Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Duben 2013


Dědova skříň

20. dubna 2013 v 14:35 | já |  Moje psaní
A je pryč, oddechla jsem si, když jsem zahlédla dědův klobouk mihnout se kolem okna. Odcházel jako každou neděli ráno na procházku do města, cestou potkal babičku vracející se z ranní pobožnosti. Do jejího návratu zbývala asi tak hodinka!
Najednou jsem byla sama, pod tou horou peřím nacpaných babiččiných "duchen", jak se u nás říkávalo peřinám.
Ještě chvíli jsem si hověla v teplíčku, pak jsem vystrčila nožku, po ní druhou a vhupsla do měkoučkých papučí. Ještě nějakou chvíli budu sama, a tak jsem se pustila do mé nejoblíbenější zábavy. Šmejdit po světnici, prohlížet si obrázky na prádelníku, občas nahlídnout do babíččiny skříně, kde měla několik přaden měkounké vlny, čekající na svůj čas. Rukou jsem pohladila kožíšek z králičích kožíšků, na hlavu jsem si posadila klobouček, jež si moje babička brávala někdy v neděli. Zvláštní vůně levandule a naftalínu mě dráždila až ke kýchání. Velký šuplík, jenž byl vespod skříně, se mi vždycky podařilo pouze povytáhnut, ale ruka šátralka pronikla dovnitř a uchopila pokaždé něco zajímavého. Krásné mýdlové figurky, které byly rozloženy na vypraném prádle, jsem měla prohlídnuté už několikrát, velkou krabici vánočních ozdob jsem raději neotvírala, určitě bych pak nemohla zásuvku zavřít. Po hmatu jsem už poznala staré sametové album s fotografiemi, jež na mě pokaždé dýchly tajemnem a kouzlem neznámého.
Dnes jsem se vrhla k prozkoumání zásuvky, kam jsem si ještě nikdy netroufla, dědova skříň. Stála mezi okny a pendlovkami se zlatým ciferníkem, jenž se v ranním slunci krásně leskl. Přiběhla jsem k oknu a koukla se dolů ulicí! Ne, děda ani babička se ještě nevrací, mám tedy čas. Opatrně jsem chytila kovová držadla zásuvky a zabrala, bylo to lehčí než u babiččiny skříně. Zásuvka vyjela a já jsem ji ani nestačila zachytit. Přejela skoro do poloviny pokoje a shodila mě na zem. Okamžitě jsem pochopila, že sama ji nikdy na své místo nedám a bude průšvih. Rychle jsem vlezla do postele, zachumlala se do peřin a čekala na návrat dědečka domů. Asi jsem se lekla moc a z toho leknutí jsem okamžitě usnula. Dokonce se mi něco zdálo a tak jsem úplně přestala vnímat svět kolem. Najednou jakoby zavrzla podlaha u postele a někdo zasunoval zásuvku na své místo. Ani jsem nedutala a dělala, že spím.
"Vstávej, už máš snídani na stole!" probudilo mě volání babičky z kuchyně. Rychle jsem vyskočila z postele a pohledem zjistila, že zásuvka je na svém místě. Do pokoje nakoukla babička a podávala mi vyžehlenou zástěrku.
Vyhřátá a kávou vonící babiččina kuchyň mě přivinula do své náruče, u stolu pod okne seděl usmívající se dědeček a mrkl na mě. Provinile jsem se na něj podívala, pak také na babičku a čekala jsem nějaké to vybrblání. Ale nic se nedělo, všechno bylo jako každý jiný den, nikdo vytaženou zásuvku nevzpomínal a já byla ráda. Dlouho po této příhodě jsem přestala šmejdit, kde jsem neměla, protože mi stále vrtalo hlavou, kdo tam tu zásuvku vlastně dal, když jsem byla sama. Nikdy jsem se neodvážila se dědy nebo babičky na to zeptat a tak dodnes nevím, jak to vlastně bylo. Oba prarodiče už plavou na obláčcích, já sama už mám pár křížků za sebou , dědova skříň zmizela v nenávratnu a ze všeho zůstalo pouze dětské tajemství, sametové album, do něhož zvolna přidávám další památeční fotky.
Už tam moc místa není, ale určitě se tam ještě vejdou dvě fotografie - mé drahé polovičky a moje!