close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2012

Dnes velmi aktuální

14. dubna 2012 v 22:13 Co se mi líbí

Situace je zlá, peněz málo. Už jsem si jeden přístroj objednala, mám ho dostat do konce dubna. Jenom doufám, že budou správné flešky! Distributor je tajný! Já jsem však kamarádka a za pár pětek vám jej prozradím!

Eleonora ze Schwarzenbergu: skutečná upíří princezna

14. dubna 2012 v 1:00 | Victoria Kanakaredes |  Co jsem právě dočetla

Kněžna Eleonora Amálie von Schwarzenberg se narodila 20. června 1682 v Mělníku jako v pořadí třinácté a zároveň poslední dítě Ferdinanda Augusta Lobkowitze. O jejím dětství a dospívání nemají historici téměř žádné informace. Zachovaly se pouze deníky, které popisují poslední třetinu jejího života. Tu strávila v manželském sňatku s Adamem Františkem, který v roce 1719 zdědil po své tetě Marii Arnoštce rozsáhlý eggenberský majetek a krumlovské vévodství. O třináct let později však vlivný šlechtic umírá a správkyní majetku se stává jeho choť Eleonora Amálie. Jako vlivná žena byla veřejnosti velmi známá, a to se často stává úrodným polem pro různé pověry a mýty. Aby toho nebylo dost, při výkopových pracích v Českém Krumlově nalezli pracovníci záhadné pohřebiště. Mezi ostatky se totiž nacházely tři kostry, které na sobě nesly znaky protiupírského rituálu: v ústech kámen, probodnutý hrudník a hlava oddělena od trupu… Byla tedy Eleonora opravdová upírka? Na pozadí skutečných událostí fabuluje Victoria Kanakaredes životní příběh ženy obklopené tajemstvím…

Eleonora ze Schwarzenbergu - Skutečná upíří princezna

Zamilovaná

10. dubna 2012 v 23:30 | já |  Moje psaní
Mám nového přítele! Na stará kolena jsem se asi zamilovala, nebo alespoň zbláznila.
Poprve jsem jej zahlédla jedním očkem z okna ložnice. Bylo to před týdnem večer, když jsem se chystala spát. Venku byla tma, na obloze se kutálel měsíc a já se šla nadýchat vlahého vzduchu do otevřeného okna. Celý den bylo krásně teplo a teď večer byl vzduch příjemně teplý.
Najednou jsem zahlédla pohyb na chodníku pod oknem. Kráčel pomaličku, bez jediného zbytečného pohybu. Ve světle měsíce se leskla jeho hlava a jeho štíhlé tělo se vznášelo nad zemí, jako nějaký závoj.
Druhý den jsem ho potkala před polednem u obchodu. Mrskl po mě pohledem, lehce se olízl a pak bez otočení hlavy majestnátně kráčel dál. Dívala jsem se za ním a měla jsem chuť následovat jeho kroky, abych se o něm dozvěděla kam jde, kde bydlí a s kým.
Večerní procházku s mou jezevčicí jsem naplánovala dost pozdě, docela se smrákalo a tak jsme obě šly svižným krokem do parku. Zahlédla jsem ho dříve než on nás. Procházel se po travnaté ploše u parkoviště, jako by tam na někoho čekal. Byl nějaký neupravený, jakoby se s někým pobil. Elis jej zahlédla a napřímila se, z jejího krku se neozval ani hlásek, jenom jsem cítila napětí, které vodítko přenášelo až do mé ruky. Nechtěla jsem jít dál, ačkoliv se za mnou několikrát otočil, pak najednou zmizel mezi keři na zšeřelé cestičce. Jak ráda bych mu pohlédla do žlutých očí, zářících do tmy, ale už jsme ho nikde neviděly. Domů jsme šly stejnou cestou, ale už nebyl k nalezení.
Ráno mě čekal pod schodištěm do zahrady. Seděl tam na vysoké zídce a hypnotizoval mě pohledem. Udělala jsem pár kroků směrem k němu, on se líně zvedl, odfrkl něco stranou a plavnými skoky zmizel v zahradě.
Můj miláček, krásný černý kocour, největší, jakého znám s tou nejhebčí a nejdelší černou srstí na těle. Je nádherný a já se do něj zamilovala! Úplně bezhlavě!

