Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Listopad 2012

Minidotazník

28. listopadu 2012 v 14:27 | já |  Co se mi líbí
Já a dalších deset děvčat jsme dostaly k zodpovězení jedenáct otázek. Tak tady jsou moje odpovědi!

1.) Proč jsi začala psát svůj blog?
Ráda čtu a mám ráda historii. Už od dětství, snad díky tomu mám velmi bujnou fantasii a tak bylo jenom otázkou
času, kdy se pokusím je hodit na papír! Když jsem si založila svůj blog ( v roce 2007), cítila jsem to jako potřebu
dostat všechny ty příběhy z hlavy. Bylo mi docela jedno, zda se někomu líbí, či nikoliv. Psala jsem hlavně pro
vlastní pocit uspokojení!

2.) Kolik času věnuješ svému blogu?
Je to individuální, někdy, zvláště potká-li mě něco zajímavého, dokážu sedět i několik desítek minut, než se mi
podaří stvořit jakés takés dílko.

3.) Co Tě nejvíc na blogování baví?
Je to asi ta volnost a možnost vyjádřit svůj pocit, přiblížit myšlenku čtenářům, dostat naopak od nich odpověď na
své otázky!

4.) Jaké jsou Tvé koníčky?
K těm největším jsem se už přiznala - čtení, historie, umění a cestování! No a samozřejmě rodina, která je na
prvním místě!

5.) Vzpomeneš si na nějakou hru z dětství?
Byla jich velká spousta, které jsem měla ráda. Hráli jsme loutkové divadlo, hráli jsme kvarteta, různé míčové hry,
stopování a pod.

6.) Chodila jsi ráda do školy?
Přiznám se, že ano! Základní i střední školu jsem měla ráda, chtěla jsem studovat i dál, ale nepodařilo se!

7.) Co považuješ za nejzásadnější ve vztahu ke své rodině?
Asi nejdůležitějším je vzájemná úcta a pochopení, láska a soudržnost!

8.) Kam by ses nejraději rozjela, kdybys nebyla ničím limitována?
Mým snem je odjakživa podívat se do míst, kde kdysi dávno vzkvétala obrovská civilizace - Mexiko, Peru, Chile.

9.) Když jsi opouštěla školu, měla jsi jasnou představu o svém budoucím povolání?
Můžu s čistým svědomím říct, že ano! Věděla jsem do čeho jdu a těšila jsem se na to!

10.) Jsi spokojená s tím, co děláš, jak profesně, tak soukromě?
Můj život plynul celkem idylicky, v zaměstnání jsem byla spokojena, rodina celkem funguje, manželství se asi
vydařilo (v únoru to bude 40 let od svatby)!

11.) Chtěla bys něco ve svém životě změnit?
Asi ne! Každý den, který jsem prožila, jsem se snažila využít do poslední vteřiny. Někdy bylo líp, někdy hůř, ale
neměnila bych ani minutu!

Zase se perou?

