Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Únor 2013

Vzpomínky

12. února 2013 v 0:54 | já |  Můj koníček
Mým koníčkem je historie. Od školních let jsem zvídavě pokukovala po památečním albu s fotografiemi, které měla babička schované v dolním "šufleti" velké skříně. Obsahovalo několik zažloutlých fotografií lidiček dávno odpočívajících na našem hřbitově, krásnou velkou fotografii miminka pasoucího koníčky na hřejivé ovčí kožešince. Mezi listy se tu a tam objevila barevná pohlednice různých, mně neznámých krajin, s mostem na třech obloucích, po němž právě jede vlak plně obsazený vojskem. Představovala jsem si svého dědečka, jak tam sedí s ostatními vojáky, zpívá písničku a kouká z okna. Jel někam do Rakouska do války. Tohle slovo bylo docela obsahově prázdné pro malou holčinu, která nevěděla nic o tom, jak to tam opravdu vypadá a co tam ti kluci zažívali.
Na zadní straně lístku byl pozdrav - Milá Julči! - a drobným písmem několik řádků, jak nerad odjíždí a těší se na shledání s ní.
Vláček jel s vojáky do rakouského města Bruck.
Bruck an der Mur je rakouské okresní město ve spolkové zemi Štýrsko. Leží na soutoku řek Mury a Mürze, na rozhraní Hochschwabu a Lavanttalských Alp, v nadmořské výšce 468 m, 43 km severně od Grazu.
Krajina je tam podle obrázku, jež si pamatuji krásná, vysoké hory v pozadí, zelené zalesněné stráně. Pohlednice zmizela někde v nenávratnu, ale na netu jsem našla podobnou, která ve mně vyvolala tuto vzpomínku.



Bez práce nejsou koláče!

3. února 2013 v 18:19 | já |  Něco z rodinné kroniky
Děláte-li rodokmen, seznámíte se z mnoha neznámými polovoláními a řemesly. Od tradičních nádeníků, dělníků a pacholků přes domkaře, pololáníky a chalupáře až k váženým řemeslům, jako jsou klempíři, krejčí, sládci, ševci a zedníci.
V archivních záznamech, jež jsem si už za několik let prohlédla, se pomaloučku objevila snad veškerá čiinost a povolání. Jeden můj praprapředek byl tzv. panským strapicírem. Název docela honosný, ale když jsem se podívala do chytrých knih, zjistila jsem, že se jedná o obyčejného voláka, jemž měl na starosti panské voly. Ti se používali k tahání povozů, orání a jiným polním pracem. Jak vznešený název pro těžkou a jistě ne neobvyklou práci. Všichni naši předkové z mojí i manželovy strany pocházeli z vesnic a samot úrodné Hané (v okolí Přerova, Olomouce a Kelče). Někteří byli blíže horám (Frenštát pod Radhoštěm, Trojanovice a pod.)
Jak jsem již před nedávnem psala, byli v naší rodině mlynáři, vojáci z povolání, ale rovněž pradleny, fajkář i síťař. Všichni měli dětí jako smetí a jistě jim dalo hodně práce je uživit, ať už se jednalo o tkadlece z Kelče či válečného invalidu, narozeného v roce 1786 . V jaké asi válce se mu stalo, že byl invalidní a jaké bylo jeho postižení?
V archívech čtu - zemřel na marasmus - zchátralost, tělesná i duševní sešlost.
choleru
neschopnost života - u novorozenců
průtrž
souchotiny
kašel
záškrt
zemřel - zavalením ve skále
zavalil jej strom
potrhání břicha rohy býka
u žen se většinou jedná o poporodní komplikace, kdy byly v rodině většinou dvě úmrtí v jednom nebo několika dnech, a když pak se náhodou objevila epidemie, vymíraly celé rodiny, od stařečků po ty nejmenší. Hrobníci měli práce nad hlavu.
Z medicínského hlediska jsou některé diagnozy těžce dohledatelné, jako například - zanesení trubic!
Rovněž tak jména vesniček a samot jsou dnes už skoro zapomenuty, Tak například nedaleko Kelče bývala obec Posvátno, dnes po ní nezbyla ani stopa, jen pomístní název poblíž hřbitova. Rodiště jednoho z mých příbuzných je zapsáno jako Gregovio - bohužel nikde jsem se nedozvěděla o jakou obec či samotu se asi jednalo. Díky mapám na internetu jsem se do všech existujících vesniček a míst, kde přebývali mí předci, mohla podívat.
Nejzajímavějším pro mě bylo zjištění, že předci mé maličkosti a předci manžela, se určitě znali, jelikož před dvěma sty lety žili v jedné vsi. Kruh se uzavřel naší svatbou!