Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2013

Mlynářova dcera

23. ledna 2013 v 15:13 | já |  Něco z rodinné kroniky
Na konci obce Dolany, za poslední zatáčkou silnice směrem na Nové sady, stával starý mlýn, ukrytý pod zříceninami Kartuziánského kláštera. Až do nedávna jsem o zřícenině a jeho historii nic nevěděla. Až nedávno jsem při své "vědecké práci" na rodokmenu, narazila na své předky, obývající kdysi tento mlýn. Rodina to byla velmi početná a pan mlynář asi velmi pracovitý. V tomto koutě pod lesem jistě bývalo krásně. Docela živě si představuji ten ruch tady, běhající děti, hejna hus vyhledávající poztrácená zrnka, pokřik lidí obsluhujících mlýnský mechanismus, hrkání povozů vezoucích další várku pytlů.
Někde mezi tím vším se lehkým krokem pohybuje mladé děvče s dlouhým světlým copem, sype drůbeži a myšlenkami je tam nahoře u starého kaštanu, v jehož stínu se má večer sejít s mládencem. Pracuje u otce ve mlýně a jí se líbí. Není zdejší, přišel odněkud z podhostýnské strany a jeho postava ji upoutala hned první den. Silný, ramenatý chlapík, jemuž nedělá problém naložit si pytel se zrním a vynést ho do mlýnice.
Láska, která tady vznikla kdysi kolem roku 1850, byla zakončena svatbou slečny Josefy Partschové s mladým Antonínem Jacklem, který se postaral o rozšíření a zmodernizování mlýna. S manželkou se už v roce 1857 vrátil do rodného Mrlínka, kde pokračoval ve své mlynářské činnosti. Po jejich mlýně už není ani památka a místa, kudy se proháněla moje příbuzná, jsou už také k nepoznání. Z dvojčátek, která si přivezli do nového domova, jim zůstala jenom Josefka. Drobnější Toník nepřežil osýpky a ještě maličký zemřel. Kolik měli dětí, se dneska už nedá zjistit, ale jejich nejstarší dcera byla hezká a mládenci se za ní otáčeli, kudy šla. I ona se zakoukala do mládence, který k nim vozil obilí na mletí, bydlel ve stejné vesnici a v roce 1876 se konala veselka. Proč se po svatbě odstěhovali do blízkého města, nevím, ale ostatní už se dá z archívu vyčíst. Oba prarodiče měli celkem jedenáct dětí, z nich několik zemřelo po pár dnech či týdnech života. Konec toho devatenáctého století byl ve znamení revolučních změn v průmyslu, vznikaly nové továrny a možná proto se Hradilovi přestěhovali do města. Uživit tolik dětí dalo hodně práce, a proto bývalo zvykem, že ti nejstarší brzy opouštěli rodinu, aby se ve světě něco vyučili a rodičům usnadnili život. Tak i nejstarší Hradilova dcera Lojzička (moje babička) odešla sloužit do Vídně. O tom, co a jak tam dělala, se už nedozvíme, ani jak dlouho tam byla, ale jednu pikantnost jsem se ze starých archívů dozvěděla. Rodičům domů se vrátila s miminkem v náručí v roce 1901. S jakou ji doma přivítali, je otázka, jisté je, že děvčátko ve dvou letech zemřelo.
Život šel dál, na bolest se brzy zapomnělo, babička se vdala a na svět přišly další děti, mezi nimi i můj tatínek!
Nikdy jsem tenhle příběh neslyšela, myslím si, že jej neznal ani otec a jeho sourozenci. Bohužel již nikdo z nich nežije, proto jsem se rozhodla zveřejnit jej.
Staré archívní záznamy jsou velmi poučné a zajímavé!

Spratek

16. ledna 2013 v 8:44 | Torey L. Hayden |  Co jsem právě dočetla

Příběh dítěte, které nikdo nemiloval Kniha představuje skutečný příběh šestileté Sheily, která se dostane do speciální třídy pro děti s poruchami chování. Její učitelkou a zároveň prvním člověkem, který jí projeví lásku, je Torey Hayden. Ta po čase zjistí, že dívka má nadprůměrnou inteligenci, je učenlivá a dřímá v ní skrytý génius. Kniha je pozitivním svědectvím o síle pedagogických a terapeutických prostředků, a pedagoga představuje jako přítele, který neváhá pro dítě překonávat různé těžkosti. T. L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných non-fiction románů z prostředí školy pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Žije v USA.