23. listopadu 2012 v 1:00 | já |  Moje psaní
Křik, nadávky, bouchání!
Na konci naší ulice bydlí Oni! Taková "divná" rodinka. Mají čtyři dospělé syny, dvě snachy a tři vnoučata. Starý pán se sotva šourá o dvou hůlkách a jeho jedinou zábavou je návštěva restaurace, která sousedí s jejich zahradou. Tam vydrží sedět u několika piv dlouhé hodiny. Čeká na své dva kamarády, s nimiž hraje mariáš. Od jejich stolu se zvedá obláček kouře a pleskání karet o stůl. Jinak o nich nikdo neví.
Jeho synové, ti svobodní, si také rádi zajdou na skleničku, občas se s někým vsadí o nějakou hloupost, pak jsou mezi nimi neshody. Marně je otec od karetního stolku napomíná, ať nedělají ostudu a nekřičí, jsou zcela hluší, jejich nálada je stále více bojovná a jenom čekají na nějakou sebemenší záminku ke rvačce.
Osazenstvo hospody i štamgasti je znají a drží se od nich dál, není radno je provokovat.
Nedávno se k nim přidali i starší sourozenci a dali se do oslavy narozenin jednoho z nich. Zpočátku se starý pán snažil držet s nimi krok, pak to vzdal a šouravým krokem se odbelhal domů. Chlapi pokračovali do pozdních nočních hodin a nebylo v silách obsluhy restaurace dostat je domů. Dokonce si pro ně přišly i manželky, ale dopadlo to stejně jako vždy! Zlákali je na skleničku a ony se ochotně přidaly. Bylo tam veselo, ostatní hosté se pomalu vytráceli, jako by tušili něco zlého.
Ten večer se nad naší ulicí vznášely nějaké zlé síly. To nejdříve po obědě se podařilo jednomu šikovnému řidiči vyvrátit značku u přechodu. Pršelo a na město se snesl soumrak, když nedal nohu z plynu a skončil mimo cestu. Nebylo nutné volat policii, trochu značku vrátil do její polohy a odjel. S přibývající temnotou se ulice vyprázdnila a jenom dva malí kluci se ještě vozili na prkýnkách, nedbajíce nevlídného podzimního podvečera. Zrovna, když jsem vynášela smetí do popelnice, upadl jeden z nich tak šikovně, že si rozrazil koleno. Začal pofňukávat a odbelhal se domů. V ulici byl najednou krásný klid. Ona ta prkýnka dokáží dělat pěkný rámus! Vyvenčila jsem naši psí drobotinu, nahlédla do poštovní schránky a vrátila jsem se do přívětivé náruče vytopeného domu.
Večer probíhal v pohodě a já se těšila na knížku! Najednou proťal klid zvonek. Oknem jsem zahlédla blikání majáčku a viděla projíždět záchranku. U našeho plotu stálo policejní auto a několik lidí. Rychle jsme s polovičkou sešli dolů plni strachu, co se stalo. Zdálo se mi, že slyším houkačku někde na konci ulice, pak kolem projeli hasiči a ještě jedno policejní vozidlo. Skupinka u naší branky hlučela a o něčem se dohadovala. Příslušník se představil a měl jenom jednu otázku - zda u nás není M.G. To je jeden ze synů starého chromého pána bydlícího pod hospodou. Tušila jsem, že se zase něco semlelo, ale nikdo nám nic neřekl. Se sousedkou a dvěma sousedy jsme zůstali venku a čekali, co se bude dít. Policie ještě obešla celou naši zahradu, nahlédla do všech koutů, pak odjela. Pojednou někdo zakřičel "Hoří, koukejte!" a ukázal rukou někde k parku, do míst, kam před chvílí mířili požárníci. Pak se ulicí nesl pach spáleniště a po nějaké době byl klid. Ani jedno auto jsme neviděli vracet se nazpět, a protože nám byla zima, rozešli jsme se domů, domýšlejíc se, co se asi přihodilo.
Spát jsme šli hodně pozdě, všude vládl klid a přívětivá náruč spánku nás brzo ukolébala.
Ráno jako každý den jsme snídali a probírali včerejší večerní událost. Naše fantasie pracovala naplno, ale skutečnost nebyla schopna předčít.
Měla jsem objednanou kamarádku na stříhání a věděla jsem, že se od ní všechno dozvím.
Bylo to horší, než jsme si dovedli představit! Oslava narozenin se zvrhla v nepředstavitelnou rvačku mezi sourozenci, padala zlá slova, křičelo se, až došlo na pěsti. Vzduchem létaly židle, sklo se sypalo z oken a bitka se pomaloučku přenesla do zahrady. Hospodská rychle zavřela a volala policii. V nastálém zmatku nepostřehla, že z jednoho popelníku se vysypalo několik nezadušených cigaret, které pomaloučku začaly rozdmýchávat ohníček. Chlapi po sobě házeli vším, co jim padlo do ruky, kdosi si vzal vidle a oháněl se jimi kolem. Najednou vzduch prořízla divná rána, která vypadala skoro jako by někdo švihl prutem. Nikoho nepřekvapilo, že M.G., nejmladší se sourozenců nedošel domů. Opilci se rozutíkali po okolí a pak už jenom sledovali příjezd hasičů a jejich zápas s ohněm. Policisté si jednoho po druhém odváděli k autům a sepisovali s nimi protokoly. Najednou byly z horkých hlav klidní beránci. Před dům se vyšoural i starý pán a sledoval svoje kluky. Něco mu pořád nešlo pod nos. Opilecky si něco mumlal pod nos, pak mávl rukou a šel domů.
Na to, že jeden z chlapů tam není, přišli brzo a začali ho hledat, proto byli i u nás, protože ostatní právě na něj svedli způsobený požár. To víte, opilci! Oheň se naštěstí podařilo brzo uhasit a všichni se chystali k odjezdu. Jednomu z hasičů se chtělo na WC a odběhl si kousek do zahrady, kde na něj nebylo vidět. Vykonal tam svou potřebu a o něco na zemi zakopl.
Posvítil si čelovkou a uviděl zkroucenou postavu ležící vedle dřevěného altánu. Sehnul se a pak zavolal ostatní. Záchranka přijela během několika minut, ale pro nešťastníka bylo pozdě. Byl mrtev. Při té nesmyslné rvačce kdosi použil zbraň a neštěstí bylo hotovo.
Dnes už je tam klid, hospoda je opravená, nikdo by nenašel ani místo, kde kluka našli. Viníka odvezli a starý pán má najednou v domě o dva strávníky méně. Na mariáš už nechce, bojí se hloupých otázek i soucitných pohledů. V ulici je opět klid! Ale za jakou cenu!!!

