Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2012

S kamarády v hospůdce

30. září 2012 v 15:52 | já |  Fotografie
Sraz po 45 letech



Odpoledne začalo krásně!


Sešlo se nás hodně




Dobře jsme si povykládali, pojedli i popili!








A krásným večerem jsme se rozešli domů! Ahoj zase za rok!


Já jsem ještě Člověk

30. září 2012 v 15:30 | já |  Moje psaní
Máte rádi fórky? Takové ty, co se objevují v různých novinách a časopisech, dnes často na Fb, nebo vám je doručí přátelé emailem. Jsou jich opravdu hromady a někdy se člověk nestačí ptát, kam na to jejich autoři chodí. Holt, někdo už má ten dar a umí najít na každou otázku i situaci adekvátní odpověď. Já mezi ně nikdy nepatřila a asi už patřit nebudu. Vždycky jsem spíš hloupými fórky trpěla. Od MŠ, přes základní školu, po střední jsem se většinou sama stávala terčem vtipálků. Kreslené anekdoty jsem si s oblibou prohlížela a od srdce se jim smála. Hlavně těm fórkům, jak se říká fousatým.
Ještě donedávna mě dokázaly rozhodit fotografie létající po netu, zobrazující toho, či onoho politika v situacích pro něj nepěkných. Připadalo mi to nevkusné a nemorální. Doma mě učili, co nechceš aby dělali tobě, nedělej ani ty jim. Taky jsem se podle toho snažila řídit až do nedávna. Pak jsem na jedné osklivě vyhlížející zdi přečetla "vzkaz od Člověka" . Doslova tam stálo - "Jsem Člověk! Nechej mě žít i zemřít, tak jak chci!" Nic víc! Chvíli jsem na ten vzkaz němě zírala a pak jsem šla dál!
V hlavě jsem si neustále omílala první větu - jsem Člověk, jsem Člověk! Já přece také jsem Člověk, i když někdo mě považuje spíše za člověka s malým č!
Ano, degradují mě o to velké písmeno a dělají ze mě něco méněcenného, a to si přece nenechám líbit.
Když jsem došla domů, sedla jsem k PC a otevřela poštu! Vyhrnulo se na mě spousta fousatých i méně fousatých fórků, proseb o přeposlání, reklam a jiných hloupostí, že jsem se zhrozila. No a stačilo jedno, dvě klinutí a vše zmizelo. Zůstala jenom čistá stránka s pozdravem Dobrý den, který jsem si dala do záhlaví! Hned jsem se cítila líp, ovšem jenom do doby, než mě přivítala stránka na Fb. Opět to samé, pošli ostatním, prosím předej dál, nenechej zapadnout, řvaly na mě z obrazovky příspěvky nahromaděné za jeden den! Vnucují mě něco s čím nesouhlsaím, něco, s čím jsem ochotna souhlasit, i něco co opravdu uznávám. Proč! Jsem přece Člověk s velkým č a sama se rozhodnu, co si přečtu, co komu pošlu, nač se podívám! Dávám tímto najevo svůj nesouhlas se všemi těmi dobrými radami, doporučeními kam co poslat, jak se dívat na svět. Jsem přece ještě Člověk, nejsem natolik sešlá, aby za mě někdo něco rozhodoval.
Proto všem říkám, neposílejte mi nic, co já nechci, stejně to hned mažu, nechejte mi ještě můj rozum, aby mě vedl, kam já chci, nenuťte mi cizí bláboly. Sama se rozhodnu, sama si udělám úsudek, já jsem ještě Člověk!

Dopis bolavého srdce

20. září 2012 v 23:12 | neznámý |  Co jsem četla jinde!
Můj milovaný!!!
Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to může stát, a stalo se! Z celého srdce bych si přála, aby dnešní den nikdy nepřišel, abych nemusela psát tento dopis! A přece ho píšu!
Náš společný život nebyl nikdy jedna báseň, ale vždy jsme se snažili, aby alespoň bylo zdání idily! Na všem jsme se dohodli, všechno jsme společnými silami překonali, až do dneška!
Možná byly skvrny na slunci, možná jsi se špatně vyspal a něco tě trápí, nevím! Poprve jsi použil slova, která bolí a která zraňují. Poprve jsem pocítila tu nenávist, která byla v tvých slovech
Nemá smysl se vracet k tomu, co by jsi možná chtěl vrátit nazpět, nejde to. Ta nejpevnější struna v mém srdci praskla a nikdo na světě ji už nedokáže opravit. Praskla, tak jako prasknou občas struny na houslích a tón pak zní falešně. Slova, které jsi vystřelil jen tak, do prostoru, se teď vznáší a tančí nad mou hlavou. Byla to slova plná nenávisti a zloby, kterou jsi musel v sobě hodně dlouho skrývat!
Já to nebyla, kdo zavdal příčinu a přesto jsem to byla já, kdo to odnesl.
Končím! Nenacházím v sobě sílu a ani nemám chuť se snažit něco lepit dohromady. Prasklý hrnec už nemá cenu a tak ani naše společné chvíle, už se stávají zbytečnými.
Venku za oknem je černočerná tma a do té odcházím. Nechci být nikomu na obtíž, nikoho nežádám o odpuštění.
Moje láska se rozplynula jako pára nad hrncem a nikdo ji nedá dohromady.
Žij spokojeně a na mě zapomeň!
Tak už to na tom světě chodí, po dni přichází noc a po lásce zbývá jen hluboký kráter v srdci.

