close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nic není náhoda

4. února 2012 v 23:56 | já |  Moje psaní
Stál na rohu ulice a díval se do neurčita. Venku mrzlo, foukal studený severák a on tam stál a stál. Chvíli jsem jej pozorovala a přemýšlela, co tam ten člověk vlastně dělá. Nejdřív mě napadlo, že asi na někoho čeká, bylo to první, co mě napadlo. Rozhlídla jsem se ulicí, ale nikde nebyl ani živáček. Koukla jsem na hodinky, pomalu se blížila osmá večer a já si uvědomila, že budu nucena projít kolem něj. Polilo mě horko a já zpomalila, v hlavě mě vířila spousta otázek a domněnek. Kdyby tak někdo otevřel a vyšel z některého domu, kolem nichž vedla má cesta domů, určitě bych se s ním dala do řeči a onen neznámý by třeba odešel. Nic, klid, nikde ani noha. Znáte ten poct, který se vám uhnízdí někde v zátylku, třepe se vám brada a máte pocit, jako byste místo nohou měli závaží. Tak přesně takhle jsem se cítila. Trochu se pohnul a pak udělal něco, co jsem nečekala. Naklonil se trochu dopředu, vypadalo to, jako by nahlížel na něco před sebou v hromádce sněhu na kraji silnice. Pak se zvolna sesul na kolena a spadl obličejem rovnou do něj.
V tom okamžiku jsem věděla, že se nemusím ničeho bát a přidala jsem do kroku. Ještě padesát metrů, ještě dvacet. Ležel tam jako kus hadru, bez hnutí a bez hlesu. Promluvila jsem na něj, neodpověděl. Rychle jsem mu otočila hlavu na bok, pod tváře jsem mu dala cíp modré šály, kterou měl kolem krku a zaposlouchala jsem se do jeho dechu. Byl krátký, a tenký. V kapse jsem nahmatala mobil a rychle naťukala číslo záchranky. Služba přijala mé hlášení a po chvíli jsem za školou zaslechla známé houkání. Kluci byli u mě za malou chvíli. Když jsem zahlédla blikající světlo, věděla jem, že mám vyhráno. Se zaujetím jsem sledovala sehranou osádku vozu a opět jsem se ubezpečila, že práce, kterou jsem celý život dělala, je krásná a málo ceněná. Muž už ležel na lehátku uvnitř sanity, přikryt stříbrnou termofolíí, kolem něj se odehrával tisíckrát opakovaný rituál záchrany života. Odpověděla jsem na několik nezbytných otázek, rozloučila jsem se s klukama a sanita se rozjela. Celé to netrvalo déle než čtvrt hodiny, Ulice opět zmlkla a já spěchala domů. Kdo byl onen nešťastník, nevím, ani co se mu vlastně stalo. Není to důležité, podstatné je to, že má cesta od kamarádky kadeřnice znamenala pro toho člověka zřejmě velké štěstí! Zahrála jsem si na anděla strážného. Teploměr ukazoval - 18°C a ulice zela prázdnotou. Do rána ještě bylo daleko a všichni seděli u pohádky Čertova nevěsta ve svých vyhřátých pokojích a nikdo by netušil, že jenom pár desítek metrů od nich se místo pohádky odehrává opravdové drama!
 


Komentáře

1 Jarka | Web | 5. února 2012 v 8:47 | Reagovat

Teda Hadi, opět jedna z neuvěřitelných "náhod" ve tvém životě!
Ten člověk měl opravdu štěstí, nechybělo málo a rozmnožil statistku těch, kteří letošní zimu nepřežili.

2 Zdenka"ren" | 5. února 2012 v 19:25 | Reagovat

Nadpis je pravdivý na 100%. Nic není náhoda,mělo se to stát právě takhle.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama