Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červen 2012

Letní kino

30. června 2012 v 9:00 | já |  Moje psaní
Tak jsou tady! Tolik očekávané prázdniny!!!
Milovali jsme je všichni a těšili se na všechno, co s nimi bylo spojeno! Stanování, opalování, koupání, cesty za rodinou, kouzelná večerní posezení s přáteli nebo rodinou, báječné meruňkové knedlíky, babiččiny výborné koláče, hledání hub, grilování a já nevím co ještě!! Zkrátka jsou spojeny se vším, nač celý rok není příležitost. K těm dobrým věcem patřila i návštěva letního kina! Scházeli jsme se s dekou pod paží na rohu ulice, štěbetali si o filmu, na nějž jsme mířili, rukou jsme si přidržovali drobné, nastřádané a nyní střežené jako oko v hlavě. Vždyť kino bez limonády a sáčku brambůrků by nebylo ono.
Bývalo nám leckdy chladno, ale zabalili jsme se pečlivěji do deky, schoulili se jeden k druhému a hltali příběh plynoucí na obřím plátně před námi. Dotěrné komáry a můry jsme odháněli usilovným potahováním cigaret a houfně vypouštěným kouřem.
Bylo to kouzelné, škoda, že musím napsat slůvko bylo!
Konečná letos čeká spoustu letních kin v Jihomoravském a Zlínském kraji. S postupující digitalizací se už filmové novinky nebudou objevovat na tradičních 35milimetrových pásech, ale pouze v datové podobě. Na nákup digitálních promítaček ale nemají provozovatelé těchto kin dostatek peněz. Diváci tak podle nich mají možná poslední příležitost užít si nefalšovanou romantiku filmů pod širým nebem.

Letní kino Lysice

Romantika koukání na filmy pod hvězdnatou oblohou je ta tam! Škoda!!

Blues staré ženy

25. června 2012 v 17:48 | V. Žilková |  Co jsem četla jinde!
Fejeton jen pro starší ženy - už. Mladší dnes nečíst, byla by to pro ně ztráta času. "Já už bych mladá být nechtěla," jsem v mládí slýchávala od starých žen a říkala jsem si: "Ty ale kecaj!" Každá z nich by přece chtěla mít mladý, krásný a přitažlivý obličej místo staré povadlé tváře. To i snad jo, ale nechtěla bych být mladá a sbírat znovu zkušenosti.
Co se jen mladý člověk zbytečně nasní… Tohle udělám, vyřeším, zařídím, a budu šťastný.
Kdepak, tak to v životě není. Tohle a onohle se vám zařídit nepovede, tamto zase nevyjde, a pak vás někdo nečekaně podrazí. Mladý člověk se z prohry otřepe a začne druhý den znovu snít o štěstí, které se "dá zařídit".
Sní o lásce,
o bydlení,
o dítěti,
o dovolené,
o kariéře...
Jak si tak různé sny naplňuje, zjišťuje, že vše stojí velkou námahu, spoustu ústupků a přizpůsobení své představy reálné možnosti života.
Láska časem zevšední,
dům na papíře vyhovoval lépe než po pár letech bydlení,
dítě je fajn, ale často stůně a vše se mu podřizuje,
na dovolené koušou komáři, manžel se zaběhne s blondýnou z vedlejšího stanu
a kariéra stojí strašně moc ústupků a podřizování se názoru jiných…
Není to smutné, jen je to prostě tak.
Mladý člověk se strašně nadře, nasnaží, navzteká i napláče, než pochopí, že se mu nesplní vše, po čem touží. A i kdyby si obstaral všechny vytoužené předměty a dosáhl všech cílů, co chtěl, nakonec stejně bůhvíjaké dlouhodobé štěstí nepocítí.
Proč? Protože štěstí není mít, vlastnit a dosáhnout. Štěstí je toužit a snít. Protože "Štěstí je jít za štěstím", jak se zpívá pravdivě v nějaké sladké písni. Nemyslíte?
Sportovec je šťastný, když trénuje, posiluje a stále se zlepšuje. Pak vyhraje závod, je chvilku šťastný, a hned zase sní o novém cíli.
Proč už bych nechtěla být mladá? Protože už jsem naplnění snů zažila. Uvědomuji si, co to dalo za strašnou práci a úsilí a jak krátce trval slastný pocit.
Místo snění o tom, jaké to bude, až ještě udělám to či ono, už nedělám nic. Sedím a dívám se, jak ti mladí dělají stejné chyby, které my starší už máme za sebou. Dívám se, kolik sil investují a budou investovat do svých snů.
Nejsem pasivní, jen vím, že už se z prohry neumím tak rychle oklepat. Raději už nehraju.
Přichází zvláštní radostný pocit diváka. Ano radostný, že už nemusím s nikým závodit.
Je pět ráno a můj vnuk vstává. Dobrovolně vstávám s ním. Ráda. Ráda??? Ano ráda.
Staří lidé a malé děti jsou ranní ptáčata. Hrajeme si, chovám ho, pak krmím, nakonec vyrážíme na procházku do ranních ulic.
Když se vracím, potkávám sousedovic holčičku. Ty jdeš nějak brzo ze školy. Nejsi ty náhodou za školou?
Ale paní, já jsem teprve před školou. Je sedm hodin!
A jo, vlastně…
Dřív i pro mě v sedm ráno bylo "teprve", teď si říkám "už"?
"Už" jsou dvě písmenka, která znamenají odžitý čas.

