Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2012

Rozhovor s autorkou Žitkovských bohyní

30. července 2012 v 22:28 | Zlínské noviny |  Zaujalo mě
Nedávno jsem dočetla knihu Žitkovské bohyně atento rozhovor je rovněž zajímavý. Proto jej sem přidávám.
Bohyně žily na Kopanicích několik staletí. Upalovali je jako čarodějky, stíhali je četníci, pomlouvali je církevní hodnostáři, trpěly za protektorátu i za normalizace.
Když konečně přestalo být lidové léčitelství tabu, bylo už pro bohyně pozdě. V roce 2001 zemřela Irma Gabrhelová, poslední bohyně, která na Žítkové bydlela. A s ní se uzavřela doba největších bohyní. Letos v červnu měla v nedaleké slovenské Drietome pohřeb žena známá jako Štefina, která rovněž znala tajemství bohování a lidé za ní jezdili pro radu a pro pomoc. Jakoby řízením osudu se právě v den pohřbu konalo v Žítkové autorské čtení románu Žítkovské bohyně mladé spisovatelky Kateřiny Tučkové. Kopaničáři však autorce příliš prostoru pro čtení nenechali. Ptali se, žádali vysvětlení, pátrali, které části románu se zakládají na pravdě a co už je fikce.
Kateřina Tučková má za sebou od jara už víc než deset autorských čtení. Ovšem teprve v létě se vypravila přímo do Žítkové, ve které se děj jejího románu odehrává.
"Trochu jsem se tohoto setkání obávala, protože na Žítkové se setkávám se čtenáři, kteří v mé knize mohou poznat někoho ze své rodiny nebo dokonce sami sebe. Pokud jsem se někoho dotkla, věřte, že jsem to neměla v úmyslu a že tu knihu jsem psala s úctou a láskou k tomuto kraji," vysvětlovala na úvod spisovatelka. Potom už Žítkované začali pokládat otázky.
Co bylo prvním impulzem, že jste se začala
Bohyně byly známé hlavně snahou pomoci svým návštěvníkům. Ale když jste zmínila "černou omšu" objevuje se v některých jejich praktikách i černá magie?
Ano, během pátrání po jejich osudech jsem zjistila, že ne vždy provozovaly jen bílou magii. Zvláštní je například kauza, kde došlo k užití tzv. "slepenca". Ten případ je zaznamenán i v knize Jiřího Jilíka. Fascinovalo mě, že dosud nikdo nedokázal vysvětlit, jak se na Kopanice dostala praktika, která je známá z jamajského woo-doo. Slepenec byl totiž figurka z hlíny, nehtů a vlasů nějakého nebožáka, kterého chtěla klientka s pomocí bohyně umořit. Do slepence byly vpichovány jehly, byl pálen, nakonec hozen do mraveniště a dotyčný nebožák měl pak brzy zemřít.
Co jste ještě našla v archivech?
Archivních úlovků byla spousta a z každého jsem byla vždycky ohromně nadšená. Rozveselily mě třeba záznamy v četnických knihách o rvačkách mezi bohyněmi rvaly se, protože to byly v podstatě konkurentky. Také mě zaujal spis vedený na Kateřinu Hodulíkovou, která byla stíhána proto, že nadávala místnímu četníkovi, který stíhal bohyně za protektorátu a pak i po osvobození. V bratislavském archivu jsem zase našla protokol, ve kterém četníci Slovenského štátu nabádají své německé kolegy v protektorátu, aby sledovali jednu z bohyní, která údajně zaklínala nějakou slovenskou dívku. Přičemž pro tu bohyni si mohlo přijít zlínské gestapo čarodějné praktiky byly v protektorátu přísně zakázané.
Kolikrát jste byla přímo na Žítkové?
Na Žítkové jsem byla několikrát, vždy na týden nebo prodloužený víkend. Měla jsem pronajatou chaloupku na Vyškovci a chodila jsem do okolí, abych poznala, jak je to tady s tou hroznou zimou, jak to tu vypadá v létě a podobně. Pak jsem dojížděla třeba na jednodenní akce na dožínky, na Kopaničářské slavnosti... Chtěla jsem zkrátka poznat, jaký tento kraj je. A ráda bych sem jezdila i dál, protože je to kraj, který si mě svou krásou přitáhl. Začala jsem si dokonce vyšívat i kopaničářský kroj, ale v půli práce na čelence jsem zjistila, že buď vyšiju kroj, nebo napíšu knížku je to strašně pracné. Takže čelenku jsem dokončila, i když je mnohem skromnější, než je ta tradiční, a pak jsem se raději pustila zase do psaní.
Mluvila jste s nějakou bohyní?
Irmu Gabrhelovou jsem už nestihla, zemřela v roce 2001. Ale mluvila jsem s paní Štefinou, její dcerou. Ale ne nijak hluboce, protože o bohování nechtěla mluvit, brzy mě vyprovodila ven. Nicméně jsem mluvila s řadou místních lidí.

