23. ledna 2013 v 15:13 | já
|
Na konci obce Dolany, za poslední zatáčkou silnice směrem na Nové sady, stával starý mlýn, ukrytý pod zříceninami Kartuziánského kláštera. Až do nedávna jsem o zřícenině a jeho historii nic nevěděla. Až nedávno jsem při své "vědecké práci" na rodokmenu, narazila na své předky, obývající kdysi tento mlýn. Rodina to byla velmi početná a pan mlynář asi velmi pracovitý. V tomto koutě pod lesem jistě bývalo krásně. Docela živě si představuji ten ruch tady, běhající děti, hejna hus vyhledávající poztrácená zrnka, pokřik lidí obsluhujících mlýnský mechanismus, hrkání povozů vezoucích další várku pytlů.
Někde mezi tím vším se lehkým krokem pohybuje mladé děvče s dlouhým světlým copem, sype drůbeži a myšlenkami je tam nahoře u starého kaštanu, v jehož stínu se má večer sejít s mládencem. Pracuje u otce ve mlýně a jí se líbí. Není zdejší, přišel odněkud z podhostýnské strany a jeho postava ji upoutala hned první den. Silný, ramenatý chlapík, jemuž nedělá problém naložit si pytel se zrním a vynést ho do mlýnice.
Láska, která tady vznikla kdysi kolem roku 1850, byla zakončena svatbou slečny Josefy Partschové s mladým Antonínem Jacklem, který se postaral o rozšíření a zmodernizování mlýna. S manželkou se už v roce 1857 vrátil do rodného Mrlínka, kde pokračoval ve své mlynářské činnosti. Po jejich mlýně už není ani památka a místa, kudy se proháněla moje příbuzná, jsou už také k nepoznání. Z dvojčátek, která si přivezli do nového domova, jim zůstala jenom Josefka. Drobnější Toník nepřežil osýpky a ještě maličký zemřel. Kolik měli dětí, se dneska už nedá zjistit, ale jejich nejstarší dcera byla hezká a mládenci se za ní otáčeli, kudy šla. I ona se zakoukala do mládence, který k nim vozil obilí na mletí, bydlel ve stejné vesnici a v roce 1876 se konala veselka. Proč se po svatbě odstěhovali do blízkého města, nevím, ale ostatní už se dá z archívu vyčíst. Oba prarodiče měli celkem jedenáct dětí, z nich několik zemřelo po pár dnech či týdnech života. Konec toho devatenáctého století byl ve znamení revolučních změn v průmyslu, vznikaly nové továrny a možná proto se Hradilovi přestěhovali do města. Uživit tolik dětí dalo hodně práce, a proto bývalo zvykem, že ti nejstarší brzy opouštěli rodinu, aby se ve světě něco vyučili a rodičům usnadnili život. Tak i nejstarší Hradilova dcera Lojzička (moje babička) odešla sloužit do Vídně. O tom, co a jak tam dělala, se už nedozvíme, ani jak dlouho tam byla, ale jednu pikantnost jsem se ze starých archívů dozvěděla. Rodičům domů se vrátila s miminkem v náručí v roce 1901. S jakou ji doma přivítali, je otázka, jisté je, že děvčátko ve dvou letech zemřelo.
Život šel dál, na bolest se brzy zapomnělo, babička se vdala a na svět přišly další děti, mezi nimi i můj tatínek!
Nikdy jsem tenhle příběh neslyšela, myslím si, že jej neznal ani otec a jeho sourozenci. Bohužel již nikdo z nich nežije, proto jsem se rozhodla zveřejnit jej.
Staré archívní záznamy jsou velmi poučné a zajímavé!
Studování v matrikách archivů je hodně zajímavé, ono to taky chce hodně času. Člověka to úplně pohltí, proto se nedivím, že vznikl tento hezký příběh. A jak se píše na konci, dá se tam objevit občas nějaká pikantnost, třeba po více jak sto letech objevíš věci, o kterých jejich potomci neměli ani potuchy. Také jsem na něco podobného přišla, takové to rodinné tabu. :-D