Strašidlo!

23. června 2012 v 10:22 | já |  Moje psaní
Strašit děti se nemá, ve všech knihách o výchově dětí se o tom píše velkými písmeny! Učili nás to ve škole, na všech přednáškách psychologové zvedali prst do výšky a upozorňovali na škodlivost tohoto jednání. Vytváří prý z dětí bojácné, nesamostatné osoby, podléhající jakémukoliv pocitu ohrožení a strachu. Historie nám všek určitě odpovídá opačně. Kdyby se všechny děti v dávné minulosti bály temnoty, divných zvuků a stínů, určitě by lidský rod nepřežil. Všechny staré pověsti, ságy a vyprávění obsahují příběhy o tom, jak na nás útočí zlo ze všech stran a jak jenom ti nejlepší a nejodvážnější dokáží osvobodit ostatní, zlomit moc čarodějů, rozdat si to se čtrnáctihlavou saní, ba i se samotnými bohy.
Vědoma si toho, nebála jsem se i já občas používat různé strašáky na své děti. Tak jsme po vzoru mé babičky, měli ve skřínce, kam se schovával cukr, malé strašidýlko Cukýrka, který dětem při nedovoleném oteření dvířek, přivřel prsty. Na plotýnkách elektrického sporáku bydlel zase Pálínek, který byl svému jménu zcela věrný. Takových strašidýlek byl plný dům a jeho okolí.
Mnohé z těchto jmen už děti zapomněly a dnes neví, o čem tady píšu. V postýlkách byly děti hlídány dobrým šotkem Hajínkem a na zahradě byla dobrá víla Pískulka, kterou jste mohli jenom slyšet, ne však vidět.
Všechny tyhle pomůcky zabíraly jen na ten nejranější věk, tak do čtyř let. Pak už jsme je nemuseli volat a pomalu je nechali zmizet. Jedno strašidýlko však ne a ne odejít. Bydlelo na rohu naší a sousední ulice, ve starém domě a jemnovalo se Hadrbolec. Kdykoliv si starší z chlapců postavil hlavu, že tohle teda ne, zvláště v době kdy děti nejčastěji vzdorují a snaží se prosadit své "já", stačilo jenom pronést jeho jméno a byl klid. Nositele toho jména jsme nikdy neviděli, ale asi bylo takovou hrozbou jít bydlet do toho malinkatého starého domečku, který byl zarostlý a pustý.
Je s podivem, že toto strašidlo si děti zapamatovaly až do dospělosti.
Nedávno jsme se synem pospíchali někam do města, právě kolem tohoto domu. Najednou se zastavil a říká "Mami, tady bydlel ten Hadrbolec, že?" Má dobrou paměť!!!

Co je to Šaríá?

17. června 2012 v 12:17 | já a Aktuálně.cz |  Co jsem četla jinde!
Nemám nic proti žádné skupině obyvatel, nic proti jakémukoliv náboženství, nic proti barvě pleti. Tak to není! Nelíbí se mi však jednání určitých společností, jednání některých lidí! Nechci vyzdvihovat jakoukoliv skupinu, ale přece jenom se najdou stanovy některých z nich, které se mi, jako člověku a ženě zvlášť vůbec nelíbí. Kdo si pořádně přečte např. pojednání o jedné sbírce zákonů, jakým je např. Šariá, musí mi dát za pravdu. Dlouho jsem pátrala a hledala knihy o tomto rozporuplném zákonu. Nelíbí se mi ani za mák, bojím se jej už pro naše děti a vnuky. Chcete-li vědět víc, přečtěte si něco o islámu a jeho učení, ne všechno je špatné, ale přesto si to přečtěte. Nebo se podívejte na stránky http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/benjamin-kuras.php?itemid=16682

