoru. Otevřu-li emaily, krčí se v koutku a mrká na mě jedním očkem, stejně jako na Fb, či v Deníku a pod.
Může mi někdo říct, zda je to jen náhoda, nebo je to tak zařízené, aby mě to neustále provázelo prohlížením. Dostávám docela strach, že se mi začne zjevovat třeba reklama na erotické prádlo, jež jsem náhodou prohlížela zrovna včera!
Apage satanas !!!!

Jedna vzpomínková

6. ledna 2014 v 11:57 | já |  Moje psaní
Televize vyhrává od rána, jeden zábavný program se střídá s druhým, až člověk přestává vnímat. Slyšíte sice, něco jako zpěv, ale ten se vám pomaloučku mění v prapodivné hučení, jehož smysl nechápete. Určitě to znáte a víte, že z toho kolotoče nelze jen tak vystoupit, tak se snažíte mysl přeladit na něco jiného.
Vzala jsem si knihu a její děj mě tak pohltil, že ze zábavného programu se stala kulisa ke knize.
Bum, bác, ratatata, řachy, řach se docela hodilo k dějové lince knihy, na jejichž stránkách se odehrávala válka! Ta první, hrozná, nepřející a ubližující všem kolem.
Nejsem žádný masochista, mučící se čtením válečných románů, ale tuto knihu jsem si zvolila dobrovolně, z touhy po poznání toho, co zažil můj dědeček.
Byla jsem hodně malá, když bráškovi vyprávěl spíše humorné příběhy z té doby. Všechno jsem tehdy brala svým dětským rozumem a na nic konkrétního jsem se neptala, zkrátka nezajímalo mě to. Pak se dědeček odebral za svými rodiči a kamarády, kteří jej v cestě na věčnost předběhli. Už bylo pozdě chtít se na něco ptát, proto jsem začala schraňovat těch pár drobností, jež z té doby zůstaly. Pár pohlednic, dvě tři fotografie a jeden odznak.
Uchovávala jsem všechno v krabičce, občas se na věci v ní podívala a zase ji odložila. Pak jsem započla hledat po archívech zápisy o mých předcích a dávala dohromady, dnes tolik moderní rodokmen. Je téměř dokonalý, jenom ze strany tohoto dědečka je v něm velká mezera.
Pocházel z Kralup a tam někde jsou jeho kořeny. Matriky ještě nejsou zcela zdigitalizované, takže jsem našla pouze několik drobných zmínek. Jeden můj známý mě navedl na Vojenský historický ústav a jeho www stránky. Zajímavé hledání, stejně jako v Archívu Hlavního města. Tam jsou různé policejní přihlášky i s adresami a počtem a jmény lidí, bydlících na té které adrese.
Letošní rok bude připomínat sté výročí započetí I. světové války, války, do níž narukoval i můj děda, rovnou do Císařského pěšího pluku č. 28. O něm jsem se dozvěděla z netu různé zajímavosti, o nichž jsem neměla ani tušení.
No, a o běžném životě v zákopech plných bláta a vody, pod neustálou hrozbou smrti, o obyčejných lidech té doby je kniha, jež mě odpoutala zcela od všech vánočních a silvestrovských zábav .
Byla jsem vtažena do děje a zcela jsem si jednu z hlavních představ ztotožnila s mým dědečkem. Tak nějak, podobně, prožil všechnu tu hrůzu, o níž z pochopitelných důvodů s námi nikdy nemluvil.






Návrat ztracené dcery

1. ledna 2014 v 14:33 | já |  Moje psaní
Tak jsme opět na začátku! Stejně jako před rokem, před pěti, dvaceti. Je to stále se opakující kolotoč s přesvědčováním sebe sama, že teda letos to opravdu bude ten rok s velkým R. Ten, na nějž tak toužebně čekáme, ten, v němž se budeme mít líp, ten rok, jenž nám konečně dá to, po čem toužíme a o čem každou poslední noc před jeho nástupem sníme.
A, že těch přání a tužeb je! Každý člověk jich má několik, ví o nich jen sám a nikomu o nich nepoví.
Ráno jsme se probudili mnozí unavení, s bolavou hlavou, jiní vyskočili jako srnky a pustili se do práce. Všichni však jsme vstávali s očekáváním toho něčeho nového.
Nejinak tomu bylo u mě. Jsem od přírody sova, vydržím dlouho nespat a mohu hned ráno opět nastoupit a být dostatečně činná. Vrhla jsem se do úklidu a zjistila, že těch chlebíčků jsme snědli úplně stejně jako vloni, prázdných sklenic od piva a jiných tekutin je taktéž stejně, čili je vidět, že se nic velice nezměnilo. Polovička už chystal čočku (prý má na Nový rok symbolizovat a přinést do domu peníze), výborně budeme jistě bohatí. Oba naši psíci ještě vyspávali, stejně jako synátor.
Venku není ani stopa po sněhu, nad městem leží těžká peřina nacucaných oblak a je jenom otázkou času, kdy začne pršet.
Sousedi odnaproti zapomněli zavřít vrátka ze zahrady a tak jimi větřík povrzává do jinak spící ulice.
Všechno kolem vypadá jako pomaloučku se rozjíždějící vlak. Kola se roztáčejí a nám nezbývá, než se chytit madla u dveří a rychle nastoupit. Protože všichni víme, že do rozjetého vlaku se nedá naskočit.
Tak tedy rázný krok, hlavu vzhůru a začněme hned od začátku na těch našich snech a přáních pracovat, protože vlak je rychlý a brzy bude opět na konečné. Udělejme proto letos něco navíc, sami pro sebe a nespoléhejme, že nám někdo dá něco zadarmo! Ať na závěr, toho roku se čtrnáctkou na konci, můžeme ze seznamu snů, alespoň jeden vyškrtnout, jako splněný.

Bože, dej mi SÍLU, abych napravila věci, které mohu napravit,

POKORU, abych se smířila s věcmi, které nemohu napravit,

a MOUDROST, abych mezi nimi dokázala rozlišit.