close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Náměstí

2. dubna 2012 v 22:13 | já |  Moje psaní
V rohu našeho náměstí stojí vysokánská lípa. Kdysi dávno ji vysadili na počest mladé reubliky a ona roste a svou krásnou korunou zdobí stranu u kostela. Není tam sama. Časem k ní přibyly ještě další krasavice, které svými korunami poskytují nádherně voňavý stín. Naproti těchto lip na druhém rohu náměstí stojí hotel, Je to ošklivá krychle s jednou stěnou prosklenou a svými nemytými skly tento kout hyzdí. Kdysi tady stával pyšný hotel Svět! Nepamatuji si jeho největší slávu, kterou měl díky svému majiteli, jenž se nesmírně věnoval počínajícímu cestovnímu ruchu. Zval k sobě známé z celého světa. Hotel zabíral takřka polovinu jedné strany náměstí a před ním stávaly ty nejmodernější automobily, s nimiž návštěvníci přijeli. Kousek dál za náměstím už si žilo město trošku méně pyšně. V domku u mostu bydlel pan Fuksa. Byl to hodinář, který vám dokázal opravit snad i orloj. V maličké dílničce, do níž se vcházelo po dvou schůdcích, se nad otevřenými dveřmi houpal zvonek, jehož cinkot pana majitele upozornil na návštěvu. Zvědavě jsme nahlíželi do dílny, kde bylo šero a odkud se ozývalo tisícero tikání. V malinkaté výloze byly vystaveny několikery hodiny, aby upotaly kolemjdoucí. Jak se jim to dařilo nevím, nás ale rozhodně upoutal starý kovový budík, na jehož ciferníku neúnavně cvičil gymnasta. Nahoru, výmyk, kotoul přes hrazdu a opět visel s nohama napjatýma jako strunky. Výkladní skříně na našem náměstíčku skrývaly nejedno překvapení, například kolem Velikonoc se u zelinářského krámu paní Zoufalé objevil malý žebřiňák, s krásně naaranžovanými květinkami, velkou hlávkou zelí a postavičkou zajíce, držícího lesklé kovové činely. Občas se nemotorně zatřásl a udeřil s nimi o sebe. Nebo v trafice u válečného invalidy, pana Doláka jsme obdivovali jeho velikánskou sbírku různých obrázků z celého světa, krásných barevných pohlednic a různých cizokrajných tváří na fotografiích. Všechnu tuto krásu měl jen tak halabala nalepenou na stěně krámečku, v němž kromě své maličkosti, pultu a malých kovových kamínek nebylo vůbec nic. Ode dveří jsme nahlíželi dovnitř a on nás s úsměvem zval dovnitř. Jiné to bylo, když byla uvnitř jeho paní, ta nás moc ráda neviděla, a tak jsme si dovnitř ani netroufli. V krámku paní Bohaté prodávali šicí potřeby, krejčovské přípravy, různé knoflíky, stuhy, niti a vlnu. Tam jsme si chodívali pro odpad, který býval shrnut v koutku u proutěného koše. Tam jsme nacházeli odstřižky látek, které se zde také prodávaly, zbytky stuh, sem tam jsme objevili zakutálený knoflíček a upadlé umělé květinky. No a na samém konci náměstí, přímo naproti kostela bylo to nejlepší - cukrárna s velikánskou hrací skříní, lesklými tácky, kulatými mramorovými deskami stolů a náramnou skleněnou vitrinou plnou těch největších dobrot. V rohu u velikánských amerických kamen, svítících do temného kouta, sedávala u stolečku bývalá majitelka, paní Zrůbková. Vzali jí živnost, ale nemohli jí sebrat tenhle kout. Všichni ve městě ji znali, každý kdo přišel dovnitř, ji pokynutím hlavy pozdravil a postavil se do fronty. My děti jsme občas nakoukli za pult a po očku jsme sledovali dveře do výrobny. Když náhodou byly oteřené, stalo se občas, že cukrářčin syn pracující zde už pod státní firmou na nás mrkl a do našich nastavených dlaní, nasypal nějaké odřezky a polámané kousky, někdy křivého indiána nebo kuřátko s upadlou hlavou. Štěstím bez sebe jsme vylétli na náměstí a tam pod lipami jsme prožívali slastné okamžiky. Takovýchto malinkatých stánků na našem náměstí bývalo více, postupně se na nich objevovaly stažené rolety, jejich výlohy byly polepené různými plakáty, až nakonec zmizely všechny. Zůstala jenom cukrárna, do níž jsme si už netroufali. Všechny tyhle postavičky z našeho náměstí zmizely a s nimi i naše nejkrásnější dětské chvíle.

 


Komentáře

1 Jarka | Web | 3. dubna 2012 v 8:44 | Reagovat

Taky si pamatuji na Cukrárnu, kolem které jsme chodily, jako děti ze školy. Kupovaly jsme si v ní za pár halířů barevná "mejdlíčka", která mi vůbec nechutnala a polehoučku jsem si je zuby strouhala do pusy. Stejně, jako tvá Cukrárna, i tato přečkala všechny změny a je na svém místě dodnes.

2 Hana | Web | 3. dubna 2012 v 13:18 | Reagovat

Moc hezké foto.

3 K | 3. dubna 2012 v 14:28 | Reagovat

Dnes už můžeš uvádět skutečná jména těch lidiček.

4 bratranec Z. | 3. dubna 2012 v 15:55 | Reagovat

taky vzpomínám na nóbl obchod Slámů kousek od Zámku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama