Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2013

S písní na rtech "Kupředu"

22. září 2013 v 11:14 | já |  Moje psaní
Léto bylo v plném proudu a já se pustila do úklidu naší obrovské půdy. Spousta krabic obsahujících věci, které se "snad" ještě budou hodit, v dalších památky na dětství všech tří generací, jež v domě bydlely. Vždycky při věšení prádla jsem pohledem zavadila o zaprášené krabice, jejichž prohlídka a protřídění mě čekalo. Bylo jich požehnaně a tak jedno celé horké odpoledne jsem strávila na půdě.
Nejprve jsem nevěděla jak na to a odkládala zajímavosti stranou, že je ještě někdy protřídím a to ostatní končilo v krabicích na spálení. Tam třeba skončily výkresy z I. třídy z roku 1922, které rukou neumělou načmáral tatínek. Bylo jich tam hodně, ale co s nimi, nechala jsem si jeden, který se zdál docela pěkný a s ostatními jsem se rozloučila. Učebnice mé matky z let třicátých jsou sice zajímavé, ale jak vím z různých antikvariátů, není o ně zájem, tak pryč s nimi. Podivné sešitky, do nichž si tatínek lepil výstřižky z novin, se budou jistě někomu hodit, půjdou do prodeje.
Jejda, tady je moje panenkovská pračka "Perotka", má sice ulomený ovládání, ale moje polovička je šikulka a určitě to spraví. Na stejné hromádce skončila koupelnička, staré nádobíčko i autíčko bez kola. Tyhle staré hračky určitě svého kupce najdou.
Tak jsem tedy docela systematicky pracovala do večera, kdy už mě začala bolet záda. Ohlédla jsem se kolem a zjistila, že nejsem zdaleka hotova. Těch různých brožur, starých reklam a nabídek, všelijakých průkazů a obálek se známkami i bez, kalendářů a docela zajímavých starých knih, je plná velká krabice. Rychle jsem dokončila to nejblíže roztahané, a s pocitem, že zítra pokračuju, jsem sešla dolů.
V kapse jsem nahmatala nějakou brožurku a ejhle, při tom všem jsem si ani neuvědomila, že jsem ji vzala, jako zajímavost ukázat své polovičce. Trochu ušpiněný, bez předsádky a prvních listů se roky v prašné krabici povaloval "Repertoární sborník č. 10 - Písně do pochodu", vydaný Ústředním domem čsl. armády v roce 1954.
Je v něm spousta písní známých i neznámých autorů českých, ruských, polských a dalších spřátelených armád.
Některé znám ze školy, jiné jsem nikdy neslyšela.
Písničky jsou sice zajímavé, ale to nejspodstatnější je vždy pod jejich textem. Každá z nich je doplněna budovatelským heslem. A ne lecjakým!
Jsou k zamyšlení i úsměvná, proto je tady některá zveřejním.

"Při cvičení, na mou duši,
okop se ti nedaří?
Po boji pak okop hlubší
vykopou ti hrobaři." - Optimistické, že?


"Nespouštěj nikdy řády z hlavy -
špatný je strážný povídavý!" - Nepřítel byl všude, že?

"Černá jízda vždy je
rodnou sestrou havarie!" - Co dodat?


"Rozcvičkám se vyhýbat
značí porušovat řád.
Navíc živíš nepřítele
ve svém vlastním líném těle." - Zase ten hrozící nepřítel!


A takových skvostů, obsahuje knížečka mnohem víc. Mám ji v knihovničce a přemýšlím, zda ji nabídnout k odprodeji, či snad ji ponechat jako svědectví doby? Co myslíte?