Velmi silný příběh, citově strádající Sheily, která kolem sebe šíří strach, dokáže všem kolem sebe ubližovat, aby zakryla svoje pocity beznaděje, chybějící lásky a naprostého nepochopení. Štěstím pro dítě je učitelka Torey, která dokáže s takto strádajícími dětmi pracovat. Jako starší, zkušená žena, ví, že je nutná velká dávka trpělivosti, spousty drobných krůčků a pochval, bezmezná láska a víra v možnost změnit Sheilinu negativistickou povahu.
Kniha je psána ve strhujícím tempu a nedovolí vám se od ní odtrhnout.

Proč jsme vlastně takoví?

15. ledna 2013 v 9:45 | Reflex a já |  Co jsem četla jinde!
Proč jsme takoví? Když se skutečně o něco jedná, máme více řečí, než prokážeme skutků. Nedávno byly krajské volby, a protože jsem všude slyšela jenom nadávky na vše, co kraj odsouhlasil nebo zamítl, domnívala jsem se, že to lidé budou chtít změnit! Jak jsem se mýlila, k volbám došla snad jenom třetina voličů a na mou otázku, proč jsi teda nešel něo udělat, mi odpovědělo pokrčení ramen a mávnutí rukou. A titíž lidé dnes opět mrmlají, nadávají a svádějí nedostaky na ty nahoře!
Ale najednou se obraz obrátil! S blížící se možností ovlivnit post toho nejvyššího, se celý národ probudil. Všichni se rychle řadili do fan klubu toho či onoho kandidáta. V den voleb pak všichni hrdinně nakráčeli do volební místnosti s takovým tím výrazem, tak a teď vám ukážu! Všichni najednou cítí zodpovědnost za naši hlavu státu a vůbec si neuvědomují, že ona, ta hlava, je od rukou a srdce, které pracují pro naši zem, dost daleko a její rozhodovací možnosti jsou ústavou omezeny!
Krásný článek na toto téma byl napsán v časopise Reflex. Dovolila jsem si jej sem okopírovat, neboť mi mluví z duše!

Když se u nás konají volby do parlamentu nebo krajského zastupitelstva, v podstatě nikoho to moc nezajímá, k urnám přijde tak třetina voličů, protože "nesnášim Kalouska a všechny ty mafiány, můj hlas stejně nic nezmění a bůhví, jestli by mi neukrad barák, jakmile se z něj vzdálím."
Marcela Augustová nám pak v sobotu sdělí, že komunistům rostou preference, několik politologů nad tím s vážnou tváří několik hodin filosoficky debatuje za účastného pokyvování usínajícího Václava Moravce, až se usnesou na tom, že lidi asi volby do parlamentu moc nezajímají. Ne, vážně? Kdo by to byl řekl, že už několikery volby doplácíme na vlastní nezodpovědnost a naopak velkou zodpovědnost a jakousi zakořeněnou povinnost volit našich prarodičů.

A najednou je tu volba prezidenta. Všeobecnou otrávenost a nezájem o politiku vystřídala hysterie. Z lidí se stali fanoušci, kteří na sebe už z dálky pokřikují buďto Miloš nebo Karel. Kdo nenosí na klopě placku, jako by nebyl. Kdo neví, co je aligátor, ať se jde zabít. Kdo není na Facebooku alespoň v jedné skupině podporující jednoho z kandidátů, ten je ignorant a je mu úplně jedno, co se tady s námi bude po volbách dít! Kdo volí Karla, chce souložit s Miroslavem Kalouskem, zaprodává nás Evropě, způsobuje, že nás brzy anektuje Rakousko a je vůbec naprostý kretén, když chce na Hradě prezidenta, co neumí zazpívat hymnu.

Kdo volí Miloše, ten chce souložit s Miroslavem Šloufem, je hulvát, nemá paměť a chce mít na Hradě někoho, kdo chlastá zhruba stejně jako 80 procent obyvatelstva ČR. K volbám jsme šli skoro všichni. Byla to přece občanská povinnost! Prezident sice na rozdíl od poslanců a senátorů, kteří náš život bezprostředně ovlivňují, nemá na náš život vliv žádný, ale nešlo odolat.

