Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Květen 2012

První bystřický věžák

27. května 2012 v 22:40 | já |  Moje psaní

Když v našem městě postavila největší továrna věžák pro své zaměstnance, byla to veliká sláva. Do té doby jsme měli pouze čtyřpatrové bytovky a teď tohle. Vysoký, osmipatrový, samé sklo s prodejnou a vrátnicí dole. Slávy kopec a pro nás, kteří jsme zatím nedospěli, se rovnal zázraku. Když se pak na zdejším sídlišti začaly stavět další věžáky, už jsme si připadali skoro jako ve velkoměstě. Čas plynul, doba se pomalu měnila a onen první věžák se pomaloučku stával ruinou. Nejdříve zmizela prodejna a vrátný. V prázdném přízemí se tu a tam zabydlel nějaký bezdomovec, byty zaměstnanců zůstávaly prázdné, s tím, jak továrna pomaloučku dělila a rušila své provozy. Továrna nakonec věžák prodala městu, neboť nebylo v jejich silách ani finančních možnostech se o něj starat. Ve věžáku se začaly dělat různé úpravy a malometrážní byty měly sloužit méně majetným. Marně! Všechny snahy o využití tak velkého domu, jeho vytápění a údržba se staly i pro město neúnosné. Proto jej nabídlo k prodeji. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec se kupec našel. Stal se jím obchodní řetězec, jméno nevím, který potřeboval pozemek, na němž věžák stojí. Koupil jej i s okolními pozemky a hodlá jej zbourat, pozemek využít ke stavbě supermarketu a parkovacích ploch. Za těmito pozemky se počítá s obchvatem kolem města a tak tento projekt bude velmi lukrativní. Něž se náš první věžák stane historií, budu jej muset ještě vyfotografovat, abych měla dokumentaci. Snad to ještě stihnu.


Trochu zvláštní rozhovor

24. května 2012 v 9:08 | Fb |  Zaujalo mě
Rozhovor Boha s člověkem:

Domluvil jsem si interview s Bohem. Byl to zajímavý rozhovor, o který není možné se nepodělit. Zde je ve zkratce to, jak probíhal:

"Pojď dál," řekl Bůh.
"Tak Ty bys se mnou chtěl udělat rozhovor?"
... "Jestli máš čas?" řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: "Můj čas je Věčnost, a proto je ho dost na vše. Na co se vlastně chceš zeptat?"
"Co Tě na lidech nejvíc překvapuje?"

Bůh odpověděl: "To, že je nudí být dětmi a tak pospíchají, aby dospělí, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi… Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a potom utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku svoje zdraví.
Překvapuje mě, že se tolik strachují o svou budoucnost, že zapomínají na přítomnost,
a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a že umírají, jako by nikdy nežili."

Lidé ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a potom utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku svoje zdraví. Žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a umírají, jako by nikdy nežili."

Bůh mě vzal za ruku a chvíli jsme mlčeli..
Potom jsem se zeptal: "Co bys chtěl jako rodič naučit svoje děti?"
Bůh se usmál a odpověděl: "Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou to jen dovolit. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.
Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár sekund způsobit lidem, které milujeme, hluboké rány, ale trvá mnoho let, než se takové rány zahojí.. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno, kromě štěstí. Chci, aby poznali, že skutečný přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto ho má rád. Chci, aby poznali, že vždy nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musí odpouštět."

Jaký je rozdíl?

21. května 2012 v 13:09 | já a Životní styl |  Víte, že?
Každý jsme už někdy jedli český vynález - obložený chlebíček! Že nevíte, že jde o náš vynález a přesto je to pravda!
Obložený chlebíček zhruba v dnešní podobě uvedl na scénu na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert na popud rodinného přítele malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době k malému pohoštění podávané jednohubky. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, kde se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Původní velikost byla o něco menší než dnes ("tak na dvě tři kousnutí"), během dvou následujících let se pak osvědčil rozměr větší; v této podobě získaly oblibu a dělají se dodnes.




Jestliže však krajíček chleba nebo veky napřed opečeme, na tzv. topinku a tu obložíme, vznikne tzv. bruschetta.
Z dostupných pramenů vyplývá, že první bruschettu lidé ochutnali již přibližně v 15. století. Z regionů se nejčastěji uvádí Toskánsko, ale také Umbrie a Lazio.
Vlastně se dá říci, že vznikla tak trochu náhodou a vděčíme za ni výrobcům olivového oleje, kteří si nosili do mlýna chléb, jež opékali nad ohništěm. Později někoho z nich napadlo s pomocí chleba otestovat chuť nového oleje. Další přidal česnek a první bruschetta byla na světě.
Bruschetta se tradičně vyrábí z opečeného toskánského chleba, jehož bochníčky mají většinou oválný tvar. Jsou bílé, uvnitř doslova nadýchané s pěknou hnědou kůrčičkou. V chuti lehce připomínají mandle.
Chléb se krájí na tenké plátky. Ty by ovšem neměly být příliš tenké, aby jimi neprosákl olivový olej či obloha, která se nejčastěji skládá z česneku, bazalky a rajčat. Česnek se buď přidává nasekaný do směsi, nebo se vtírá do chleba. Rajčata se krájejí na kostičky, ale pozor, odstraňují se semínka a vodnatá dužnina.

Co není zakázáno…
…je povoleno… I proto dnes najdete po celém světě nespočet bruschettových verzí. A tak si můžete pochutnat na houbových, olivových, cibulových a mnoha dalších oblohách. Dokonce existují i recepty na dezertové bruschetty, které se zdobí ovocem a medem.


Jsem mladší než ty a co?

20. května 2012 v 21:27 | Novinky.cz. a já |  Moje psaní
Říká se, že člověk je tak starý, jak se cítí a když se cítíte na dvacet (i když vám táhne na sedmdesát), tak proč se nezakoukat do dvacítky.
Různé vývojové fáze člověka do značné míry ovlivňují, zda pár překoná věkové rozdíly. To ale není to jediné, s čím se musí poprat. Ještě je potřeba se sladit ve vzájemných očekáváních a překonat případné předsudky.
V prvé řadě takový vztah záleží samozřejmě na zúčastněných. Dalšími faktory jsou podle serveru YourTango především různá životní období a vývojová stádia, ve kterých se partneři nacházejí. Pokud má třeba 14letá dospívající dívka vztah s dvacetiletým, tak jsou od sebe odděleni různými vývojovými stádii, a to je mezi nimi rozdíl pouhých šest let. Jenže když má třicetiletá žena vztah se šestatřicetiletým, rozdíly se smývají, protože jsou oba v podobném životním cyklu.
Společensky přijatelnější je podle vědců starší muž. Vyplývá to i z historie, kdy si staří pánové hledali mladé slečny, aby jim daly potomka. Ženy se takovým sňatkům nevyhýbaly, protože se jim většinou dostalo materiálního zajištění, společenského postavení a samozřejmě dědictví.
Pro mladší ženu to může být způsob, jak se vyrovnat se vztahem s otcem, například pokud ho neměla, ale není to v žádném případě pravidlo. Také jí může imponovat, že muž má potřebný nadhled a jasná očekávání - že je zkrátka protřelý životem. Ví, co chce, bývá zajištěný a nemá potřebu zahýbat.
Znám více takových dvojic a většinou ten ochranitelský postoj staršího muže dívce velmi vyhovuje. Alespoň zpočátku! Muž se cítí mladší, svou kočičku si počne více hlídat, což se někdy nemusí zrovna líbit. Tam, kde si partnerka svého staršího partnera váží, ať už pro charakterové vlastnosti, vlídnost a milé jednání, i takové omezeni svobody pochopí a nevidí jej jako problém. Dívenka, jež se utekla k partnerovi z nefungující rodiny, kde je otec tyran, matka slabá a podřízená, se zpočátku také snaží vztah udržet, postupně však zjišťuje, že jí to začíná připomínat otce v líbivější formě. Začne se cukat, chce si dělat všechno, jak byla zvyklá a tím začínají rozbroje. Netvrdím, že všude, ale většinou to tak je. Když má partner dostatek financí a partnerku dokáže zahrnout vším, oč požádá, ta zatne zuby a vydrží to. Co byste pro peníze neudělaly, že? Kde tenhle stimul finanční chybí, dojde k jakémusi prozření a dívka z tohoto stavu odchází.
Možná se pletu, ale po několika takových případech jsem o tom docela přesvědčena.

