15. ledna 2013 v 9:45 | Reflex a já
|
Proč jsme takoví? Když se skutečně o něco jedná, máme více řečí, než prokážeme skutků. Nedávno byly krajské volby, a protože jsem všude slyšela jenom nadávky na vše, co kraj odsouhlasil nebo zamítl, domnívala jsem se, že to lidé budou chtít změnit! Jak jsem se mýlila, k volbám došla snad jenom třetina voličů a na mou otázku, proč jsi teda nešel něo udělat, mi odpovědělo pokrčení ramen a mávnutí rukou. A titíž lidé dnes opět mrmlají, nadávají a svádějí nedostaky na ty nahoře!
Ale najednou se obraz obrátil! S blížící se možností ovlivnit post toho nejvyššího, se celý národ probudil. Všichni se rychle řadili do fan klubu toho či onoho kandidáta. V den voleb pak všichni hrdinně nakráčeli do volební místnosti s takovým tím výrazem, tak a teď vám ukážu! Všichni najednou cítí zodpovědnost za naši hlavu státu a vůbec si neuvědomují, že ona, ta hlava, je od rukou a srdce, které pracují pro naši zem, dost daleko a její rozhodovací možnosti jsou ústavou omezeny!
Krásný článek na toto téma byl napsán v časopise Reflex. Dovolila jsem si jej sem okopírovat, neboť mi mluví z duše!
Když se u nás konají volby do parlamentu nebo krajského zastupitelstva, v podstatě nikoho to moc nezajímá, k urnám přijde tak třetina voličů, protože "nesnášim Kalouska a všechny ty mafiány, můj hlas stejně nic nezmění a bůhví, jestli by mi neukrad barák, jakmile se z něj vzdálím."
Marcela Augustová nám pak v sobotu sdělí, že komunistům rostou preference, několik politologů nad tím s vážnou tváří několik hodin filosoficky debatuje za účastného pokyvování usínajícího Václava Moravce, až se usnesou na tom, že lidi asi volby do parlamentu moc nezajímají. Ne, vážně? Kdo by to byl řekl, že už několikery volby doplácíme na vlastní nezodpovědnost a naopak velkou zodpovědnost a jakousi zakořeněnou povinnost volit našich prarodičů.
A najednou je tu volba prezidenta. Všeobecnou otrávenost a nezájem o politiku vystřídala hysterie. Z lidí se stali fanoušci, kteří na sebe už z dálky pokřikují buďto Miloš nebo Karel. Kdo nenosí na klopě placku, jako by nebyl. Kdo neví, co je aligátor, ať se jde zabít. Kdo není na Facebooku alespoň v jedné skupině podporující jednoho z kandidátů, ten je ignorant a je mu úplně jedno, co se tady s námi bude po volbách dít! Kdo volí Karla, chce souložit s Miroslavem Kalouskem, zaprodává nás Evropě, způsobuje, že nás brzy anektuje Rakousko a je vůbec naprostý kretén, když chce na Hradě prezidenta, co neumí zazpívat hymnu.
Kdo volí Miloše, ten chce souložit s Miroslavem Šloufem, je hulvát, nemá paměť a chce mít na Hradě někoho, kdo chlastá zhruba stejně jako 80 procent obyvatelstva ČR. K volbám jsme šli skoro všichni. Byla to přece občanská povinnost! Prezident sice na rozdíl od poslanců a senátorů, kteří náš život bezprostředně ovlivňují, nemá na náš život vliv žádný, ale nešlo odolat.
Psychologický efekt vyvolaný v našich hlavách je asi pochopitelný. Přímá volba nám dává pocit, že něco skutečně ovlivňujeme. Úřad prezidenta nám dává pocit, že volíme vládce, nebo krále. Připadáme si najednou hrozně významní, protože rozhodujeme o důležité věci. Když házíme lístek do volební urny, není to jen tak něco. Vyvolává to v nás státotvorný dojem, konečně jsme někdo a náš hlas někoho zajímá.
Důležitě v několika odstavcích deklarujeme na Facebooku, proč jsme volili právě svého kandidáta. Fandíme mu víc než oblíbenému fotbalovému týmu. Když vyhraje kníže, uspořádáme na Staromáku koncerty, jako když se vrátili hokejisti z Nagana. Když vyhraje Miloš, tak je uspořádáme u Bohdalky doma. Jedeme v tom všichni, je to velká party. Škoda, že na konci přijde střízlivění a pořádná kocovina.
Text: Markéta Lukášková
Nó, já zas takovou hysterii ve volebních místnostech nezaznamenala, byly předpoklady, že se dostaví až 90% voličů a nakonec jich bezmála 40% zůstalo doma. Jsem zvědavá, kolik jich příjde do druhého kola. Ovšem, že by se přastalo nadávat na všechno a na všechny, tomu nevěřím ani náhodou.