Krásná Karolína I.

26. července 2012 v 21:38 | Alexander Stainforth |  Co jsem právě dočetla
Krásná Karolína se narodila za prudké bouře a hned musela bojovat o přežití v nelítostném světě. Naštěstí ji zachránila a posléze vychovala její teta Kateřina. Ta jí na smrtelné posteli prozradí, že její skutečná matka, Kateřinina sestra Karolína, při porodu zemřela. Mnohem víc však Karolínu šokuje, že jejím otcem je sám císař Rudolf II., který její matku nadevše miloval…Hraběnka Kateřina Stradová, dlouholetá císařova milenka a matka jeho šesti dětí, však ani po letech nezapomíná, kdo ji kdysi málem vystrnadil z její privilegované pozice. A když se jednoho dne setkává s Karolínou, tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V plamenech a pod údery vrahů najatých Stradovou zahyne celá Karolínina rodina a Karolína přijde o své dosud nenarozené dítě. Ona sama však jako zázrakem přežije a jde strastiplnou cestou, aby zvolna připravovala pomstu na vrazích a setkala se s mužem, jenž jí už jednou coby novorozeněti zachránil život. Ani v jeho náručí však nenajde bezpečí. Lidé, kteří chtějí zabránit tomu, aby Karolína stanula před Rudolfem II. jako jeho znovunalezená dcera, se neštítí ničeho. A ten nejkrutější a nejnebezpečnější z nich navíc najde způsob, jak co nejlépe zpeněžit Karolíninu krásu…



Záleží na úhlu pohledu

19. července 2012 v 22:02 | já a Pro ženy.cz |  Moje psaní
Skoro každý chlap to zná. Když už si myslí, že se jeho vztah ustálil a harmonizoval, když už pozapomněl na temnou stránku ženiny osobnosti a když už, ukolébán dlouhým klidem bez hádek, si přestal uvědomovat, že život po boku ženy je životem na svazích sopky, která nepravidelně a nepředvídatelně vybuchuje, začne tato soptit.
Co je podstatou tohoto jevu, který se opakovaně vrací a který nedopřeje muži v klidu si užít intermezz ženina dobrého rozmaru? Kde se bere v jinak tak mírumilovné ženě tolik náhlé záště?
Ta zášť není náhlá. A její zaměření vůči muži je vykonstruované. Jejím základem je nespokojenost samé se sebou, s životem, který žena vede a nedokáže z něj odejít. Je to život vedle muže, kterého nemá ráda, ale relativní pohodlí ji v něm ukolébá a brání jí provést zásadní změnu. V hloubi duše ji žere, že se bývala mohla vdát lépe, bydlet na jiném místě, trávit jinak dovolené, zvát domů jinší přátele.
Tak to vidí chlap !
A jak to vidí ženská? No, skoro stejně! Ten její, tolik milovaný muž, ji udělá takovou a takovou věc, přesto, že mu to říká dnes a denně. Udělá ji to určitě naschvál, protože ji nemiluje a lituje toho, že je s ní! On má někde jinou, lepší, než jsem já! Krev vzkypí, hladina adrenalinu stoupá a ruka šátrá po něčem hodně tvrdém a těžkém. Než tento předmět použije, aniž chce, otevře svá ústa a vypustí páru! Křičí, spílá a nadává. Uklidnit ji nelze jinak, než bouchnutím dveří a odchodem!
Ta rána na chvíli zarazí tok vydávaných slov a spustí jiný proud, otočí kohoutkem slzovodů a spustí vodopády slziček.
Je po zlosti a nastává období sebelítosti. Jsem chudák, nemá mě rád, chodí za jinou, schválně nezavírá poklop na WC, neuklízí po sobě hrníček od kávy a všechno nechává jen a jen na mě.
Adrenalin opět stoupá a ta těžká věc v naší ruce, dosud nevyužitá náhle najde uplatnění. Vymrštěna naší rukou letí směrem, kam onen zlosyn odešel.
Prásk!!
Znáte to, někdy se uklidnit nelze jen tak. Necháme ho odprošovat, slibovat a vyznávat nám lásku. Pak se pomaloučku dáme dopořádku a nakonec hrdě přistoupíme, na to, že to teda ještě jednou zkusíme.
A tak to jde stále dokola, ale to už víte, ne?

Nebezpečí na naší zahradě

14. července 2012 v 22:24 | já |  Fotografie
Byla jsem na chvíli na zahrádce. Oba pejsci si hráli, obloha byla jako vymetená a já si užívala odpolední siestu.
Najednou jsem zvedla hlavu a zahlédla jej! Se široce roztaženými křídly nad zahradami kroužil velký dravec. Sáhla jsem po fotoaparátu a tohle je výsledek. Ptáka nepoznám, ale určitě vím, že si hledal nějakou pochoutku k obědu!


