close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2012

"... a teď trochu jinak!"

16. února 2012 v 11:08 | já |  Moje psaní
Sněhu po kolena, všechno dokola září bílou barvou a všude je ticho. V polozamrzlém potoce se několik kachen snaží okoupat a ticho kolem přerušuje jenom zurčení vody přes splávek. Dole u dna proudící vody se krčí několik drobných rybek.
Zima. Přímo krásná na pohled!
Jinak kalamita! Na silnicích se bourá ostošet, železničáři dělají, co mohou, z komínů se kouří a střechy pozvolna praskají pod tíhou sněhu. Pekař dnes ráno nedorazil, mlékárny měly zpoždění, všude se na něco čeká! Mám problém dojít pro poštu k plotu a dál už si raději netroufám.
Chtěla bych pro mladou slečnu, jíž jsem zařizovala pobyt v Klokánku, něco zařídit, ale nejsem schopná přepravit se na větší vzdálenost. Slečně bude příští týden 17 let, připravovala jsem si na víkend menší oslavu. Nebude z ní nic!
Mrzí mě to, ale asi s tím už nic nenadělám. Mají totiž zavláštní přístup k dětem. Když to tak sleduji, pobyt u nich je skoro stejný jako v dg ústavu nebo polepšovně. Sedmnáctiletá slečna, která má povolen víkendový pobyt u známých, musí být vyzvednuta proti podpisu, jako nějaký balík!
Přitom do školy denně odjíždí sama do vzdáleného města. Mají své předpisy a podle nich se striktně řídí. Ve svém statutu uvádějí mimo jiné, že veškerá činnost je orientována vždy v zájmu dětí! Slečna prosí, pláče, já telefonuju, ale srdíčka pracovnic KM - Klokánku jsou neoblomná! Proč jí tak ubližují, co udělal? Sama souhlasila s pobytem, do školy chodí, chová se slušně a přesto jí komplikují návštěvu u nás doma?
Zima je zlá, nepřečká ji spousta zvířat, odnesou to silnice, stromy, budovy! A jako by to nestačilo, odskáčou si to i nevinní lidé!

Dopis do nebe

14. února 2012 v 23:35 | J.Nedvěd |  Co se mi líbí


Co by se stalo, kdyby .....

13. února 2012 v 22:53 | já |  Moje psaní
Kdybych se znovu narodila, bylo by všechno jiné, pomyslí si jistě každý z nás. Ale opravdu by to tak bylo? Každý jsme nějaký a v našich genech je zakódován typ našeho charakteru, jednání a myšlení. Miminko už od prvního nádechu ví, že musí jíst a proto se hlasitě ozývá a dožaduje se pití. Když se mu něco nelíbí, dokáže na sebe upozornit, směje se, je-li v pořádku.
Zakódováno máme také naše odmítání a vzdor, který se u nás projevuje. Jakékoliv rozkazy a příkazy si přebereme a každý se zařídíme po svém. Jeden bez mrknutí oka provede, co se po něm žádá, druhý všechno okecá a třetí rovnou odmítne cokoliv.
Stejné je to potom po celý život.. Učení je pro nás buď zábava, nutnost nebo naprostý nesmysl a nedá se s tím nic dělat. Proto také řeč o tom, že bych na tom byla lépe, kdybych se víc učila, je jenom přáním. Mohu se víc snažit jenom v případě, že na učení a větší zátěž mám buňky. Tak co tedy můžeme změnit? Snad pouze svá jednání trochu usměrnit, krotit své emoce a alespoň trochu si vážit sami sebe.
Kdybych se znovu narodila, začala bych úplně stejně, Zase bych se hlásila o pití a vztekem dávala najevo své emoce. Znovu bych byla ta posedlá čtenářka a zvídavá ženská. které není lhostejný svět kolem dokola. Znovu bych si asi vybrala povolání, kterému jsem věnovala celý život. Mezi muži bych vybírala stejně a věřím tomu, že mé přímení by bylo stejné, jako dnešní!
To jenom ve snách si svůj život přehrávám jinak!