Šariá je sbírka zákonů ustavených islámskými učenci před tísíciletím, neměnných a platných navždy a všude, kde islám vládne. Přes občasné neshody ve výkladu toho či onoho zákona v aplikaci na moderní dobu a v přísnosti trestů, se všichni uznávaní islámští učenci shodují na struktuře společnosti stojící na těchto základních principech:

Muslimský muž je nadřazený muslimské ženě.
Všichni muslimové jsou nadřazeni všem nemuslimům.
Všichni nemuslimové musí přijmout status podřadných občanů.
Muslimka se nesmí vdát za nemuslimského muže.
Muslim se může oženit s nemuslimkou, ale jejich děti jsou automaticky muslimové.
Muž se může rozvést jednoduchým oznámením ženě, že se s ní rozvádí.
Žena se může rozvést podáním žádosti k soudu, kde musí obhájit důvody k rozvodu.
Svědectví muslimské ženy má u soudu poloviční hodnotu muslimského muže.
Svědectví nemuslima může být zamítnuto jako neplatné.
Muslim (muž či žena) nesmí opustit islámskou víru.
Nemuslim nesmí veřejně kritizovat žádný aspekt islámu.
Muslim nesmí urážet svatou knihu a proroka, neboť tím se stává odpadlíkem.
Odpadlictví od islámu se trestá smrtí.

J. Adamová

16. června 2012 v 21:49 | Deník. cz |  Víte, že?
Ve věku 87 let zemřela v sobotu 16. června divadelní, televizní a filmová herečka Jaroslava Adamová. Adamová za více než 60 let na scéně ztvárnila třeba Annu Kareninovou, Hedu Gablerovou a Marii Stuartovnu.

Herečka Jaroslava Adamová.

Poklad

13. června 2012 v 23:45 | já |  Moje psaní
Polovička se dal do opravy splachovače. Domem se rozléhá klepání, ťukání, občas nějaké to škaredé slovo. Oba se vyhýbáme navzájem, neboť každé takové činnosti se u nás odehrávají v jakémsi podivném napětí a stačí tak málo a bouřka propukne v plné síle. Elis i Šotek se krčí v pelíšku a jen po očku pozorují dění kolem sebe.
Vařila jsem oběd a když se pracovní činnost odmlčela, vzala jsem do ruky metlu a kbelík a šla pozametat nepořádek, který se při každé takové činnosti objevuje v míře velké. Při sypání třetí lopatky do kbelíku se m něco zalesklo mezi kousky suti. Zpozorněla jsem a opatrně vsunula dva prsty do kbelíku a vytáhla krásnou červenou perličku. Oprášila jsem ji a žasla nad její zářivou červení. Kdepak se tady asi vzala, že by ....?
Vzpoměla jsem si na povídání, které jsem kdysi zaslechla mezi dospělými , když jsme se do tohoto domu nastěhovali. Hovořili o tom, že bývalá majitelka měla několikrát prohlídku VB, neboť její zeť byl zlatník a po roce 1948 údajně u své tchýně ukryl zlato a šperky. Několikrát obrátili dům vzhůru nohama, dokonce nahlíželi i do splachovacích nádob, ale nikde nic nenašli.
Polilo mě horko! Ta perlička! Co když teď, když otloukáme zeď až na cihlu, najdeme onen poklad! Nadšením jsem nemohla ani promluvit! Konečně budeme bohatí!
Polovička se jenom zašklebil a začal bušit znovu! Rychle jsem zavřela dveře, aby se neprášilo do bytu. Netrpělivě čekám, jak to dopadne!!! Možná už za chvíli se objeví krabička a v ní....!
Dám vám vědět, jak to dopadlo, ano?

Nezbývá než souhlasit

12. června 2012 v 23:36 | Michal Horáček - Fb |  Co jsem četla jinde!
Za posledních dvacet let se vzhled českých měst změnil k lepšímu natolik dramaticky, že si to všímáme i my, kteří chodíme jejich ulicemi. Ale co... venkov?

Napadlo mě, že bych mohl pro svou dcerku Julii obstarat nějaké venkovské stavení (aby znala les, rybník, krávu, slepici, houby a neodolatelné přísliby mechu). Podíval jsem se na net a... žasnu.

Jasně, že člověk někdy narazí na stavení, které... jsou svědectvím o velkých plánech, na něž došly peníze. Jsou jiné, kteří zase svědčí o plánech, na které peníze nedošly a tu se chce říct "bohužel", protože takové přestavby a úpravy jsou necitlivé a obcím neprospívají. A přesto: je tolik selských usedlostí, někdejších tvrzí, mlýnů a chalup, které jeví lidskou energii, lásku, práci a investice... někdy opravdu berou dech. Navštívil jsem několik z nich: často je noví vlastníci zachránili před úplnou zkázou a slavně vrátili do krajiny, kam patří a kterou spoluvytvářejí. Proto si myslím, že nejen města, ale i venkov podává povzbudivé svědectví o české schopnosti zachraňovat, zvelebovat a naplňovat obsahem. Všem, kteří se na téhle akci, pro média takřka neviditelné, za velkých obětí podíleli, vzdávám svůj respekt. Jsou to pro mě "unsung heroes".

