close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pohled vzhůru

12. srpna 2012 v 10:13 | J.Hajduchová a já
Seděli jsme včera večer na zahradě a pozorovali padající hvězdy. Myslela jsem při tom na ledacos. Na to, jak jsem je viděla poprvé, když mi bylo pět let, a naprosto jsem ztratila dech, užaslá nad to krásou. Jak jsem se učila čekat s hlavou namířenou k nebi, dívat se správným směrem a mít i trochu štěstí, abych padající hvězdu neminula. Nevěřila jsem, že by to mohl být jen kus nějakého šutru, který se zahřeje o atmosféru a pak shoří. Pokaždé, když jsem zahlédla padající hvězdu, byla jsem si jistá, že jsem viděla anděla. Na nebi po něm zůstala světelná čára, jen na okamžik, ale stopa, kterou zanechal v mé duši, byla nesmazatelná.
Myslela jsem i na Marcelu. Není to dlouho, co se objevila v mém životě, poprvé jsme si spolu začaly psát loni v únoru. Ale velmi rychle se stala součástí okruhu mých blízkých přátel, lidí, kteří do mého života přinášejí světýlka důvěry, radosti, lásky. A pak odešla - příliš rychle a příliš nečekaně. Zjistila jsem, že mi ji každá ta padající hvězda připomíná. Kdyby mělo smysl měřit události časem, byla by v mém životě vlastně velmi krátce. Ale rozzářila se pro mě hned, jak se v něm objevila, a já měla to štěstí, že jsem se v jejím případě dívala tím správným směrem a neminula ji. Stopa, kterou po sobě Marcela zanechala, je navždy.

Mluvili o nich, o meteoritických rojích nedávno v televizi. Ať jsme se večer snažili, jak chtěli, obloha nám nedopřála ani hvězdičku. Škoda, mrholilo a občas se i zablesklo. Někde v dálce ukazovala bouřka svou sílu. Nepoštěstilo se, no nevadí! Snad některý jiný večer. Pak jsem sedla k Fb a našla tohle krátké a milé povídání. Líbilo se mi natolik, že jsem neodolala a použila jej do svého bločku. Mluví mi zcela z duše. Každý pohled na hvězdnou oblohu v mé duši zanechává naději, že možná, tam někde, vysoko, předaleko jsou ti, o něž jsme přišli, které jsme měli rádi a kteří nám schází.
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 12. srpna 2012 v 11:52 | Reagovat

Máš pravdu, o padajících "hvězdách" mluvili v televizi, moc ráda bych je viděla, ale zrovna na východ, máme z okna špatný výhled, a manžela už večer nedostanu od televize.
To povídání z FB, bylo moc milé. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama