Jak se k nám dostala vánočka?
15. listopadu 2012 v 22:32 | čas. 5+2 | Co jsem četla jinde!
Komentáře
Moc zajímavý článek, jsem ráda, že jsem obohacena ho zajímavou historii vánoček, i přestože ji nejím a dívám se, jak se moje rodina na vánoce napchává :D
Peču každý rok na Vánoce, vánočky dvě. S hrozinkami a mandlemi. Považovala bych to za vlastní selhání, kdybych na vánoční stůl rodině podhodila kupovanou.Manžel si občas koupí ke snídani, ale to se nedá srovnávat. Z obchodu je vybledlé těsto, moje je žluťounké a těch hrozinek a mandlí je tam pomálu.Moje maminka mívala vánočku dost těžkou, ale dobrou. Moje je nadýchaná jako peříčko. Mám jiný recept. Ta maminčina byla máslová, já používám olej.V tom je ten rozdíl.
Vánoce bez domácí vánočky si nedokážu vůbec představit, mám ji už od dětství moc ráda a nejlepší se mi zdá ta od mé maminky. Je tak akorát vláčná (na rozdíl od Jitky, mám raději vánočky těžší), má oříšky i rozinky, no prostě mňaaam!
Moc hezký článek, je vidět, že všechno má svou historii i vysvětlení. Recept na svou první vánočku jsem dostala od jedné naší sousedky, která by dnes měla už hodně přes sto let. Byla to paní ze staré školy, kdy se dbalo na tradice, přímou rodinu už neměla, ale ráda poradila jiným. Doma už nepekla, ale ráda přišla a "byla při tom". Je vlastně jednou z mála sousedů, na které často vzpomínám a na hřbitově ji pravidelně zapálím svíčku. A ta vánočka mně ji připomněla.
Zajímavý článek! Kdysi jsem vánočky pekla, poslední dobou už nechávám tuto činnost na jiných! :-)