Psí válka

8. dubna 2012 v 23:43 | já |  Moje psaní
Máme doma psí peklo! Doslova a do písmenka.
Jaro probudilo v naší Elince mateřské pudy a ona trošku začala kaňkat. Jako řádná majitelka psíčka, teda fenečky, utvořila jsem pro hárající fenku kalhotky na zavazování kolem tělíčka. V domnění, že nám budou stačit jako každý rok, jsem nic netuše ve čtvrtek ráno vypustila drobotinu na ranní procházku do zahrady. Panečku, to jsem si dala! Malý rošťák Šotek byl sice už několik dnů neklidný, ale já nereagovala. Než jsem se stačila otočit, měla Elis kalhotky v jeho zubech a ten malý prcek s nimi i jejich obsahem, Elinkou, cloumal takovou silou, že jsem musela zakročit. Nešťastný psík, zřejmě celý rozdivočený vůní hárajcí feny neměl ani chvilku pokoj. Když už jsme si nevěděli rady, neboť neustále kňučel i o patro níž a kdykolik přešla po chodbě kolem dveří, myslela jsem, že se podhrabe terasem. Pan zvěrolékař nám sice dal tlumící gel a pes byl po první dávce ospalý, ale kdykoliv slyšel jenom Elinčiny tiché krůčky, začal se třást a vyvádět. Syn mu vytvořil imitaci sexuálního partnera, ale nemá to vůběc účinek. Šotek je stále při chuti a tak už třetí den je odkázán na samotku a my trpíme jeho usilovným pláčem. Kdo to nezažil, neuvěří. Má zřejmě zvýšený sexuální apetit, neboť ještě nemá ani rok. Nedovedu si představit, co s ním budeme dělat za rok, dva! Synátor radikální řešení (kastraci) odmítá, tak se jenom modlím, aby naše psí dáma ukončila co nejdříve svou každoroční akci.


Velikonoce na jídelníčku

5. dubna 2012 v 22:28 | já |  Moje psaní

Na Zelený čtvrtek - zelená roláda !

Špenátová roláda:
25dkg zmrazeného špenátu, sůl, česnek,10dkg polohrubé mouky, 3 vejce,
Rozmrazený špenát ochutíme solí a utřeným česnekem.Přidáme žloutky, mouku a ušlehaný sníh z bílků. Těsto rozetřeme na pečící papír na plechu plechu. Pečeme ve středně vyhřáté troubě. Pozor - nesmí se vysušit. Teplé stočíme s papírem a necháme do vlažna vystydnout. Rozvineme a s papírem otočíne na plech. Papír jde dobře opatrně stáhnout. Náplň mažeme na stranu od papíru, je to vzhlednější. Naplníme a svineme . Necháme v chladnu ztuhnout.


Zítra budou koblížky!