Malý tulák

11. února 2012 v 22:47 | já |  Moje psaní
Kočárek nadskočil na kamínku a já hrůzou strnula. Ještě aby moje miminko vypadlo na zem. Opatrně jsem odkryla peřinku a nahlédla dovnitř. Oddechla jsem si a dál tlačila kočárek před sebou. Dostala jsem jej na vánoce spolu s nádhernou výbavičkou a panenkou. Nemohla jsem dočkat jara a sluníčka, kdy budu kočárek vozit venku.
Dneska mi tedy opět maminka dovolila vzít si jej do blízkého parku. Nadšeně jsem tedy vyrazila a před všemi dětmi, ba i dospělými jsem svůj kočárek vezla na procházku.
Blížila jsem se ke skupince hrajících si dětí, a proto jsem přidala do kroku. Uviděla jsem tam Danku a Jirku s Mirkem, blonďatou Elišku a benjamínka Lojzíka. Vesele se proháněli na koloběžkách, houpali na houpačce a prováděli různá alotria. Danka uviděla mů červený kočárek a zamířila ke mě. Usmála se a chytila se držadla vedle mě. Společně jsme miminko dovezli mezi děti, které se kolem nás ihned shlukly a nahlíželi dovnitř. Každý z nich chtěl chvíli kočárek vozit a na oplátku mi půjčovali své koloběžky. Bylo to krásné odpoledne. Několikrát jsem se projela kolem parku dokola, mnohokrát mě kluci pohoupali na houpačce a já se vrátila ke svému kočárku. Nevěřila jsem vlastním očím! Peřinka byla celá špinavá, kolečka od bláta a miminko bylo pryč! Začala jsem natahovat a rozbrečela jsem se, kde já ho jenom budu hledat. Děti ho neměly a stejně bylo fuč. Nikdo nevěděl, jak zmizelo, jenom malý Lojzík ukazoval kamsi k silnici a dělal - tam, tam...! Děti se pomaloučku rozcházely domů a já se loudala se špinavým kočárkem domů. Tváře jsem měla umazané od rukou, kterými jsem marně stírala slzy. Když jsem dorazila k domu, uviděla jsem něco se mihnout kolem plotu! Moje mimi!! Koťátko, které jsem tak hrdě vezla před hodinou v kočárku, se tedy samo vrátilo domů. Ulehčeně jsem chytila za velkou kliku na dřevěné brance a spolu s ním vklouzla do naší zahrady.
Maminka sice brblala, že musí všechno v kočárku oprat, ale já byla šťastná, že se moje miminko vrátilo. Laurinku, která jinak spávala v červeném kočárku, jsem pro dnešek nechala na gauči a určitě jí to nikterak nevadilo.
A moje miminko? Tak to se za několik dní z naší zahrady odstěhovalo i se svou mámou. Byli to tuláci, kteří u nás na zahradě přečkali několik studených dní a zase cestovali dál.
Od té doby jsem v kočárku vozila jenom svou Laurinku!

Šikovné ruce

10. února 2012 v 22:35 Zaujalo mě
Zajímavá malířská technika se nedávno objevila na strankách Stream.cz. Malování na vodě.



Člověk nevěří vlastním očím, že je někdo schopný udělat takhle krásné věci.



Okno

8. února 2012 v 21:48 | já |  Fotografie





Lásky princezen kuronských

8. února 2012 v 21:38 | Otomar Dvořák |  Co jsem právě dočetla
V románovém příběhu odehrávajícím se v době napoleonských válek poznáme z nečekaného úhlu "ratibořickou paní kněžnu", většině českých čtenářů dobře známou z Babičky Boženy Němcové. Život vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské byl však podivuhodně propleten s osudy dalších sester: Pauliny, Johany a nevlastní Dorky. Čtveřice dívek se pro své nespoutané a mnohdy velmi provokativní chování stala hrdinkami dobových skandálů, osobnostmi, o nichž se mluvilo po celé Evropě a o nichž psal na prvních stránkách tehdejší bulvární tisk. Kancléř Metternich, generál Windischgrätz či ministr Talleyrand patřili k jejich milencům; v zámku Ratibořice se dokonce rozhodlo o Napoleonově pádu. V pozadí hektického, v téměř filmových obrazech zachyceného dění ucítíme atmosféru dobového romantismu, která vydechovala ze starých zřícenin, bizarních krajin, z veršů básníků posedlých smrtí a z nočního zpěvu šílené Viktorky...
Hřebec Orland stál v drobném dešti, smutně skláněl hlavu k zemi a v havraní hřívě se mu třpytily krůpěje, jako by ji měl protkanou perlami. Nejspíš zase utekl podkonímu a veden zvířecí věrností, která nezná podlost ani zradu, se vrátil k zámeckému vchodu. Trpělivě tu den co den čeká na svou paní. Ale schodiště zůstává prázdné, prosklené dveře se neotevřou a nevyjde z nich sličná jezdkyně, aby ho popleskala po bocích, pohladila po chřípí a obdarovala pamlskem, aby se mu vyšvihla na hřbet a pobídla ho k radostnému cvalu po rozkvetlých lukách kolem říčky Úpy, kde klape mlýn, šumí splav a kde si služebné prozpěvují při kropení prádla na starém bělidle, nebo aby dokonce vynesl svou velitelku strmě stoupající stezkou k vyhlídkovému altánu ve zříceninách hradu Rýzmburku...


LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH



Černá krása

5. února 2012 v 22:13 | já |  Moje psaní
Chůze po schodišti vedoucího na věž je obtížná, nohy se třesou a ruce hledají oporu. Šátrají po stěnách a jako záchranu se chytí studeného madla. Točí se kolem dokola jako had a zaručuje člověku bezpečný výstup. Když vyjdete až na plošinu vysoké rozhledny a pokocháte se pohledem po krajině, všimnete se mříže, která spolu se zábradlím zdobí vstupní dveře.
Krásná kovářská práce vás míjí při cestě dlouhou hradní chodbou, na stěnách se odráží blikající světlo z několika svítilen, nádherně ozdobených kroucenými lístky a jako uhel černými růžemi. V obrovské černé kuchyni pozorný návštěvník objeví desítky, ba stovky dalších předmětů, které vyrobily šikovné ruce dávných kovářů.
Toto černé řemeslo pochází z dávné minulosti.
Jedná se o specifické, některými znalci nazývané pravé, řemeslo. Hlavním požadavkem byla funkčnost, proto se vesničtí kováři zaměřili na zemědělské náčiní, jeho údržbu a výrobu. Lze tvrdit, že v Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vesnici vyčlenili v průběhu 14. století. V této době se kovářská díla rozdělila na tzv. kovářská díla bílá (výroba a údržba nářadí) a kovářské dílo černé (podkovářství a kovářská práce na vozech).
Toto kovářství neprocházelo téměř žádným vývojem, respektive vývoj byl závislý na vývoji zemědělství. Přesto i zde kováři vytvářeli díla se snahou o zdobnost a snažili se určitým způsobem napodobovat moderní styl. V českých zemích se velká část kovářů neuživila pouze kovařinou a měla ji jako doplňkovou činnost k hospodaření na svém statku. Navíc většina větších statků, měla i malou výheň a drobné opravy si tak tito zemědělci dělali sami. Poměrně specifickým prvkem byly obecní kovárny, které obec pronajímala kováři. Z tohoto pronájmu plynuly jisté výsady a jisté povinnosti.
V dnešní době je kovářství ve vyspělých zemích okrajovým a spíše uměleckým řemeslem, díky zániku mnoha oborů, navazuje kovářství dnešní doby ve velké míře na kovářství vesnické, kde kovář dělal veškerou práci s železem za tepla. Ceny kovářských výrobků jsou dnes velmi vysoké a díky nedostatku kovářů mají stoupající tendenci.
Kovářská práce je krásná a inspirující, ale zároveň težká a vysilující. V dnešní moderní době však nezanikla a nezanikne.
V naší rodině jeden takový šikulka je, je mladý a perspektivní. podívejte se - http://www.kovarna.info/





Nic není náhoda

4. února 2012 v 23:56 | já |  Moje psaní
Stál na rohu ulice a díval se do neurčita. Venku mrzlo, foukal studený severák a on tam stál a stál. Chvíli jsem jej pozorovala a přemýšlela, co tam ten člověk vlastně dělá. Nejdřív mě napadlo, že asi na někoho čeká, bylo to první, co mě napadlo. Rozhlídla jsem se ulicí, ale nikde nebyl ani živáček. Koukla jsem na hodinky, pomalu se blížila osmá večer a já si uvědomila, že budu nucena projít kolem něj. Polilo mě horko a já zpomalila, v hlavě mě vířila spousta otázek a domněnek. Kdyby tak někdo otevřel a vyšel z některého domu, kolem nichž vedla má cesta domů, určitě bych se s ním dala do řeči a onen neznámý by třeba odešel. Nic, klid, nikde ani noha. Znáte ten poct, který se vám uhnízdí někde v zátylku, třepe se vám brada a máte pocit, jako byste místo nohou měli závaží. Tak přesně takhle jsem se cítila. Trochu se pohnul a pak udělal něco, co jsem nečekala. Naklonil se trochu dopředu, vypadalo to, jako by nahlížel na něco před sebou v hromádce sněhu na kraji silnice. Pak se zvolna sesul na kolena a spadl obličejem rovnou do něj.
V tom okamžiku jsem věděla, že se nemusím ničeho bát a přidala jsem do kroku. Ještě padesát metrů, ještě dvacet. Ležel tam jako kus hadru, bez hnutí a bez hlesu. Promluvila jsem na něj, neodpověděl. Rychle jsem mu otočila hlavu na bok, pod tváře jsem mu dala cíp modré šály, kterou měl kolem krku a zaposlouchala jsem se do jeho dechu. Byl krátký, a tenký. V kapse jsem nahmatala mobil a rychle naťukala číslo záchranky. Služba přijala mé hlášení a po chvíli jsem za školou zaslechla známé houkání. Kluci byli u mě za malou chvíli. Když jsem zahlédla blikající světlo, věděla jem, že mám vyhráno. Se zaujetím jsem sledovala sehranou osádku vozu a opět jsem se ubezpečila, že práce, kterou jsem celý život dělala, je krásná a málo ceněná. Muž už ležel na lehátku uvnitř sanity, přikryt stříbrnou termofolíí, kolem něj se odehrával tisíckrát opakovaný rituál záchrany života. Odpověděla jsem na několik nezbytných otázek, rozloučila jsem se s klukama a sanita se rozjela. Celé to netrvalo déle než čtvrt hodiny, Ulice opět zmlkla a já spěchala domů. Kdo byl onen nešťastník, nevím, ani co se mu vlastně stalo. Není to důležité, podstatné je to, že má cesta od kamarádky kadeřnice znamenala pro toho člověka zřejmě velké štěstí! Zahrála jsem si na anděla strážného. Teploměr ukazoval - 18°C a ulice zela prázdnotou. Do rána ještě bylo daleko a všichni seděli u pohádky Čertova nevěsta ve svých vyhřátých pokojích a nikdo by netušil, že jenom pár desítek metrů od nich se místo pohádky odehrává opravdové drama!