Nelekejte se, tohle jsem nepsala já, nemám k tomu důvod. Opsala jsem si to kdysi dávno z jedné pohlednice, která se mi náhodou dostala do ruky. Nevím, kdo jej psal, ani komu. Adresát, ani pisatelka už určitě nežijí, datum na pohlednici bylo 11. 7. 1909. Proto jsem si dovolila jej tady opsat a ukázat, jak naši předci dokázali svěřit pohlednici své pocity. Troufám si říct, že emailem ani SMS by to tak pěkně nevyznělo, a ta pohlednice byla tahle!


Nekorunovaná královna

12. září 2012 v 23:39 | Beráková Zora |  Co jsem právě dočetla
Na pozadí historických událostí z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století vypráví autorka životní příběh krásné Polyxeny z Pernštejna, nekorunované královny na dvoře Rudolfa II. Z jeho vůle se poprvé provdala za jihočeského šlechtice a rodinného přítele Viléma z Rožmberka, muže o hodně staršího, který ji miloval spíše jako dceru než manželku. Po jeho smrti se Polyxena nevyhýbala milostným dobrodružstvím, prožila vášnivou lásku s nekatolíkem Jindřichem Matyášem z Thurnu a nakonec se provdala za zarytého katolíka Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Sňatek to byl zprvu politický, ale vyvinula se z něj nakonec hluboká láska. Jen na dítě čekala Polyxena dlouho marně. Za třicetileté války se do Prahy nakrátko vrátil i Jindřich Matyáš z Thurnu a oba dávní milenci se po letech odloučení znovu setkali…

Zvláštní, zajímavá žena, jejíž život jistě byl naplněn spoustou krásných chvil, množstvím lásek a důvěrných chvilek. Ale jistě ji potkala nejedna nepříjemnost, dramatická chvilka a neštěstí. Zkrátka prožila život, jak se patří.


Dáte si také?

10. září 2012 v 23:51 | já a Novinky .cz |  Moje psaní
V Česku v posledních dnech rychle přibývá pacientů s otravou metylalkoholem, zemřeli na ni tři lidé, další jsou ve vážném stavu v nemocnicích. Stát kvůli otravám metylalkoholem zahájil rozsáhlé kontroly alkoholu v obchodech a restauracích.
Metylalkohol, který v posledních dnech v Česku otrávil několik lidí a vyžádal si dokonce tři životy, není možné chuťově rozpoznat od alkoholu. Jediným způsobem, jak poznáte, že sklenice neobsahuje běžný alkohol, nýbrž prudce toxický metylalkohol, je zapálit ho. Obě chemické látky se totiž liší barvou plamene.
Zatímco běžný alkohol, v chemické terminologii etylalkohol či etanol, hoří modrým plamenem, vysoce toxický metylalkohol (metanol) má plamen oranžový.
V lidském organismu může metylalkohol napáchat značné škody, a to v závislosti na množství požité látky. Důsledně vzato sám o sobě výrazně toxický není, prudce jedovaté jsou ale látky, které z něj vytvoří lidský metabolismus v játrech, tedy formaldehyd a dále kyselina mravenčí. Ta může způsobit poškození sítnice a následně oslepnutí, někdy i trvalé.
Člověku zůstává rozum stát! Všechny ceny lezou nahoru, lidé obracejí v kapse každou korunu, než ji vydají, všichni svorně nadávají na drahý benzín, jídlo! A teď tohle !
Objeví levný alkohol a neodolají, jdou a koupí si hned tři, čtyři, či více skleniček. Zapomenou na malou chvíli na všední trápení a starosti. Pak zjistí, že jim nějak není dobře, tak si dají dalšího frťana a navrch ještě jednoho. No, a pak už je pozdě. Někdy sednou do auta, přece ten kousek zvládnou a neštěstí je hotovo. Jindy to odnese manželka pořádným výpraskem, nebo zlomeninami. A teď tohle. Napili se a odnese to jejich zdraví! Poškozené ledviny, játra, zrak. Tři z nićh už netrápí nic z tohoto světa.
Nikdy jsem nebyla absolutní abstinent, ale tohle nepochopím! Třetí den se všude mluví o nebezpečí, které číhá v lahvích a oni přesto šli a pili. Proč? Jak lidi přesvědčit, že si tím ubližují?