Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Říjen 2012

Barevné kopečky

30. října 2012 v 22:54 | já |  Moje psaní
Vánoce útočí! Řítí se na nás ze vše stran. V prodejnách se zatím skromě, ale stále více prosazují vánoční kolekce, figurky, různí Santové a sobíci.
Dnes ráno jsem šla do naší mini prodejny, kterou máme za zahradou. Potřebovala jsem nutně něco na vaření, a tak jsem pohrdla oběma supermarkety. Po včerejší sněhové nadílce byla cesta docela příjemná, moc nefoukalo, sluníčko se snažilo proniknout přes mraky a dobře se dýchalo. V kapse jsem opatrovala nezbytný list z debilníku, kam si značím každou věc, kterou je nutno koupit. Masna, trafika a Zelenina jsou na jednom rohu s prodejnou Enapo. Nedá mnoho práce vyřídit vše v několika málo minutách. Pokaždé se tady potkám s některou z kamarádek a probereme všechny dostupné novinky. Dnes tady kupodivu nikdo nebyl, proto jsem rychle oběhla, co bylo potřeba, a vklouzla do prodejny. Vozík lehce klouzal po umyté podlaze, rozhlížela jsem se kolem a prohlížela zcela plné regály. Vánoční zboží na mě vykukovalo kousek od pultového prodeje, kam většinou mířím jako první. Prohlédla jsem si mrazák a vybrala si z vystaveného zboží. Zatímco prodavačka na nářezovém strojku krájela šunku, bloudily mé oči kolem. Tamhle mají nějaké nové rybí konzervy, na něž se musím podívat, v košíku se krčí zboží, jemuž co nevidět prochází trvanlivost. Občas tam najdu nějaké oplatky, bonbony nebo čokoládku, u nichž mě trvanlivost tak moc nevadí, protože se ihned spotřebují. Najednou mě upoutala zajímavá věc. Několik balonků v neonových barvách mi něco připomínalo. Přišla jsem blíž a uvědomila jsem si, že jsou to vlastně košíčky podprsenek. S úžasem jsem se obrátila na mladou prodavačku, která šla kolem. Zřejmě jsem ji vyrazila dech svým dotazem - "Vy už tady prodáváte i podprsenky?" Zastavila se a s údivem na mě pohlédla. Co si o mě v té chvíli myslela nevím, ale určitě to nebylo nic lichotivého. Muž stojící opodál zvedl zvědavě hlavu a pokročil směrem k nám. V tom okamžiku jsem vzala ony balonky do ruky a zjistila svůj omyl. Ony krásné, barevné kopečky se ukázaly býti dětskými čepicemi s širokým kšiltem. Podívala jsem se na prodavačku a ona na mě. Neřekla nic, jen se usmála a odešla po své práci.
Tak jsem zase jednou perlila! Nu což! Alespoň jsem několika lidem rozveselila dnešní ráno!

