Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Prosinec 2012

Kouzla a čáry

18. prosince 2012 v 13:57 | já |  Moje psaní
V bytě vládlo dusno a napětí!
Michal se večer vrátil pozdě domů s takovou menší opičkou v zádech a Jitka se oprávněně naštvala. Nejdříve mu vmetla do tváře jeho bezohlednost a nezájem o rodinu, pak ještě nevyzuté boty, jimiž jí zaťapal pracně vyčištěnou dlažbu v hale. Uraženě se otočil a zabouchl dveře ložnice. Tam se svalil oblečený na manželské letiště a tvrdě usnul. Jitka jej nechala tak, jenom mu zula špinavé boty.
Teď sedí v kuchyni u hrníčku kávy a krotí v sobě vztek, který jí zpočátku našeptával, aby se na všechno vykašlala, nic už nedělala, nepekla! Vánoce budou tak jako tak, dárky už má, tak co. Pak se jí sevřelo hrdlo při vzpomínce na to jejich nenarozené štěstí! Potratila před půl rokem a právě v tento čas jim měl Ježíšek naložit jejich prvorozeňátko! Slzy kapaly do hrníčku s kávou, v hlavě se jí honily výčitky směřující hlavně na Michala. Ona tady teskní a on si byl zahalekat s kamarády, to není spravedlivé.
Pojednou někdo tiše zaklepal na dveře do chodby! Koukla se na hodiny a lekla se. Kdo může jít tak brzo ráno na návštěvu, vždyť ještě není ani půl šesté! Utřela si uplakané tváře a pomalu cupitala ke dveřím, nakoukla do kukátka, ale v chodbě před bytem byla tma. Nic a nikoho neviděla. Rychle zastrčila bezpečnostní řetízek a ze zvědavosti pootevřela dveře. "Je tu někdo?" šeptla do škvírky a čekala. Nic neslyšela, nikdo se neozval, jen na své tváři pocítila lehký závan chladnějšího vzduchu. Zavřela dveře, otočila klíčem a vrátila se nazpět ke své kávě. Usedla, dopila ji, hrníček opláchla vodou a dala do odkapávače.
Celé dopoledne dodělávala úklid, slepila a dozdobila piškotové dortíčky, které má Michal tak rád, dala vařit brambory a připravila si maso. Opět se jí zazdálo, že na své tváři cítí lehounký dotek chladivého vzduchu, otřela si tvář a pokračovala ve vaření. Stále měla pocit, jako by ji někdo pozoroval, otočila se ke dveřím do ložnice, ale tam bylo ticho, Michal vyspával.
Její pohled sklouzl do kouta, kde vedle skříně ležel vysavač. Pohlédla na něj a zakroutila hlavou, byla si totiž jista, že po večerním úklidu, jej dala na své místo, do skříně na chodbě. Jak to, že je tady? Chytila tyčku a bezmyšlenkovitě sešlápla knoflík na přístroji. Ozvalo se lehké vrčení, modré světlo zazářilo a ona se pustila do vysávání. Vzduchem zavířila bílá vločka, zapomenutá někde pod stolem a pak vlétla do hubice, která při každém pohybu vzdychala, sténala a namáhavě hučela. Po nějaké chvíli se její zvuk radikálně změnil a Jitce se najednou zdálo, že si spolu s ní pobrukuje jakousi neznámou melodii. Byla jemná, milá, chvílemi hřála u srdce, jako by chtěla utěšit všechny jeho bolesti. Jitce se zaleskly slzy v očích a pocítila obrovský nával lásky a něhy. Nevěděla, co to je, zkrátka najednou byl veškerý vztek na Michala pryč, lítost nad nenarozeným potomkem byla ta tam a ona věděla, že bude zase dobře.
Dveře od ložnice se zlehounka otevřely a v nich se objevila Michalova tvář! Jistě čekal hromobití, ale místo toho uslyšel zpívající si Jitku a bzučící vysavač. I jeho se dotkl chladivý proud vzduchu a ucítil lítost nad Jitkou i sebou samým! Cosi uvnitř srdce mu říkalo, že je škoda každé chvilky, kdy se s Jitkou hněvají a zlobí. Vběhl do kuchyně, uchopil Jitku do náruče a vtiskl jí letmý polibek. Opětovala jej a nechala se odvést do ložnice, bez jediného slova.
Jak dlouho trvalo jejich nevědomí, netušili. Když se vrátili do kuchyně, byl tam klid, vysavač nikde, jen vzduchem poletovala malá bílá papírová vločka.
Vánoce jsou dobou kouzel a tajemství, která bychom se měli naučit vnímat a naslouchat jim, co chtějí říct. Určitě bychom neprohloupili a náš život by byl spokojenější!