Psychologický efekt vyvolaný v našich hlavách je asi pochopitelný. Přímá volba nám dává pocit, že něco skutečně ovlivňujeme. Úřad prezidenta nám dává pocit, že volíme vládce, nebo krále. Připadáme si najednou hrozně významní, protože rozhodujeme o důležité věci. Když házíme lístek do volební urny, není to jen tak něco. Vyvolává to v nás státotvorný dojem, konečně jsme někdo a náš hlas někoho zajímá.

Důležitě v několika odstavcích deklarujeme na Facebooku, proč jsme volili právě svého kandidáta. Fandíme mu víc než oblíbenému fotbalovému týmu. Když vyhraje kníže, uspořádáme na Staromáku koncerty, jako když se vrátili hokejisti z Nagana. Když vyhraje Miloš, tak je uspořádáme u Bohdalky doma. Jedeme v tom všichni, je to velká party. Škoda, že na konci přijde střízlivění a pořádná kocovina.

Text: Markéta Lukášková

Zimulka

11. ledna 2013 v 13:19 | já |  Moje psaní
Za oknem sněží, poprvé v letošní zimě. Vločky padají hustě a popolední světlo zvolna proniká do pokoje.
Dívám se ven a jsem v duši zase tou malou holčičkou, která u babiččina okna hlídala sněhánky a vůz víly Zimulky.
Někde jsem četla drobnou povídku o dívence, která zmrzla venku před domem, čekajíc na svého tátu, až se vrátí z hospody.
Jméno povídky si nepamatuji, rovněž autor mi není znám, ale vím určitě, že jsem tuto povídku čela ve starém kalendáři, jichž babička měla spousty. Ona nešťastná holčička také koukala na krásné vločky padající na její dlaň a zvolna se měnící v třpytivou kapičku vody. Čas plynul, dlaň se plnila vodou a ruka zvolna chladla. Na zamrzlé hladině v malé ručce se pomaloučku odehrávalo kouzelné divadlo, jehož účinkující byla víla Zimulka a její stříbrné sáňky. Proháněla se, smála a lákala k sobě děvčátko. Zpočátku se bránilo, ale pomaloučku jeho teplá dlaň promrzala a víla Zimulka se stávala větší a větší. Nakonec byla větší než děvčátko, obejmula jej kolem ramen a přikryla svým stříbrným pláštěm. Děvčátko unášela do oblak a kolem nich padaly a padaly rozličné vločky a nakonec zmizely obě kdesi v bíle zářící obloze.
Pod dojmem této povídky jsem toužila také zahlédnout vílu Zimulku a její stříbrné sáňky a bylo mi líto, že jsem nikdy u okna nevydržela tak dlouho, aby víla dorazila. Marně mě babička chlácholila a hladila po vlasech, já brečela a brečela, ale ne pro mrtvou holčičku, ale ze vzteku, že mě nechtějí nechat u okna.
Tak teď také sedím u okna, Elinka na mém klíně a já koutkem oka sleduju velké i menší chuchvalce sněhu, které se zvolna snáší k zemi.
Dávám si pozor, co kdybych ji přece jenom zahlédla? Jeden přece nikdy neví!


Je tady - 2013

3. ledna 2013 v 23:33 | já
Je tady!! Opět, jak už tolikrát! Nový rok!
Nový rok a s ním nové naděje, nová přání, nová očekávání a nová předsevzetí! Opět, jak už tolikrát!
Půlnoc pominula, poslední rakety zhasly, poslední chlebíčky byly dojedeny.
Všechno už je to třetí den minulostí!
Začali jsme všední dny, jichž nás letos ještě tolik čeká! Jaké budou, zvládneme všechny ty novinky a změny, jež se na nás ze všech stran hrnou?
Zpravodajství se předhánějí, kdo nás dříve seznámí se všemi změnami jež nás čekají, tabulka stíhá tabulku, zdražování, nezaměstnanost v procentech, úbytek nemocničních lůžek, počet propuštěných vězňů po amnestii!
Nestačíme novinky vnímat a už jsou zase další, volby nového prezidenta, změny na postech ministrů, závažné soudní případy, ledové klouzačky střídá obleva, smutné odchody známých tváří, návraty televizních hrdinů apod.
To vše pouze za tři dny nového roku. Jistě jsem na něco zapomněla, ale vězte, že toho bude daleko víc.
Holt jsme opět rovnýma nohama v tom kolotoči, jemuž se říká život!
Tak ať se nám podaří vše zdárně zvládnout, přečkat ve zdraví a s optimismem!