Temné království

26. října 2012 v 21:53 | Carmen bin Ládin
Málokdo měl šanci nahlédnout do soukromí arabských šejků. A už vůbec je tento pohled neobvyklý, když jeho původcem je žena a jde o soukromí tak mocné a "proslulé" rodiny, jakou je klan Bin Ládinů. Autorčiny životní osudy zavádí čtenáře do jednoho z nejtajemnějších a nejrepresivnějších království světa, kde panují poměry často zcela nepochopitelné pro moderní západní svět a kde se brání pojmu demokracie, protože se neslučuje s "čistým" životem podle koránu. Carmen Dufourová se narodila ve Švýcarsku v bohaté persko-švýcarské rodině, studovala na prestižních západních školách a cestovala se svými sestrami po světě. Po matce, která pocházela z perské aristokratické rodiny, zdědila impulzivní povahu a ta ji nakonec vrhla do dobrodružství, které poznamenalo celý její život. Přestože zpočátku váhala a svatbu s pohledným a vzdělaným Jislamem bin Ládinem odkládala, protože arabský svět pro ni nepředstavoval neznámý pojem a tušila všechny nepříjemnosti a problémy, s nimiž by se mohla potkat, nakonec přece jen podlehla naléhání a se sňatkem souhlasila. Teprve v Saúdské Arábii pochopila, kdo jsou vlastně Bin Ládinové - bohatá, vážená a mocná rodina, potomci téměř legendárního šejka Muhammada, který měl dvaadvacet manželek, devětadvacet dcer a pětadvacet synů, mezi něž patřil i Jislamův mladší bratr Usáma. Všichni žili buď uvnitř obrovského obytného komplexu v Džiddě, nebo v domcích za městem na sedmém kilometru silnice do Mekky, kde ještě před Muhammadovou smrtí vznikla celá čtvrť stojící osaměle na kraji pouště. Jenom muži mohli přicházet a odcházet podle libosti. Ženy zůstávaly zavřené v domě - a když chtěly jen vyjít do zahrady, musely nejprve uvědomit všechny mužské zaměstnance, aby místo vyklidili. Svobodný vesmír se tak Carmen scvrkl na jeden a půl akru spálené půdy. Jít někam pěšky nebo řídit auto bylo nemyslitelné, pro ni neexistovaly žádné hotely, divadla, bazény, restaurace, parky ani obchody. Carmen se ocitla za neprodyšnou bariérou, často bojovala se zoufalstvím, beznadějí, bouřila se a hledala cestičky, jak alespoň nepatrně zlepšit podmínky sobě a svým třem dcerám. Čím dál víc na ni však doléhal sešněrovaný život a omezení, s nimiž se musela na každém kroku potýkat, a když se začaly její vztahy s manželem zhoršovat, žila v neustálých obavách, že pokud se s ní Jislam rozvede, přijde o milované děti a zůstane zcela bez prostředků. Tato hrozba ji nakonec přiměla k radikálnímu kroku. Temná kniha z temné země - životní příběh ženy, která prožila desetiletí skrytá za vysokými zdmi arabského soukromého domu, kam nikdo cizí nepronikne. Věrně odhaluje zákulisí rodiny snad nejhledanějšího teroristy světa, plasticky zachycuje prostředí, z něhož se tak často rodí náboženský fanatismus, a s mrazivou přesvědčivostí ukazuje neslučitelnost myšlení obou kultur.


Zamyšlení nad dnešním obědem!

20. října 2012 v 11:29 | já
Tak vám nevím, co budeme jíst. Není den, abych neměla doma debatu s polovičkou o kvalitě zakoupených pochutin. Nevěřili by jste, jak jsme se kvůli tomu dokázali poštěkat. Chléb zakoupený dnes je zítra kyselý prý proto, že se už nedělá klasickou technikou, ale jakýmisi náhražkami. Máslo se nedá namazat, nevoní ani máslem nechutná. O salámech a jiných uzeninách by se daly psát romány, obsahují plno kostí, pomletých fujtajblů, v mase je napíchaná voda. Pak začnu vařit a litanie pokračuje o bramborách, které díky přešlechtění nemají chuť a jsou plné cizích látek. Vezmeme si rajská jablíčka a uděláme z nich salát, podaří-li se nám nakrájet kůži tvrdou jako hužev. Jejda, kde jsou ta rajčátka, z nichž vám šťáva kapala až na špičky bot! Dostala jsem chuť na dezert, na kousek čokoládového oplatku. Tváří se sice jako politý čokoládou, ale je to jenom hmota obarvená na černo a náplň ta je plná emulgátorů, stabilizátorů, lecitínu a jiných "potřebných látek"! Siesta po obědě se nekoná, káva, která by měla pokoj provonět, se nějak divně rozpouští a chutná, no, raději to ani nepovím.
Tak jsem na rozpacích, zdali pokračovat dál k úplnému zhnusení všech jídel. Lidičky dobří! Poraďte, co budeme jíst, čím se zasytíme, kde jsou všechny ty libé vůně a chuti z dob našeho mládí a dětství!
Jo, abych nezapoměla, včera jsem si koupila obyčejnou žvýkačku na vyčištění zubů. Spokojeně jsem si žvýkala jenom do té doby, než jsem koukla na složení. Panečku, to bylo počteníčko! Bylo v ní všechno, od dehtu, přes lidské vlasy, a barvivo z mini broučků až po zcela syntetické látky, jež se běžně používají k čištění důlních strojů!
Tak vám přeji dobrou chuť k dnešnímu obědu!!!
A radím vám, složení a obsah raději nečtěte, nebo vás stejně jako mě přejde chuť!