Autohypnosa

19. května 2012 v 21:34 | já |  Moje psaní
Viděla jsem se jak ležím na válendě, rozplácnutá a jakási malá. Vznášela jsem se sama nad sebou a cítila jsem se moc dobře. Kolem nikde nikdo, v pokoji naprosté ticho. Začala jsem horečnatě přemýšlet, jak a proč jsem tam, kde jsem? Co se mohlo stát? O takových pocitech vím, že se většinou odehrávají na silnici po dopravní nebodě, na operačním sále, nebo v posteli. Ještě nikdy jsem nikoho neviděla ležet jenom na válendě v obývacím pokoji. Snažila jsem si vzpomenout jak jsem se sem nahoru vlastně dostala? Nic, nešlo to a já stále čučela na své nehybné tělo tam dole, které mi chvílemi mizelo v jakési mlze, aby se po chvíli opět objevilo.
Odněkud přiletěla moucha a začala bzučet u skleněné tabule, která její zvuk několikanásobně zesílila. Bylo to nepříjemné a ke všemu mě začala brnět levá tvář. Jakmile jsem pohnula rukou, že se poškrábu na tváři, všechno se vrátilo k normálu. Pomalu jsem rozhýbala tělo i mozkové závity. Ano, pokoušela jsem se o jakousi autohypnosu a docela se mi povedla. No, nevím, jak bych se vrátila nazpět, nebýt oné protivné bzučandy, která mě přiměla k opětovnému pohybu.
Chtěla jsem se na ni podívat a dala jsem se do hledání. Věřte nebo nevěřte, nikde jsem ji nenašla! Začínám pochybovat, že v pokoji byla! Fakt!