Nebezpečí určitě zaregistrovali všichni obyvatelé zahradní zeleně. Náhle bylo naprosté ticho, jen na plechové stříšce něco šramotilo. Nedospělý kos se snažil schovat někde ve stínu vysoké túje,


Také naši drobci zpozorněli a zaznamenali to ticho. Oba se posadili vedle mě a čekali, co se bude dít!



Po nějaké chvíli jsem se opět podívala nahoru, a dravec byl ten tam. Nad námi plul jenom zajímavý obláček.


Žítkovské bohyně

8. července 2012 v 23:21 | Tučková Kateřina |  Co jsem právě dočetla
Nový román autorky Vyhnání Gerty Schnirch Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní… Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.



V souvislosti s touto knihou jsem si uvědomila, že mnohé, co člověk slyšel mohlo a také bylo jinak! Život je plný rozporů a záhad!



Prstýnek z Opavy

4. července 2012 v 18:07 | já |  Moje psaní
Ve včerejších TV zprávách ukazovali zajímavý nález archeologů v Opavě. Drobný celozlatý prsten, jenž se dá použít jako pečetidlo a má otočnou hlavičku s drobným kamínkem, byl objeven hluboko pod vrstvami hlíny v bývalém hradním příkopu. Jeho objevením dostali archeologové do rukou opravdovou záhadu. Takový nádherný prsten nemohl patřit jinému než bohaté dámě. Zdá se malý a drobný, proto zřejmě i jeho majitelka měla drobnou ručku. S jeho nálezem se objevila záhada, kdo byla jeho majitelka, kde žila a jak se stalo, že taková vzácnost skončila na dně hradního příkopu.
Středověké osídlení Opavy se konstituovalo patrně ve 12. století v podobě kupecké osady, situované poblíž brodu přes řeku Opavu na obchodní cestě z Moravy do Polska. Tato cesta byla součástí "Jantarové stezky" spojující Jadran s Baltem. Z roku 1195 pochází také první písemná zpráva o existencí Opavy. Význam a postavení kupecké osady stvrdil městský statut, který získala někdy kolem roku 1215. Nedlouho poté, v roce 1224, byla vyhotovena listina, která poprvé hovoří o Opavě již jako o městě. Původní opevnění města bylo tvořeno patrně pouze příkopem a zemními valy opatřenými dřevěnou palisádou, později byly vystavěny kamenné hradby přerušené na třech místech městskými branami.
Mnohé kupecké družiny se se svými náklady zastavovaly v opevněném městě. V prostoru Horního náměstí, v místech pozdější Hlásky, vznikl v roce 1327 kupecký dům, nejstarší obchodní centrum města. Ve městě byla od konce 13. století mincovna. Tam možná také vznikl z hroudy zlata onen prstýnek na přání bohatého měšťana, jež jej daroval své milé v den svatby. Sloužil praktické věci jako pečetidlo na různé listiny i jako nádherný doplněk drobné ručky jeho nositelky.
Radovala se z něj a vážila si daru od svého muže, jehož bezmezně milovala. Pak se stalo něco nepochopitelného, jejich dům byl přepaden a vypleněn. Kdo včas neutekl, byl zabit nebo uhořel při následném požáru. Ona dáma stačila pobrat to nejcennější, co měla, a utíkat spolu s ostatními. Její manžel ji držel svou hrubou rukou a pobízel ji k běhu. Dostali se přes otevřené centrum města, kde se k nim přidávali další lidé. Cestou odhazovali nepotřebné věci, aby byli rychlejší. U třetí brány vedoucí z města se začala tvořit velká zácpa. Manžel strhl svou ženu na bok ke zdi, kde uviděli stezku vedoucí do obranného příkopu, porostlého různými keři a rákosím. Tam cítil záchranu pro sebe i svou ženu. Ta neodporovala a následovala jej. Šlo se jí špatně v dlouhých, těžkých šatech, drobnýma rukama se přichytávala schnoucích stvolů a s hlavou otočenou nahoru k městské bráně, odkud se ozýval neuvěřitelný křik a pláč, následovala svého muže do houštiny. Pak se to stalo! Její ruka držící rákosový stvol se smekla a spolu se suchým listím jí z prstu sjel i milovaný prsten. Upadl někam do mazlavého bláta a zmizel. Neměli čas jej hledat, jestliže si chtěli zachránit život. Běželi stále dál a dál......
Už se nedozvíme, zda utekli ničivým hordám, a kdo byli. Jedno je ale jisté, prstýnek v příkopu přetrval.
Co myslíte? Mohlo se to stát takhle? Nebo to bylo jinak?