Nedávno jsem dočetla knihu Žitkovské bohyně atento rozhovor je rovněž zajímavý. Proto jej sem přidávám.
Bohyně žily na Kopanicích několik staletí. Upalovali je jako čarodějky, stíhali je četníci, pomlouvali je církevní hodnostáři, trpěly za protektorátu i za normalizace.
Když konečně přestalo být lidové léčitelství tabu, bylo už pro bohyně pozdě. V roce 2001 zemřela Irma Gabrhelová, poslední bohyně, která na Žítkové bydlela. A s ní se uzavřela doba největších bohyní. Letos v červnu měla v nedaleké slovenské Drietome pohřeb žena známá jako Štefina, která rovněž znala tajemství bohování a lidé za ní jezdili pro radu a pro pomoc. Jakoby řízením osudu se právě v den pohřbu konalo v Žítkové autorské čtení románu Žítkovské bohyně mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové. Kopaničáři však autorce příliš prostoru pro čtení nenechali. Ptali se, žádali vysvětlení, pátrali, které části románu se zakládají na pravdě a co už je fikce.
Kateřina Tučková má za sebou od jara už víc než deset autorských čtení. Ovšem teprve v létě se vypravila přímo do Žítkové, ve které se děj jejího románu odehrává.
"Trochu jsem se tohoto setkání obávala, protože na Žítkové se setkávám se čtenáři, kteří v mé knize mohou poznat někoho ze své rodiny nebo dokonce sami sebe. Pokud jsem se někoho dotkla, věřte, že jsem to neměla v úmyslu a že tu knihu jsem psala s úctou a láskou k tomuto kraji," vysvětlovala na úvod spisovatelka. Potom už Žítkované začali pokládat otázky.
Co bylo prvním impulzem, že jste se začala
Bohyně byly známé hlavně snahou pomoci svým návštěvníkům. Ale když jste zmínila "černou omšu" objevuje se v některých jejich praktikách i černá magie?
Ano, během pátrání po jejich osudech jsem zjistila, že ne vždy provozovaly jen bílou magii. Zvláštní je například kauza, kde došlo k užití tzv. "slepenca". Ten případ je zaznamenán i v knize Jiřího Jilíka. Fascinovalo mě, že dosud nikdo nedokázal vysvětlit, jak se na Kopanice dostala praktika, která je známá z jamajského woo-doo. Slepenec byl totiž figurka z hlíny, nehtů a vlasů nějakého nebožáka, kterého chtěla klientka s pomocí bohyně umořit. Do slepence byly vpichovány jehly, byl pálen, nakonec hozen do mraveniště a dotyčný nebožák měl pak brzy zemřít.
Co jste ještě našla v archivech?
Archivních úlovků byla spousta a z každého jsem byla vždycky ohromně nadšená. Rozveselily mě třeba záznamy v četnických knihách o rvačkách mezi bohyněmi rvaly se, protože to byly v podstatě konkurentky. Také mě zaujal spis vedený na Kateřinu Hodulíkovou, která byla stíhána proto, že nadávala místnímu četníkovi, který stíhal bohyně za protektorátu a pak i po osvobození. V bratislavském archivu jsem zase našla protokol, ve kterém četníci Slovenského štátu nabádají své německé kolegy v protektorátu, aby sledovali jednu z bohyní, která údajně zaklínala nějakou slovenskou dívku. Přičemž pro tu bohyni si mohlo přijít zlínské gestapo čarodějné praktiky byly v protektorátu přísně zakázané.
Kolikrát jste byla přímo na Žítkové?
Na Žítkové jsem byla několikrát, vždy na týden nebo prodloužený víkend. Měla jsem pronajatou chaloupku na Vyškovci a chodila jsem do okolí, abych poznala, jak je to tady s tou hroznou zimou, jak to tu vypadá v létě a podobně. Pak jsem dojížděla třeba na jednodenní akce na dožínky, na Kopaničářské slavnosti... Chtěla jsem zkrátka poznat, jaký tento kraj je. A ráda bych sem jezdila i dál, protože je to kraj, který si mě svou krásou přitáhl. Začala jsem si dokonce vyšívat i kopaničářský kroj, ale v půli práce na čelence jsem zjistila, že buď vyšiju kroj, nebo napíšu knížku je to strašně pracné. Takže čelenku jsem dokončila, i když je mnohem skromnější, než je ta tradiční, a pak jsem se raději pustila zase do psaní.
Mluvila jste s nějakou bohyní?
Irmu Gabrhelovou jsem už nestihla, zemřela v roce 2001. Ale mluvila jsem s paní Štefinou, její dcerou. Ale ne nijak hluboce, protože o bohování nechtěla mluvit, brzy mě vyprovodila ven. Nicméně jsem mluvila s řadou místních lidí.





