Léto se rozhořelo na plno, sálající ulice a domy se stávaly hotovým peklem. Kdo mohl zmizel pryč z města, vzal s sebou vše živé. Zrovna včera jsem viděla sousedy, jak odjížděli s malým Jeníčkem i jejich trpasličím pudlíkem někam pryč. Náš starý činžák se pomalu a jistě vyprazdňoval, odjeli Hanákovi, Zemanovi i Jetelinovi, pro Milerova dvojčata si přijela babička odněkud ze Strakonicka a Hela, moje největší kamarádka, zmizela na skautském táboře. Chodila jsem pustými chodbami a opatrně naslouchala u jednotlivých dveří, zda je ještě někdo vůbec doma. Letošní letní prázdniny zůstáváme s bráškou doma, jelikož si tatínek zlomil nohu a leží v nemocnici a maminka bez něj nechce nikam. Strejda Milan se nabízel, že si nás vezme na chatu oba, ale nakonec odjeli pouze s malým bráškou. Já zůstala v celém domě sama. V televizi nic zajímavého nedávají jako každoročně v létě, knihovna má dovolenou, do kina se mi nechce, tak se dokonale nudím.
Je skoro poledne a nikde není ani živáčka. Upřeně jsem se zaposlouchala do ticha, když jsem zaslechla hrčet výtah. Kukátkem jsem obhlížela chodbu a na stupnici, která je rovnou naproti našich dveří jsem sledovala, kam neznámý ve výtahu dorazí. Když světlo zhaslo na číslici 6, uvědomila jsem si, že tam bydlí Večerkovi, u nichž zrovna vloni byl na návštěvě takový docela príma kluk. Kdyby to tak byl on, to by bylo príma, pomyslela jsem si a vyběhla jsem po schodech do šestky. Nikde nikdo, výtah už zase hrčel dolů a na konci chodby stála velká dřevěná bedna. Uvnitř bylo asi deset melounů, krásně zelených. Chvíli jsem stála na chodbě a čekala, jestli se někdo neobjeví. Nic, všude klid. Vtom opět bouchly dveře od výtahu a ten se rozjel nahoru, proto jsem vyběhla o pár schodků nahoru a dívala se, kdo se objeví. Trvalo to dost dlouhou chvíli, než se výtah otevřel a z něj se vyhrnula spousta lidí s nějakými tyčkami, světly a kamerami. Chodba byla najednou plná lidí, všichni něco povídali, jeden mužský, asi režisér, ukazoval dvěma klukům a jedné holce, kam si mají stoupnout. Bednu s melouny otevřeli, slečna vytáhla velký nůž a začala melouny krájet na díly, ty skládala na jakýsi podnos a na povel je podávala těm hrajícím dětem, Ty stály, něco si povídaly, kousaly do melounu a pomalu se procházely po chodbě. Na povel pak po sobě začali těmi melouny házet! Panečku, to byla najednou celá chodba červená . Krčila jsem se na schodku, abych také něco nechytila, a se zájmem jsem sledovala natáčení. Všechno se několikrát opakovalo a pan režisér nebyl stále spokojen, tu někdo mluvil potichu, pak zase hodili meloun dřív, než měli. Po několikerém opakování se konečně ozvalo hlasité "Děkuji, končíme!" Pán v bílé čepici se protáhl a nahlédl schodištěm nahoru. I když jsem se skrčila, myslím, že mě uviděl. Usmál se a pak někomu cosi pošeptal. Vykročil i s ostatními chodbou ke kabince a opět zamyšleně stál. Výtah pomaloučku odvážel herce a techniku dolů, objevily se slečny s kbelíky a metlami a začaly uklízet červenou chodbu. Postupně uklidily veškerý nepořádek, dřevěnou bednu, z níž vyndaly poslední meloun, položily jej na okenní parapet a zamířily výtahem dolů. Ještě několikrát dole kleply dveře a domem se rozhostilo ticho. Opatrně jsem sklouzla ze schodiště, vzala obrovský meloun a sjela dolů. Byl můj a já jsem se cítila hrozně šťastná. Dostala jsem meloun, který měl hrát ve filmu! To až budu vyprávět našim, tak mi to určitě nebudou chtít věřit.
Když se vrátila mamka z nemocnice a uviděla obří zelenou kouli, usmála se a rozkrojila ji na dvě poloviny. Byl sladký a úžasně dobrý. Holt, byl to meloun z filmu!!!
Já bych taky někdy chtěla být svědkem natáčení.