Sokratova pravda

10. prosince 2012 v 22:39 | já |  Co se mi líbí

Jak to tedy bylo?

3. prosince 2012 v 22:15 | Worldweb. cz, Čt, já |  Něco z historie
Legenda vypráví o koňském handlíři, který roku 1539 putoval Domašovskými lesy, byl přepaden a postřelen loupežníky. Oloupeného, v bezvědomí a na prahu smrti jej večer našel sedlák, vracející se z trhu ve Velké Bíteši domů do Lesního Hlubokého. Naložil jej na povoz a odvezl na svůj statek, kde se o jeho uzdravení starala sedlákova dcera. Během několika týdnů léčení to mezi ní a handlířem citově vzplálo, sedlák ovšem o svatbě s chudým ženichem nechtěl ani slyšet a handlíř se rozhodl dokázat, že dokáže rodinu zaopatřit. Vydal se tedy do světa s tím, že za rok se vrátí s penězi, které by jeho budoucího tchána mohly obměkčit.
Handlíři se v obchodech dařilo a jak slíbil, po roce se vrátil, majíce velké jmění. Při odpočinku v Domašovském hostinci se ale dozvěděl, že sedlák se zatím rozhodl svou dceru provdat za nějakého bohatého mladíka z Velké Bíteše. Svatba měla být již za dva dny a handlíř už ji nemohl nijak zvrátit. Rozhodl se tedy nenáviděného sedláka i ženicha zabít, aby se mohl se svou láskou oženit sám. Za vydělané peníze si na tuto špinavou práci najal myslivce a povoz se svatebčany společně překvapili v místech, kde byl před rokem loupežníky přepaden handlíř. Výsledek přepadení byl tragický, po střelbě zůstali na zemi v tratolišti krve ležet mrtví oba rodiče nevěsty i oba rodiče ženicha, kočí, ženich - a nevěsta. Přestože ta měla přežít, myslivec ji v nepřehledné situaci zastřelil také. Masakr tím ještě neskončil, handlíř ve vzteku a zoufalství zastřelil myslivce a poté obrátil zbraň proti sobě. Na místě nakonec zůstalo devět mrtvých a po jejich pohřbech zde bylo jako upomínka tragédie vztyčeno devět dřevěných křížů, za každého zabitého jeden. Od té doby se tomu místu začalo říkat Devět křížů.
Zde končí známější část legendy, ale ta má ještě méně známé pokračování. Rok po krvavé svatbě se prý začal duch zabité nevěsty zjevovat v okolí všem svatebčanům a lidem majících cokoliv společného se svatebním obřadem. Benediktinští mniši z rajhradského kláštera proto tyto kříže posvětili a od té doby byl od přízraku klid. Dřevěné kříže po letech ztrouchnivěly a mrtvá nevěsta se začala opět zjevovat. Mniši tedy postavili kříže nové, znova je posvětili a opět byl klid. Posvěcení by se mělo nejméně každých sto let opakovat, poslední dochovaná zmínka o svěcení je ovšem už z 18. září 1887 a v roce 1987 tedy uplynula stoletá lhůta pro nové vysvěcení. Před časem navíc dva z křížů uhnily a musely být nahrazeny. Úsek dálnice D1 v blízkosti Domašova je již proslulý až nevysvětlitelně častými dopravními nehodami, často tragickými. Podle nepotvrzených svědectví se mrtvá nevěsta opět zjevuje lidem, kteří mají něco společného se svatbou.
Dle Reportérů čt se něco muselo na tomto místě stát, proč jinak by církev jednou za sto let postavené kříže a inkriminované místo posvětila. Ve Smolných knihách, ani v matrikách se o nějakých zemřelých svatebčanech ani o procesu, jenž by s mnohonásobnou vraždou souvisel, nepíše.
Svědek nálezu tvrdí, že ve výkopu elektrického vedení z šedesátých letech objevili několik kostí, jež pak v pytli zahrabali pod nejvyšší kříž. Ani přes veškerou snahu se zatím nepodařilo najít onen pytel, ani nějaký věrohodný záznam, jenž by celou legendu i důvod jejího vzniku podpořil!