Náměstí

2. dubna 2012 v 22:13 | já |  Moje psaní
V rohu našeho náměstí stojí vysokánská lípa. Kdysi dávno ji vysadili na počest mladé reubliky a ona roste a svou krásnou korunou zdobí stranu u kostela. Není tam sama. Časem k ní přibyly ještě další krasavice, které svými korunami poskytují nádherně voňavý stín. Naproti těchto lip na druhém rohu náměstí stojí hotel, Je to ošklivá krychle s jednou stěnou prosklenou a svými nemytými skly tento kout hyzdí. Kdysi tady stával pyšný hotel Svět! Nepamatuji si jeho největší slávu, kterou měl díky svému majiteli, jenž se nesmírně věnoval počínajícímu cestovnímu ruchu. Zval k sobě známé z celého světa. Hotel zabíral takřka polovinu jedné strany náměstí a před ním stávaly ty nejmodernější automobily, s nimiž návštěvníci přijeli. Kousek dál za náměstím už si žilo město trošku méně pyšně. V domku u mostu bydlel pan Fuksa. Byl to hodinář, který vám dokázal opravit snad i orloj. V maličké dílničce, do níž se vcházelo po dvou schůdcích, se nad otevřenými dveřmi houpal zvonek, jehož cinkot pana majitele upozornil na návštěvu. Zvědavě jsme nahlíželi do dílny, kde bylo šero a odkud se ozývalo tisícero tikání. V malinkaté výloze byly vystaveny několikery hodiny, aby upotaly kolemjdoucí. Jak se jim to dařilo nevím, nás ale rozhodně upoutal starý kovový budík, na jehož ciferníku neúnavně cvičil gymnasta. Nahoru, výmyk, kotoul přes hrazdu a opět visel s nohama napjatýma jako strunky. Výkladní skříně na našem náměstíčku skrývaly nejedno překvapení, například kolem Velikonoc se u zelinářského krámu paní Zoufalé objevil malý žebřiňák, s krásně naaranžovanými květinkami, velkou hlávkou zelí a postavičkou zajíce, držícího lesklé kovové činely. Občas se nemotorně zatřásl a udeřil s nimi o sebe. Nebo v trafice u válečného invalidy, pana Doláka jsme obdivovali jeho velikánskou sbírku různých obrázků z celého světa, krásných barevných pohlednic a různých cizokrajných tváří na fotografiích. Všechnu tuto krásu měl jen tak halabala nalepenou na stěně krámečku, v němž kromě své maličkosti, pultu a malých kovových kamínek nebylo vůbec nic. Ode dveří jsme nahlíželi dovnitř a on nás s úsměvem zval dovnitř. Jiné to bylo, když byla uvnitř jeho paní, ta nás moc ráda neviděla, a tak jsme si dovnitř ani netroufli. V krámku paní Bohaté prodávali šicí potřeby, krejčovské přípravy, různé knoflíky, stuhy, niti a vlnu. Tam jsme si chodívali pro odpad, který býval shrnut v koutku u proutěného koše. Tam jsme nacházeli odstřižky látek, které se zde také prodávaly, zbytky stuh, sem tam jsme objevili zakutálený knoflíček a upadlé umělé květinky. No a na samém konci náměstí, přímo naproti kostela bylo to nejlepší - cukrárna s velikánskou hrací skříní, lesklými tácky, kulatými mramorovými deskami stolů a náramnou skleněnou vitrinou plnou těch největších dobrot. V rohu u velikánských amerických kamen, svítících do temného kouta, sedávala u stolečku bývalá majitelka, paní Zrůbková. Vzali jí živnost, ale nemohli jí sebrat tenhle kout. Všichni ve městě ji znali, každý kdo přišel dovnitř, ji pokynutím hlavy pozdravil a postavil se do fronty. My děti jsme občas nakoukli za pult a po očku jsme sledovali dveře do výrobny. Když náhodou byly oteřené, stalo se občas, že cukrářčin syn pracující zde už pod státní firmou na nás mrkl a do našich nastavených dlaní, nasypal nějaké odřezky a polámané kousky, někdy křivého indiána nebo kuřátko s upadlou hlavou. Štěstím bez sebe jsme vylétli na náměstí a tam pod lipami jsme prožívali slastné okamžiky. Takovýchto malinkatých stánků na našem náměstí bývalo více, postupně se na nich objevovaly stažené rolety, jejich výlohy byly polepené různými plakáty, až nakonec zmizely všechny. Zůstala jenom cukrárna, do níž jsme si už netroufali. Všechny tyhle postavičky z našeho náměstí zmizely a s nimi i naše nejkrásnější dětské chvíle.