Odpoledne na houby!

14. října 2012 v 18:56 | já |  Moje psaní
Houby!
Těšíte se na ně celičký rok, jste přímo nedočkaví, až uslyšíte od známých, že rostou. Letos to bylo všelijaké, dlouho bylo sucho, pak zase chladné noci bránily jejich objevení se.
Tento týden jsme se konečně dočkali.






Bude z toho něco?

12. října 2012 v 17:47 | já |  Moje psaní
Šotek je malý psík na vysokých nohách. Vypadá opravdu, jakoby chodil na chůdách nebo štaflích. Nejmenuje se tak, ale pro dnešek mu tak budeme říkat. Je veselý, hravý, neposedí ani chvilinku. Chcete-li jej večer donutit k spánku, musíte mu upravit pelíšek, pěkně potichoučku mu domlouvat a pak, rovněž potichoučku odejít. Pak teprve spí a je od něj klid.
To Elinka je jiná. Je to dáma, rozvážná a klidná. Na zavolání sice přiběhne, ale dává si na čas. Opatrně našlapuje na své ťapky a rozhlíží se kolem. Pak ulehne do svého letitého koše a po očku pozoruje svět. Jsou to roztomilí pejsci, ovšem jenom pokud jsou každý zvlášť. Společně se z nich stává nezvládnutelný chumel nohou, který se s rámusem přesunuje z jednoho konce zahrady na konec druhý. Proženou se kolem jako tornádo a nic před nimi neobstojí. Ráda se dívám na jejich společné hry, lépe dívala jsem se ráda až do včerejšího odpoledne.
Blíží se zima a tak si každý dělá různé dobrůtky, aby ji nějak přečkal. Ten zavařuje kompoty a suší houby, ona zase vaří marmelády, kečup a ukládá sušené ovoce do mrazáku. Jelikož jsem od všech těchto dobrot už upustila, neboť jsme jenom dva a spotřeba je daleko menší, ponechali jsme si jenom jednu lahůdku, kterou rok, co rok opakujeme. Zelí!
Výborné, nadrobno strouhané a lahodné zelíčko, schované v kameninové nádobě, děláme rok, co rok. No a dělali jsme ho zrovna včera. Znáte to, ten krouhá cibuli, ten tlačí zelí, pak se zase vyměníme a jedeme, dokud práce není hotová. na nic kolem není čas. Pejsci běhali kolem, občas jsem je zahlédla okem, jinak jsme si jich nevšímali.
Jo, až do oné chvíle, kdy z rohu pokoje se ozvalo žalostné kvílení naší dámy. Nejdříve jsem si myslela, že si někam strčila , jako už několikrát drápek. Ale dnes to bylo vážnější. V Elinčině pelíško stáli dva nešťastníci a nemohli od sebe. Zpočátku jsem myslela, že se zachytili drápkama, ale kdepak!!! Jejich milování skončilo jakýmsi zakousnutím a tak veškerá snaha jít každý svou cestou byla marná. Stáli tam jako dva provinilci, zadečkama u sebe a koukali co páníček s paničkou udělají. No, co asi můžete v takové chvíli dělat? Zpočátku jsme měli zlost, že se to stalo zrovna v tuhle chvíli. Ani jednoho z nás nenapadlo, že naše dáma má své dny a jelimánek je využije. Po chvíli divení jsme se rozesmáli naplné kolo. Čemu se smál polovička, nevím, ale já si v tu chvíli představila následek. Malá, slepá štěnátka! Jak asi budou vypadat budou po mámě dlouhá, nebo po otci vysoká. Zkrátka naše dáma se nám spustila a nám nyní nezbývá, než čekat, jak se věc vyvine. Možná, že to byl jenom pokus a naše skoro šestiletá fenka to zvládne bez následků, možná, že bude mámou! V každém případě to bude zajímavé a vám, kdo jste zvědaví jak tohle dopadne, dám určitě vědět.
Jo, a nebojte se! Po dvaceti minutách se pejsci rozešli každý jiným směrem, jako by se nic nestalo!

