Seděla na lavičce obložená dvěma nacpanýma igelitkama. Smutné stvoření s velkýma očima, se choulilo do zabarvené bundy s kapucí naraženou hluboko do čela, v ruce tenké jako pastelka žmoulala zbytek cigarety a nevnímala svět kolem sebe. Kolena skrčená pod bradu, tvořila jakousi pomyslnou hráz před světem.
Na můj dotaz, zda jí není zima, lehce pokrčila ramena a kývla hlavou. Jistě si pomyslela něco o blbosti té otázky, vždyť byl listopad, ale nedala nic najevo, jenom upřela svůj pohled na mou tvář. V očích se objevila jiskřička naděje, že snad nebude muset trávit tu zima v parku.
Ráno jsem zatopila a tak jsme přišly do báječně vytopené místnosti. Plaše se rozhlížela chodbou a sundala si boty, které už skoro neměly opatek, lehce jí sklouzly dolů a objevila se obří díra, místo ponožky. Nabídnutý hrnek čaje do ní zmizel jako v obřím kráteru a po krajíci chleba s medem se jenom zakouřilo. Hřbetem ruky utřela sladkou stopu na rtech a slastně se protáhla. Uvědomila jsem si, že všechno se stolu zmizelo tak rychle, že si ani nestačila umýt ruce.
V koupelně jsem napustitila vanu teplou vodou, nakapala do ní svůj oblíbený olejíček Yves Rocher a vytáhla osušku naší fenky. Pak jsem se zarazila a vytáhla druhou trochu lepší.
Z koupelny se ozývalo slabé šplouchání a nějaká písnička. Byla v pohodě a já začala chystat druhou válendu, věděla jsem, že se jí chce spát. Taky, že jo, ještě měla nohy na zemi a už spala. Přikryla jsem ji dekou a sedla si do křesla, dívaje se na ni.
Přemýšlela jsem ne o ní, ale o sobě, zda nejsem blbá, vzít si v dnešní době do bytu cizího člověka, v hlavě mi cinkal poplašný zvonek, který jsem rázně utla. No nic, třeba to bude jen do rána a ona s poděkováním odjede domů k mámě. Určitě nějakou má a té se po ní stýská.
Omyl! Matka se o ni nezajímala, vyhodila ji na ulici s jednou taškou, která přistála po chvíli vedle ní na hodníku. Tátu nepoznala a nikoho z rodiny nemá. Prozradila na sebe, že má sedmnáct let a chtěla by dokončit učňák, jenže neví jak. Horečně jsem přemýšlela, co s ní, u mě být nemůže, byť bych to chtěla, ale pomoci ji musím.
V Klokánku, jehož číslo jsem si vyhledala na internetu, než se Mirka probudila, mi sdělili, že můžeme přijet hned dopoledne.
Cestou na mě nepromluvila ani slovo, v očích se zračil strach smísený s otázkou proč? Sepsání vstupního formuláře, předání tašek a malé obálky, do níž jsem vložila několik bankovek spolu s mým telefonním číslem a pak rychlý odchod. Bylo mě jí líto, ale vic se dělat nedalo. Teď tedy budu čekat, jestli se ozve, zda mě navštíví nebo ne.
Doma bylo chladno, smutno a Ela se se mnou nechtěla bavit, protože jsem ji nevzala na procházku. Zase jsem sama, opět nikoho nemám.
Jednu noc jsem ve svém bytě měla dceru , po níž celý život toužím. Je to tak spavedlivé?

Krásně napsané tak, jak to Hadi, umíš ty.
Nevím, jestli bych k nám dokázala takovou slečnu vzít na noc a jestli mě paměť neklame myslím, že tento příběh má reálný základ.