Ano, pořád je tu tak krásně a v nesčetných případech krásněji než před dvaceti lety, že mi to dodalo tolik povzbuzení, jako v poslední době máloco.

Květů jsem měla málo

10. června 2012 v 15:28 | já |  Moje psaní

Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo je svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka v Eucharistii. Slavení svátku může být provázeno nápadnou zvyklostí, kdy z kostela vychází průvod, v němž je nesena Svátost oltářní, a na čtyřech předem určených místech (náměstí, sochy svatých, morové sloupy apod.) se konají krátké pobožnosti. Datum slavnosti se řídí datem Velikonoc příslušného roku. Nedělí Seslání Ducha Svatého končí doba velikonoční. Následuje neděle Nejsvětější Trojice a čtvrtek po ní je vyhrazen slavnosti Těla a Krve Páně. Podle místních zvyklostí bývá mše svatá zakončena buď adorací před vystavenou Svátostí oltářní, nebo je monstrance s Eucharistií nesena v průvodu z kostela. Na čtyřech předem stanovených a upravených místech se koná krátká pobožnost. Průvod Božího Těla nese často prvky jisté okázalosti (baldachýn, družičky sypající okvětní lístky, kadidlo), což vyvolává dvojí hodnocení: kritiku triumfalismu církve ze strany nezúčastněné veřejnosti nebo vnímání smyslu průvodu jako projevu nejvyšší úcty Ježíši Kristu ze strany věřících katolíků.
Tento svátek jsem milovala jako malá holka. Těšívala jsem se na to, až budu oblečena do svátečních šatů, jinak jsem lítala pouze v klukovských kalhotách, a maminka mi nasadila květinový věneček, měla jsem košíček plný okvětních lístků z našich pivoněk. Z průvodu jsem mnoho neměla, hlavně že jsem mohla rozhazovat barevné lístky. Sypala jsem je s takovou vervou, že většinou po několika krocích musel přiskočit tatínek, nebo některá teta a do košíku přisypat natrhané červené nebo bílé pivoňky.
Moje vzpomínky se vyrojily dnes, kdy jsem v TV zpravodajství zahlédla nějaký šot z takového průvodu!

Mapa

9. června 2012 v 0:14 Anekdoty


Podvazkový řád

5. června 2012 v 23:41 | já |  Zaujalo mě
Čtyřdenní volno, které měli ve Velké Británii u příležitosti Diamantového výročí jejich královny, dnes skončilo.
Statisíce Britů v neděli zaplavily londýnské břehy Temže, aby zhlédly plavbu tisícovky lodí na oslavu výročí 60. let panování královny Alžběty. Informuje o tom portál deníku The Sun.
Flotila se dala do pohybu po druhé odpoledne (po třetí hodině SELČ) ve chvíli, kdy se rozezněly zvony.
Procesí vedla luxusní královská veslice Gloriana poháněná 18 veslaři, mezi nimiž byl olympionik Steve Redgrave.
Panovnici a členy královské rodiny vezl vyzdobený říční člun Spirit of Chartwell.
Královnu doprovázeli její manžel Philip, syn princ Charles s manželkou Camillou, vnuk princ William s manželkou Catherine a jeho bratr princ Harry.
Podívaná to byla velkolepá, škoda, že pro neustálý déšť se nám jenom málokdy ukázaly dámy ve svých krásných pláštích a šatech a kloboucích. Všichni mužští příslušníci královské rodiny byli ve slušivých uniformách, na nich se třpitila označení vojenských hodností, řády a vyznamenání. Mezi mnoha byl i Podvazkový řád, který je nepřehlédnutelný.

Podvazkový řád (anglicky The Most Noble Order of the Garter) je rytířský řád Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, založený v polovině 14. století anglickým králem Eduardem III. Podvazek řádu se nosí pod kolenem levé nohy, královna pod levým loktem, a rytíři dostávají navíc vedle šerpy, odznaku a hvězdy i řádový plášť. Řád má své sídlo v kapli sv. Jiří na Windsoru.

Soubor:GarterInsigniaBurkes.JPG



Kráľovná Alžbeta II. so svojím manželom princom Philipom počas oslavnej plavby.