Jeden veselý

7. října 2012 v 18:44 | došlo emailem |  Anekdoty
Pokaždé, když volí nového papeže, provádějí se různé rituály, s ceremoniemi jako zdravení nového papeže jinými vysokými činiteli všech důležitých světových církví, atd. Obzvláště, hned po zvolení je zvykem, že samotný Velký rabín požádá u papeže o audienci, a je jím, jako vždy přijat.
Dle této velmi starobylé tradice se musí rabín představit před papežem se stříbrným podnosem v rukou, na němž má ležet sametový polštářek purpurově rudé bravy. Na polštářku musí být položena obálka z pergamenového papíru, která vypadá velice starodávně.
Když se rabín přiblíží k papeži s podnosem, má mu ho nabídnout, a papež musí, jak nařizují pravidla tohoto starobylého rituálu, natáhnout paži a udělat gesto odmítnutí. Potom Velky rabín musí okamžitě odejít, čímž celý ceremoniál končí, a může se opakovat jen až při dalším zvolení nového papeže...

Když Jan Pavel II. měl vykonat tento posvátný rituál, položil si otázku, jaký je asi jeho opravdový význam. Tázal se tedy archivářů Vatikánské knihovny, a ti začali hledat ve všech dostupných svatých textech a tajných fondech. Jediné ale čeho se dopátrali, je, že tento rituál je opravdu velice starodávný, a že sahá až k samým kořenům křesťanství.
Takže v den, kdy Velky Rabín přišel, papež odehrál ten rituál podle pravidel, ale když se Velký Rabín nakonec otočil a chtěl odejit, zavolal ho nazpět:
- Poslyšte, svatý Bratře, musím vám svěřit, že rituál, který jsme právě vykonali, se takto koná už po staletí mezi mnoha papeži a Velkými Rabíny, ale přiznám se, že mi jeho smysl totálně uniká. Naši archiváři se bohužel jeho vysvětleni v našich textech nedopátrali, takže jsem počítal s tím, že mi vysvětlíte, jaký je jeho opravdový smysl...

Velký Rabín ale pokrčí rameny na znamení bezradnosti, a slíbí, že se svou radou prostuduje také ty nejstarší texty, které má jeho církev k dispozici ve svých tajných fondech. Za několik týdnů požádá Velký Rabín o audienci u papeže, ale bohužel pro něj nemá potěšující zprávy. Nikomu se nepodařilo rozluštit smysl tohoto zřejmě vysoce duchovního gesta mezi oběma velkými církvemi.

Takže papež mu navrhne:
- Víte co, ctihodný rabi? Odebereme se do mých soukromých apartmá, a tam vám navrhuji, abychom se podělili o mé excelentní bordeaux Chateau Margot 1959, a pokud byste souhlasil, společně tu obálku otevřeme, a podíváme se, jaké důležité poselství vlastně skrývá...
Velký Rabín souhlasí, a tak se za par chvil ocitnou v menší komnatě, a když jsou zcela sami, rabín vytáhne obálku, otevře ji a s třesoucíma se rukama z ní vytáhne velice starý, zažloutlý pergamen. Když ho s co největší opatrnosti rozloží, mohou číst:
Účet:
-----
(poslední večere)

12 x skopové na bobech
12 x vino
12 x chléb
obsluha v ceně.

