Když v našem městě postavila největší továrna věžák pro své zaměstnance, byla to veliká sláva. Do té doby jsme měli pouze čtyřpatrové bytovky a teď tohle. Vysoký, osmipatrový, samé sklo s prodejnou a vrátnicí dole. Slávy kopec a pro nás, kteří jsme zatím nedospěli, se rovnal zázraku. Když se pak na zdejším sídlišti začaly stavět další věžáky, už jsme si připadali skoro jako ve velkoměstě. Čas plynul, doba se pomalu měnila a onen první věžák se pomaloučku stával ruinou. Nejdříve zmizela prodejna a vrátný. V prázdném přízemí se tu a tam zabydlel nějaký bezdomovec, byty zaměstnanců zůstávaly prázdné, s tím, jak továrna pomaloučku dělila a rušila své provozy. Továrna nakonec věžák prodala městu, neboť nebylo v jejich silách ani finančních možnostech se o něj starat. Ve věžáku se začaly dělat různé úpravy a malometrážní byty měly sloužit méně majetným. Marně! Všechny snahy o využití tak velkého domu, jeho vytápění a údržba se staly i pro město neúnosné. Proto jej nabídlo k prodeji. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec se kupec našel. Stal se jím obchodní řetězec, jméno nevím, který potřeboval pozemek, na němž věžák stojí. Koupil jej i s okolními pozemky a hodlá jej zbourat, pozemek využít ke stavbě supermarketu a parkovacích ploch. Za těmito pozemky se počítá s obchvatem kolem města a tak tento projekt bude velmi lukrativní. Něž se náš první věžák stane historií, budu jej muset ještě vyfotografovat, abych měla dokumentaci. Snad to ještě stihnu.
V našem městě, taky nenávratně zmizelo několik domů, někdy celých bloků ulice a teď mě mrzí, že je nemám vyfocené, pro porovnání s nynějším stavem. Obchoďákům zrovna moc nefandím, ale než rozpadající se dům, je možná toto řešení, aspoň menší zlo.