V bytě vládlo dusno a napětí!
Michal se večer vrátil pozdě domů s takovou menší opičkou v zádech a Jitka se oprávněně naštvala. Nejdříve mu vmetla do tváře jeho bezohlednost a nezájem o rodinu, pak ještě nevyzuté boty, jimiž jí zaťapal pracně vyčištěnou dlažbu v hale. Uraženě se otočil a zabouchl dveře ložnice. Tam se svalil oblečený na manželské letiště a tvrdě usnul. Jitka jej nechala tak, jenom mu zula špinavé boty.
Teď sedí v kuchyni u hrníčku kávy a krotí v sobě vztek, který jí zpočátku našeptával, aby se na všechno vykašlala, nic už nedělala, nepekla! Vánoce budou tak jako tak, dárky už má, tak co. Pak se jí sevřelo hrdlo při vzpomínce na to jejich nenarozené štěstí! Potratila před půl rokem a právě v tento čas jim měl Ježíšek naložit jejich prvorozeňátko! Slzy kapaly do hrníčku s kávou, v hlavě se jí honily výčitky směřující hlavně na Michala. Ona tady teskní a on si byl zahalekat s kamarády, to není spravedlivé.
Pojednou někdo tiše zaklepal na dveře do chodby! Koukla se na hodiny a lekla se. Kdo může jít tak brzo ráno na návštěvu, vždyť ještě není ani půl šesté! Utřela si uplakané tváře a pomalu cupitala ke dveřím, nakoukla do kukátka, ale v chodbě před bytem byla tma. Nic a nikoho neviděla. Rychle zastrčila bezpečnostní řetízek a ze zvědavosti pootevřela dveře. "Je tu někdo?" šeptla do škvírky a čekala. Nic neslyšela, nikdo se neozval, jen na své tváři pocítila lehký závan chladnějšího vzduchu. Zavřela dveře, otočila klíčem a vrátila se nazpět ke své kávě. Usedla, dopila ji, hrníček opláchla vodou a dala do odkapávače.
Celé dopoledne dodělávala úklid, slepila a dozdobila piškotové dortíčky, které má Michal tak rád, dala vařit brambory a připravila si maso. Opět se jí zazdálo, že na své tváři cítí lehounký dotek chladivého vzduchu, otřela si tvář a pokračovala ve vaření. Stále měla pocit, jako by ji někdo pozoroval, otočila se ke dveřím do ložnice, ale tam bylo ticho, Michal vyspával.
Její pohled sklouzl do kouta, kde vedle skříně ležel vysavač. Pohlédla na něj a zakroutila hlavou, byla si totiž jista, že po večerním úklidu, jej dala na své místo, do skříně na chodbě. Jak to, že je tady? Chytila tyčku a bezmyšlenkovitě sešlápla knoflík na přístroji. Ozvalo se lehké vrčení, modré světlo zazářilo a ona se pustila do vysávání. Vzduchem zavířila bílá vločka, zapomenutá někde pod stolem a pak vlétla do hubice, která při každém pohybu vzdychala, sténala a namáhavě hučela. Po nějaké chvíli se její zvuk radikálně změnil a Jitce se najednou zdálo, že si spolu s ní pobrukuje jakousi neznámou melodii. Byla jemná, milá, chvílemi hřála u srdce, jako by chtěla utěšit všechny jeho bolesti. Jitce se zaleskly slzy v očích a pocítila obrovský nával lásky a něhy. Nevěděla, co to je, zkrátka najednou byl veškerý vztek na Michala pryč, lítost nad nenarozeným potomkem byla ta tam a ona věděla, že bude zase dobře.
Dveře od ložnice se zlehounka otevřely a v nich se objevila Michalova tvář! Jistě čekal hromobití, ale místo toho uslyšel zpívající si Jitku a bzučící vysavač. I jeho se dotkl chladivý proud vzduchu a ucítil lítost nad Jitkou i sebou samým! Cosi uvnitř srdce mu říkalo, že je škoda každé chvilky, kdy se s Jitkou hněvají a zlobí. Vběhl do kuchyně, uchopil Jitku do náruče a vtiskl jí letmý polibek. Opětovala jej a nechala se odvést do ložnice, bez jediného slova.
Jak dlouho trvalo jejich nevědomí, netušili. Když se vrátili do kuchyně, byl tam klid, vysavač nikde, jen vzduchem poletovala malá bílá papírová vločka.
Vánoce jsou dobou kouzel a tajemství, která bychom se měli naučit vnímat a naslouchat jim, co chtějí říct. Určitě bychom neprohloupili a náš život by byl spokojenější!