Něco pro zasmání

16. května 2012 v 23:43 | přišlo emailem |  Anekdoty




Filmový meloun

12. května 2012 v 23:20 | já |  Moje psaní
Léto se rozhořelo na plno, sálající ulice a domy se stávaly hotovým peklem. Kdo mohl zmizel pryč z města, vzal s sebou vše živé. Zrovna včera jsem viděla sousedy, jak odjížděli s malým Jeníčkem i jejich trpasličím pudlíkem někam pryč. Náš starý činžák se pomalu a jistě vyprazdňoval, odjeli Hanákovi, Zemanovi i Jetelinovi, pro Milerova dvojčata si přijela babička odněkud ze Strakonicka a Hela, moje největší kamarádka, zmizela na skautském táboře. Chodila jsem pustými chodbami a opatrně naslouchala u jednotlivých dveří, zda je ještě někdo vůbec doma. Letošní letní prázdniny zůstáváme s bráškou doma, jelikož si tatínek zlomil nohu a leží v nemocnici a maminka bez něj nechce nikam. Strejda Milan se nabízel, že si nás vezme na chatu oba, ale nakonec odjeli pouze s malým bráškou. Já zůstala v celém domě sama. V televizi nic zajímavého nedávají jako každoročně v létě, knihovna má dovolenou, do kina se mi nechce, tak se dokonale nudím.
Je skoro poledne a nikde není ani živáčka. Upřeně jsem se zaposlouchala do ticha, když jsem zaslechla hrčet výtah. Kukátkem jsem obhlížela chodbu a na stupnici, která je rovnou naproti našich dveří jsem sledovala, kam neznámý ve výtahu dorazí. Když světlo zhaslo na číslici 6, uvědomila jsem si, že tam bydlí Večerkovi, u nichž zrovna vloni byl na návštěvě takový docela príma kluk. Kdyby to tak byl on, to by bylo príma, pomyslela jsem si a vyběhla jsem po schodech do šestky. Nikde nikdo, výtah už zase hrčel dolů a na konci chodby stála velká dřevěná bedna. Uvnitř bylo asi deset melounů, krásně zelených. Chvíli jsem stála na chodbě a čekala, jestli se někdo neobjeví. Nic, všude klid. Vtom opět bouchly dveře od výtahu a ten se rozjel nahoru, proto jsem vyběhla o pár schodků nahoru a dívala se, kdo se objeví. Trvalo to dost dlouhou chvíli, než se výtah otevřel a z něj se vyhrnula spousta lidí s nějakými tyčkami, světly a kamerami. Chodba byla najednou plná lidí, všichni něco povídali, jeden mužský, asi režisér, ukazoval dvěma klukům a jedné holce, kam si mají stoupnout. Bednu s melouny otevřeli, slečna vytáhla velký nůž a začala melouny krájet na díly, ty skládala na jakýsi podnos a na povel je podávala těm hrajícím dětem, Ty stály, něco si povídaly, kousaly do melounu a pomalu se procházely po chodbě. Na povel pak po sobě začali těmi melouny házet! Panečku, to byla najednou celá chodba červená . Krčila jsem se na schodku, abych také něco nechytila, a se zájmem jsem sledovala natáčení. Všechno se několikrát opakovalo a pan režisér nebyl stále spokojen, tu někdo mluvil potichu, pak zase hodili meloun dřív, než měli. Po několikerém opakování se konečně ozvalo hlasité "Děkuji, končíme!" Pán v bílé čepici se protáhl a nahlédl schodištěm nahoru. I když jsem se skrčila, myslím, že mě uviděl. Usmál se a pak někomu cosi pošeptal. Vykročil i s ostatními chodbou ke kabince a opět zamyšleně stál. Výtah pomaloučku odvážel herce a techniku dolů, objevily se slečny s kbelíky a metlami a začaly uklízet červenou chodbu. Postupně uklidily veškerý nepořádek, dřevěnou bednu, z níž vyndaly poslední meloun, položily jej na okenní parapet a zamířily výtahem dolů. Ještě několikrát dole kleply dveře a domem se rozhostilo ticho. Opatrně jsem sklouzla ze schodiště, vzala obrovský meloun a sjela dolů. Byl můj a já jsem se cítila hrozně šťastná. Dostala jsem meloun, který měl hrát ve filmu! To až budu vyprávět našim, tak mi to určitě nebudou chtít věřit.
Když se vrátila mamka z nemocnice a uviděla obří zelenou kouli, usmála se a rozkrojila ji na dvě poloviny. Byl sladký a úžasně dobrý. Holt, byl to meloun z filmu!!!

Kronika ohlášené smrti

9. května 2012 v 22:59 | Gabriel García Márquez |  Co jsem právě dočetla
V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...Všichni vidíme denně špatné zacházení s němou tváří, je nám zcela lhostejný pláč ozývající se za zdí našeho bytu, milujeme pohodlí na úkor jiných, odsuzujeme každého kdo je jiný jak bychom chtěli. Všechno zlé způsobuje někdo jiný a my jenom zbaběle přihlížíme a pak odsuzujeme.
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky.


Uplynulo 67 let.

8. května 2012 v 21:47 | já |  Moje psaní
Když přijeli a všude zavládl klid, rozezněly se zvony a u vozu, jež byl plný posbíraných věcí (kol, šicích strojů, hodin a jiných neznámých věcí), pofrkávala klisna s malým hříbětem. Večer když přijeli celí schvácení, sotva stálo na nohou, teď však plné elánu poskakovalo kolem. Klisna jíž bránila krátká oprať neklidně otáčela hlavu a svým frkáním hříbě usměrňovala. Městem zavládl klid a mír, všichni se usmívali a byli šťastní, že se konečně dočkali. Najednou vzduch prořízlo zlověstné zasvištění a do trávy vedle koní dopadl kus šrapnele. Klisna se vzepjala na zadních, hříbě odběhlo daleko od vozu. Když se vrátilo, našlo ji ležet bezmocnou, v pampeliškami rozkvetlé trávě. Oči, které už nic neviděly pomaloučku ztrácely lesk a z rozervaného břicha se ven dralo cosi nechutného. Hříbátko tlamou drcnulo do své matky a pak smutně odběhlo za vůz.
Bylo 6.5.1945 a spolu s klisnou usmrtil tento minometný granát tři ruské vojáky, kteří spokojeně odpočívali na voze. Ani se nestačili probudit! Konečně byl mír a tohle snad byly ty úplně poslední oběti u nás ve městě!