Jak se k nám dostala vánočka?

15. listopadu 2012 v 22:32 | čas. 5+2 |  Co jsem četla jinde!
Historie vánočky se začala psát již v 16. století a až do 18. století byla výsada péct vánočku svěřena jen řemeslníkům a pekárnám se zvláštním povolením. Vánočka do té doby sloužila zejména jako dar pro tehdejší šlechtu a úředníky. Tehdy byla s mandlemi, ořechy a rozinkami. Pro běžnou populaci byla určena jen obyčejná vánočka, kterou byste si pravděpodobně dnes nekoupili. Teprve od 18. století si ji začali lidé péct i doma. Recepty se dodnes dědí z generace na generaci a existuje tedy nespočet možných variací. Stejně tak pro vánočku vznikla spousta zajímavých pojmenování. Za všechny jmenujme například:
štědrovečernice, vandrovnice, štědrovice, štědrovka, pleténka, húska, calta, pletanka, pletenice ceplík, štrucla, štricka. Pečení vánočky provázela také řada zvyků. Například se do ní zapékala mince. Kdo ji pak při krájení našel, měl zdraví a bohatství na celý rok "zaručeno". Dalším zvykem bylo to, že hospodyně, které zadělávala na vánočku, musela být oblečena v bílé zástěře a šátku. Při zadělávání těsta navíc nesměla mluvit a při kynutí těsta musela vyskakovat do výška. Pokud se vánočka roztrhla nebo spálila, věštilo to nezdar. Pečení vánočky nikdy nebylo jednoduché a možná si nyní říkáte, jak to máte snadné, když ji jdete koupit do obchodu.
Křížové pletení vánočky mělo svůj přesný smysl. Mělo za cíl ochránit nás před zlými vlivy. Tradičně se vánočka pletla z devíti stejných pramenů. Základ tvoří první patro složené ze čtyř pramenů. Ty mají symbolizovat slunce, voda, zemi a vzduch. Druhé patro tvoří prameny představující rozum, vůli a cit. Poslední tvoří dva prameny, které spojují vědění a lásku.
Vánočka tedy neodmyslitelně patří k Vánocům a pro mnoho z nás i ke snídani. Mažeme ji máslem, džemy, ovocnými pomazánkami i kakaovým krémem.
Dobrou chuť!


