Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2012

Kouzlo zahrady

30. srpna 2012 v 17:56 | já |  Moje psaní
Náladu jsem měla už od rána tak říkajíc pod psa! Asi jsem vstávala levou nohou nebo co já vím. Mrzutá a rozladěná jsem chodila po bytě a vykonávala denní práce. Do ničeho se mi nechtělo, nic mě nepřipadalo nutné a potřebné. Polovička se mi raději klidil z cesty stejně jako naše Elis. Kolem poledne jsem už nevěděla kudy kam, nepříjemné horko, celá upocená a já musím stát u plotny. Konečně jsem dovařila a vlítla do sprchy. Těšila jsem se na dnešní oběd, rodina si přála dukátové buchtičky se šodó a já s velkým přemáháním splnila jejich přání. Ale jak už to bývá, když se člověk snaží, výsledek bývá většinou jiný, než bychom chtěli. Buchetky se zdály málo sladké, krém byl řídký a všichni kolem se mi zdáli nevrlí a nabroušení.
Umyla jsem nádobí, dala si odpolední kafíí, ale pořád ne a ne aby se nálada zvedla.
Kolem čtvrté jsem to už nevydržela a přes velké horko jsem si šla sednout na zahradu. Stoleček jsem přesunula pod stromeček, a usadila jsem se do stínu. Horkým vzduchem se nesly všechny možné zvuky, od letadla vysoko v mracích, po sousedovu pilu, s níž pracuje už několik dnů. Něco mě zašimralo na tváři a já zvedla oči do koruny stromu. Na stříbrné nitce, tenké jako dech se ke mě spouštěl malý pavouček. Chvíli jsem ho pozorovala a on se zastavil. Určitě mě viděl také. Asi se bál mé reakce, otočil se na svém létajícím vlákně a rychle lezl nazpět. Po chvíli zmizel ve větvích. Kolem se mihlo několik motýlů v jakémsi kouzelném tanci, třepetajících křídly tak rychle, že jste je málem nezpozorovali.
Odněkud přilétl lehký závan větru a jako by šeptal "to bude dobrý, ššš, neboj ššš", počechral mě ve vlasech a zmizel tak náhle, jako se objevil. U sousedů za plotem rozkvetla nádherná růže, která se svou růžovou sukýnkou vypadala jako tanečnice.
Tany, tany, hopy, hop, představila jsem si její taneční kreaci a usmála jsem se. Jen tak sama od sebe.
Nálada byla zase skvělá, jakoby víla naší zahrady mávla svým čarovným proutkem. Odněkud mě pozorovala, vím to jistě a nechtěla se dívat na tu protivnou a otrávenou ženskou, proto zasáhla! V pravou chvíli a dokonale.
Zahradničko - vílo naší zahrady, díky!

Máma

21. srpna 2012 v 23:48 | já |  Moje psaní
Máma!
Jak obyčejné slovo a kolik v sobě skrývá. Lásky, pochopení, něhy, strachu, emocí, touhy, přání.....
Každý z nás jsme ji měli nebo ještě máme, každý z nás je tady jenom díky tomu, že je, či byla. Narodili jsme se jenom proto, že ona dovolila, přála si, nebo nedokázala zabít. Díky její síle a trpělivosti jsme přišli na svět. Ona to byla, kdo nás porodil, bez ní bychom nebyli.
Kolik nocí probděla a propřemýšlela, zda budeme nebo ne, kolik nocí pak proseděla u našeho lůžka s rukou položenou na hořícím čele, s úzkostí v očích a strachem o to malinkaté nic.
Některá pak nevydržela a to malé odložila někam, kde se o něj postarají líp než ona. Tušila, že by nebyla dobrou, a tak své dítě odložila do zařízení, kde mu dají, co potřebuje. Všechno až na to nejdůležitější, na to, co mu může dát právě jenom matka.
Mnozí ji to pak celý život mají za zlé, ale jsem si jista, že i ona až do konce svých dnů má někde v duši ránu, kterou sice nikomu nepřizná, ale určitě ji tam má.
Buďme proto při odsuzování té či oné ženy, která své dítě k životu nepřivede z vlastní vůle, nebo jej po narození odloží, velmi opatrní, neboť neznáme okolnosti, které ji k tomu donutily.
Milujme své matky, neboť jsou to ony, kdo nás devět měsíců nosí pod srdíčkem, jsou to ony, kdo díky nám mají spousty potíží, které odejdou až s naším zrozením, jsou to ony, jímž pak zůstane nějaké to kilo navíc a jsou to ony, jimž s našim zrozením přibude více starostí než radostí.
Važme si svých matek, dokud můžeme, a občas jim také projevme svou úctu a vděk, za to, že se nám více, nebo méně obětují a strachují se o nás.
A my všechny, kdo matkami jsme nebo budeme, mějme s našimi dětmi trpělivost a dávejme jim najevo náš zájem o ně, ať je jim pět nebo čtyřicet.