Toť otázka

5. září 2013 v 13:04 | já |  Moje psaní
Zabít, či nezabít?
Stejně jako Hamlet se i já ptám, neboť jsem dospěla do stavu skoro šílenství. Ten kdo chodí na můj blog již delší dobu, popř.zná mé názory třeba z FB, ví, že jsem vpodstatě dobrák, ale když se rozčílím, stojí to za to.
Mé drahé polovičce objevil lékař zvýšenou hladinu cukru, brr, cukrovka si na něj pomaloučku brousí zuby. Zpočátku se zdálo, že společně překonáme ten první moment. Spolu jsme seděli a studovali tabulky, hledali různé články o této nemoci, já se snažila polovičku přimět k omezení příloh, rozdělení stravy na více menších dávek a pod. Naše Elis donutila polovičku k procházkám a výletům do přírody. Podařilo se ubrat na váze a drahoušek se vítil dobře.
Potud se zdálo všechno v pořádku. Ale nebylo, začaly první problémy. Jelikož venku pršelo, vycházka se odložila na odpoledne, popřípadě na zítřek. Mohly jsme obě s Elis kňourat a žádat polovičku, aby se vydal ven, nepomohlo. Dvě hodinky na gauči byly lepší. Také váze se již dolů nechtělo tak, jako zpočátku a jídlo, to je kapitola sama pro sebe.
Nevím, jakou kdo z vás má s DM zkušenost, ale zajímalo by mě, zda máte také tyhle příznaky! Všechno co polovičkovi nandám na talířek, je nasládlé chuti, nebo přinejmenším neslané. Věci, které nakoupím se ihned rozbalí a zhodnotí s velkou přísností, pak rozdělí na to, co je dobré a bude se jíst, na další hromádku se odloží věci, na něž zrovna nemáme chuť, ale sni se později a na té největší odpočívají věci, které se nedají z rozličných důvodů jíst.
A oheň je na střeše, kdyby alespoň nebylo všechno tak drahé, ještě by to šlo, ale takhle to dopadá tak, že zatímco polovička "strádá hlady" a nehubne, jsem já nucena dojídat ta nedobrá a nechutnající jídla a byť bych také ráda, ale nezhubnu. Přece to nevyhodím. Ne?
Tak se ptám, co s ním, či jak praví klasik - "Kam s ním?"

Jediná noc s ní

1. září 2013 v 15:15 | já |  Moje psaní
Seděla na lavičce obložená dvěma nacpanýma igelitkama. Smutné stvoření s velkýma očima, se choulilo do zabarvené bundy s kapucí naraženou hluboko do čela, v ruce tenké jako pastelka žmoulala zbytek cigarety a nevnímala svět kolem sebe. Kolena skrčená pod bradu, tvořila jakousi pomyslnou hráz před světem.
Na můj dotaz, zda jí není zima, lehce pokrčila ramena a kývla hlavou. Jistě si pomyslela něco o blbosti té otázky, vždyť byl listopad, ale nedala nic najevo, jenom upřela svůj pohled na mou tvář. V očích se objevila jiskřička naděje, že snad nebude muset trávit tu zima v parku.
Ráno jsem zatopila a tak jsme přišly do báječně vytopené místnosti. Plaše se rozhlížela chodbou a sundala si boty, které už skoro neměly opatek, lehce jí sklouzly dolů a objevila se obří díra, místo ponožky. Nabídnutý hrnek čaje do ní zmizel jako v obřím kráteru a po krajíci chleba s medem se jenom zakouřilo. Hřbetem ruky utřela sladkou stopu na rtech a slastně se protáhla. Uvědomila jsem si, že všechno se stolu zmizelo tak rychle, že si ani nestačila umýt ruce.
V koupelně jsem napustitila vanu teplou vodou, nakapala do ní svůj oblíbený olejíček Yves Rocher a vytáhla osušku naší fenky. Pak jsem se zarazila a vytáhla druhou trochu lepší.
Z koupelny se ozývalo slabé šplouchání a nějaká písnička. Byla v pohodě a já začala chystat druhou válendu, věděla jsem, že se jí chce spát. Taky, že jo, ještě měla nohy na zemi a už spala. Přikryla jsem ji dekou a sedla si do křesla, dívaje se na ni.
Přemýšlela jsem ne o ní, ale o sobě, zda nejsem blbá, vzít si v dnešní době do bytu cizího člověka, v hlavě mi cinkal poplašný zvonek, který jsem rázně utla. No nic, třeba to bude jen do rána a ona s poděkováním odjede domů k mámě. Určitě nějakou má a té se po ní stýská.
Omyl! Matka se o ni nezajímala, vyhodila ji na ulici s jednou taškou, která přistála po chvíli vedle ní na hodníku. Tátu nepoznala a nikoho z rodiny nemá. Prozradila na sebe, že má sedmnáct let a chtěla by dokončit učňák, jenže neví jak. Horečně jsem přemýšlela, co s ní, u mě být nemůže, byť bych to chtěla, ale pomoci ji musím.
V Klokánku, jehož číslo jsem si vyhledala na internetu, než se Mirka probudila, mi sdělili, že můžeme přijet hned dopoledne.
Cestou na mě nepromluvila ani slovo, v očích se zračil strach smísený s otázkou proč? Sepsání vstupního formuláře, předání tašek a malé obálky, do níž jsem vložila několik bankovek spolu s mým telefonním číslem a pak rychlý odchod. Bylo mě jí líto, ale vic se dělat nedalo. Teď tedy budu čekat, jestli se ozve, zda mě navštíví nebo ne.
Doma bylo chladno, smutno a Ela se se mnou nechtěla bavit, protože jsem ji nevzala na procházku. Zase jsem sama, opět nikoho nemám.
Jednu noc jsem ve svém bytě měla dceru , po níž celý život toužím. Je to tak spavedlivé?