Z historie mincovnictví na našem území

10. listopadu 2012 v 22:53 | Zdroj: Zdeněk Petráň: První české mince, Set out, Praha, 1998 |  Něco z historie
  • České slovo platidlo pochází z plátěných šátečků, které na českém území tuto úlohu plnily kolem roku 1000, a o kterých podává zprávy například Ibráhím ibn Jákúb.
  • Pravděpodobně největším platidlem jsou kamenné skulptury ve tvaru prstenu, až 2,5 m v průměru, na mikronéském ostrově Yap.
  • Jedním z nejúspěšnějších a současně nejdéle platícím platidlem byly talley sticks - dlouhé klacíky z vyhlazeného dřeva používané v Anglii za dob Jindřicha I. od 12. století k placení daní. Talley sticks měly po jedné straně vyřezány nebo vypilovány vroubky, které ukazovaly denominaci (postupné znehodnocování). Poté, co vroubky vyplnily celou délku klacíku, byl tento rozštípnut podélně tak, aby vroubky byly patrné na obou polovinách. Jednu polovinu si král nechal jako opatření proti padělání, druhou vynaložil do ekonomie tehdejší společnosti a tato polovina byla v oběhu coby platidlo.
  • Za nejpravděpodobnější počátek ražby mincí na našem území je dnes pokládán rok 960-962. Tradičně se předpokládá, že první mincovna byla kde jinde než na Pražském hradě, možné ale je, že od počátku fungovaly vedle sebe mincovny dvě, jedna i na Malé straně. Počet mincoven rychle rostl (vlastní mince razili například i Slavníkovci).
  • Motivací pro ražbu mincí bylo také upevnění přemyslovské vlády v Čechách: pro svobodné muže byla zavedena všeobecná daňová povinnost, jistě bylo efektivnější vybírat daně v penězích než třeba v medu (což ve starší době opravdu fungovalo).
    V roce 966, do kterého se klade návštěva Ibrahíma ibn Jákuba v Praze, se již na pražském tržišti mince používaly běžně. Kromě dálkového obchodu sloužily mince pro větší transakce typu nákupu stád skotu, normální transakce ale fungovaly obchod výměnný - chyběla totiž obdoba současných "nejnižších" mincí. I první české mince "vysoké hodnoty" byly de facto jen stříbrnými plíšky s hmotností okolo 1 gramu. Z 10. století až na ojedinělé (a sporné) výjimky vůbec z našeho území neznáme mince zlaté, o zlaté ražbě není zmínka ani v Kosmově kronice. (Byť zlaté mince se užívaly v Bavorsku, v Uhrách a především v Byzanci.)
  • Zajímavé je mimochodem srovnání různých částí Evropy. Zatímco v raně středověké západní Evropě bylo bohatství údajně hromaděno hlavně v klenotech, na východě a severu šlo především o zlato a stříbro (včetně mincí, ale nejen - mince zde tedy nesloužila ani tak k oběhu, ale spíše byly schovávány, zakopávány atd.). České země se nacházejí zhruba uprostřed.


Jak je to u nás?

9. listopadu 2012 v 20:50 | došlo emailem |  Fotografie

Budeme mít nového prezidenta!

8. listopadu 2012 v 13:33 | já |  Moje psaní
Ještě tři měsíce a budeme mít nového prezidenta. Kandidáti se jenom hrnou, jeden přes druhého nosí podpisové archy k registraci, usmívají se na nás z časopisů, televizních obrazovek a bilboardů. Počítám-li dobře, už je jich asi sedmnáct! Ohromné číslo, které při představě všech těch kampaní a akci nám jednoznačně zaplní celý předvánoční čas.
Tak mě napadá, jak asi naši kandidáti tyhle své akce pojmou? Budou se převlékat do santaklausovského kostýmu? Či snad nás některý překvapí jako lyžař na horách? Možná se postaví vedle vesnického betlému a zapějí nám své představy o tom, jak se v roli prezidenta budou chovat? Či snad při silvestrovské zábavě zatančí v převleku maorského zápasníka, ukazujícího své tělo celé potetované?
Budou to mít složité, protože všichni víme, že před Vánoci nemáme nikdo času nazbyt! Možná by se některé z žen vyplatilo péci vánoční cukroví a rozdávat je v krabicích na mítinku. Představivosti se meze nekladou a tak nám nezbývá než s napětím očekávat, kdy to celé vypukne! Koneckonců máme na to ještě tři měsíce, tak si můžeme o všech z kandidátů něco zjistit, něco zajímavého přečíst, dozvědět se o všech to nejpodstatnější, co každého z nás zajímá.
Mimochodem, co zajímá vás? Na čem založíte své rozhodnutí volit toho či toho? A myslíte si, že se nám všichni odkryli a upřimně dali najevo svá předsevzetí? Nebo každý z nich něco skrývá a třese se v koutku duše, aby na to něco někdo nepřišel a jeho ambice nezhasly dříve, než se kolotoč roztočí?
Jste rozhodnuti, komu a proč dáte svůj hlas? Není to vůbec lehké, že?
A podle čeho budete vybírat? Zamysleli jste se nad tím?
Já ještě nevím a asi dlouho vědět nebudu, před očima se mi míhají jednotliví kandidáti a já je třídím jako účetní, na Má dáti a Dal! Bude to ještě hodně zajímavé a máme se nač těšit!
Takže hurá do toho!!! Ať žije pan prezident(-ka)!!!

Kandidáti na prezidenta