Račte proplatit 28,60 drachem

K proplacení předloženo
panu Ježíši Kristovi
a ctěným pánům Apoštolům

Restaurace košer, svatby, hostiny, skupiny
Samuel Zachariáš, hostinský

Swing

5. října 2012 v 20:41 | já a Wikipedie |  Něco z historie
Dělám pořádek ve starých skříních, v nichž je uschován poklad po rodičích. Ne, zlato a cenné papíry byste tam jisto jistě nenašli. Jsou tam knihy, staré časopisy a vinylové gramofonové desky. Knihy mnohokrát přečtené tam i nazpět všemi členy rodiny mají lehce ohmatané stránky, ale většinou jsou v dobrém stavu. Je jich hodně, a tak se občas snažím některé nabídnout zájemcům. Bohužel inzerovat knihy v dnešní době je takřka beznadějné. Málo se čte a staří autoři už vůbec ne!
S tiskovinami, jako jsou časopisy MS, Hlasatel a jiné, je to ještě horší. Ve skříni se nachází tři velikánská alba s deskami, které jsme si občas pouštěli na gramofonu a jež obahují písničky, které už dnešním posluchačům mnoho neříkají.
Komu ještě dnes něco říká jméno R. A. Dvorský, sestry Allanovy, nebo A. Kafka? Jejich swingové melodie a písničky jsou nezapomenutelné!
Swing se dnes už mnoho nehraje. Co o něm vlastně víte?
Swing je jazzový styl, který se utvářel od konce 20. let 20. století a v němž došlo k širšímu uplatnění jazzu jako populární taneční hudby a k míšení černošských a bělošských prvků. Doba swingu byla zároveň epocha velkých orchestrů (big bandů) složených ze tří až pěti saxofonů, dvou až čtyř trubek a jednoho až čtyř trombónů, k tomu je navíc třeba připočítat nezbytnou rytmickou část - klavír, bicí soupravu, kontrabas a kytary; vedle toho ale stále existovaly malé hudební skupinky nejrůznějších sestav. Ve swingových orchestrech se zcela poprvé setkávali černí i bílí muzikanti na jednom pódiu. Mezi legendární swingové a jazzové big bandy té doby např. patřil, mimo jiné, i u nás velmi populární a svým způsobem i dodnes legendární Orchestr Glenna Millera. Jeho originální a nezaměnitelný zvuk orchestru spočíval v tom, že Glenn Miller nahradil trubku, hrající melodickou linku (nejvyšší tón akordů), klarinetem, podle toho jej jeho milovníci hned poznali.
U nás tento styl zažil největší rozmach ve čtyřicátých letech. Během německé okupace však nebylo možné se otevřeně hlásit k americkým vzorům, přičemž nacisté považovali swing - jakožto hudbu vycházející z jazzu - za hudbu méněcenné rasy. Mezi nejvýznamnější orchestry patřil orchestr Karla Vlacha, R. A. Dvorský a jeho Melody Boys, orchestr Emila Ludvíka, orchestr S. E. Nováčka, orchestr Jaroslava Maliny a další. Ze zpěváků např. Inka Zemánková, Arnošt Kavka nebo Sestry Allanovy. Druhá světová válka předčasně ukončila život několika významným hudebníkům. Další problémy přišly po skončení války s obviněními ohledně spolupráce s Němci. Definitivním zlomem se stal nástup komunismu v roce 1948. Orchestry byly znárodněny a v padesátých letech zavedeny ideově ovlivňované zkoušky. Přesto přese všechno mezi nejlepší poválečné české swingaře dodnes právem patří, mimo jiné třeba Karel Vlach, Gustav Brom, Karel Hála, ze zpěvaček Eva Pilarová či Ondřej Havelka a jeho Melody Makers.