Pohled vzhůru

12. srpna 2012 v 10:13 | J.Hajduchová a já
Seděli jsme včera večer na zahradě a pozorovali padající hvězdy. Myslela jsem při tom na ledacos. Na to, jak jsem je viděla poprvé, když mi bylo pět let, a naprosto jsem ztratila dech, užaslá nad to krásou. Jak jsem se učila čekat s hlavou namířenou k nebi, dívat se správným směrem a mít i trochu štěstí, abych padající hvězdu neminula. Nevěřila jsem, že by to mohl být jen kus nějakého šutru, který se zahřeje o atmosféru a pak shoří. Pokaždé, když jsem zahlédla padající hvězdu, byla jsem si jistá, že jsem viděla anděla. Na nebi po něm zůstala světelná čára, jen na okamžik, ale stopa, kterou zanechal v mé duši, byla nesmazatelná.
Myslela jsem i na Marcelu. Není to dlouho, co se objevila v mém životě, poprvé jsme si spolu začaly psát loni v únoru. Ale velmi rychle se stala součástí okruhu mých blízkých přátel, lidí, kteří do mého života přinášejí světýlka důvěry, radosti, lásky. A pak odešla - příliš rychle a příliš nečekaně. Zjistila jsem, že mi ji každá ta padající hvězda připomíná. Kdyby mělo smysl měřit události časem, byla by v mém životě vlastně velmi krátce. Ale rozzářila se pro mě hned, jak se v něm objevila, a já měla to štěstí, že jsem se v jejím případě dívala tím správným směrem a neminula ji. Stopa, kterou po sobě Marcela zanechala, je navždy.

Mluvili o nich, o meteoritických rojích nedávno v televizi. Ať jsme se večer snažili, jak chtěli, obloha nám nedopřála ani hvězdičku. Škoda, mrholilo a občas se i zablesklo. Někde v dálce ukazovala bouřka svou sílu. Nepoštěstilo se, no nevadí! Snad některý jiný večer. Pak jsem sedla k Fb a našla tohle krátké a milé povídání. Líbilo se mi natolik, že jsem neodolala a použila jej do svého bločku. Mluví mi zcela z duše. Každý pohled na hvězdnou oblohu v mé duši zanechává naději, že možná, tam někde, vysoko, předaleko jsou ti, o něž jsme přišli, které jsme měli rádi a kteří nám schází.

Láska

10. srpna 2012 v 22:51 | posbíráno na netu |  Zaujalo mě






Óda na léto

4. srpna 2012 v 20:53 | já |  Moje psaní
Mám ráda léto!
Krásná rána, kdy se začíná probouzet zahrada i park naproti. První sluneční paprsky se opírají do okna a šimrají mě na tváři.
Je škoda vyspávat, škoda tato rána neprožít.
Mám ráda léto!!
Na pultech stánkařů se to červená a zelená, paprikami, rajčaty, voní lípy a z bytů se line neomylná vůně meruňkových nebo jahodových koláčů. Z koupaliště se nese dětský smích a okénko ve starodávné cukrárně je obležené zákazníky trpělivě čekajících na lahodnou zmrzlou pochoutku. Náměstí se mění ve vyprahlou saharu, přes niž občas projede kropicí auto a kašna se marně snaží tetelící se vzduch ochladit.
Mám ráda léto!
V šumícím lese se to hemží houbaři, kteří v trávě, mokré od nočního děštíku, hledají sametově hnědé hlavičky hříbků.
Kolem chat a zahradních pergol se vznáší namodralý dým, nesoucí do okolí neomylnou a lákavou vůni grilovaného masa.
Léto!!! Nádherné a nezapomenutelné léto!
Čas setkávání, nových vztahů a krásných lásek. Čas bouřek, ranních mlh a deštníků!
Léto je právě v polovině, proto si hojně užívejme všeho, co nám nabízí, navštěvujme přátele, zavařujme, plavejme, choďme po horách, mějme ústa plná malin, borůvek a meruněk.
Zkrátka léto budiž pochváleno !!