Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Únor 2012

Potomek zdejší šlechty

29. února 2012 v 22:01 | já |  Moje psaní
Znáte to!
Máte dlouhou chvíli, čtení vás nebaví, v televizi nic nedávají, sluníčko za okny vás láká ven. Vydáte se na procházku a kroky vás zavedou i tam, kde spočívají vaši předkové.
Místní hřbitov je malý ale pěkný. Všichni místní mi dají za pravdu, že to tak je. V podhůří, kousek za městem, v tichu a míru je nespočet pomníčků, jako všude. Jednu zvláštnost však přece jenom ten náš hřbitůvek má. Na konci urnového hájku se objevuje kaple a kolem ní vznešené náhrobky několika členů rodiny, jíž patřil bystřický zámek. Procházíte se kolem prastarých kamenů a křížů, pokoušíte se číst jména na nich zvěčnělá a ve své mysli si představujete, jak asi oni lidé vypadali.
Nikde nejsou jejich fotky, ani obrázky, jenom studená jména s daty narozeni a úmrtí. Většina z nich je z počátku předminulého století. Je to tak dávno, že vás ani nenapadne, že někde ve světě může žít ještě někdo, kdo o nich někdy slyšel vyprávět, kdo alespoň trochu znal příběh jeho života.
Ale stalo se! Za známým mého bratra dojel mladý člověk odněkud z konce světa. Při povídání na sebe prozradil, že pochází z italského rodu De la Rovere. Velmi známé jméno, opakující se v italských dějinách. Bratr si vzpomněl na zdejší šlechtické náhrobky a uvědomil si, že nějaká vzdálená příbuzná mladíka byla provdána za člena rodiny Rottalů. Utrousil nějakou poznámku a slovo dalo slovo, slíbil, že při příští návštěvě jej doprovodí k nám do města a ukáže mu zámek i hřbitov.

Italo včera našel hrob svých předků





Laudonský hřbitov vybudoval v roce 1894 Arnošt, svobodný pán z Laudonu. Jeho společný náhrobek s manželkou stojí samostatně uprostřed hřbitova. Dominantou hřbitova je kaple s triptychem od akademického malíře Hanuše Schwaigera, profesora a rektora Akademie v Praze, který v Bystřici část života žil a tvořil a je zde také pochován. Pod kaplí, kterou projektoval vídeňský architekt Karel Mayereder, není žádná hrobka. Uvnitř kaple je zobrazena freska s hostýnskou Pannou Marií a s členy Laudonovy rodiny. Po jedné straně klečí mužští členové a po druhé straně kaple ženské členky rodu Laudonů.


Rozhovor nenarozených dvojčat

27. února 2012 v 8:30 | sdíleno s Fb |  Zaujalo mě
-Věříš v život po porodu? -Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu právě proto, abychom se připravili na to, co bude pak. -Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? -To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. ... -No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený -pupeční šňůra je už teď moc krátká. -Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. Tunel,na jeho konci světlo... -Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není nic jiného než vleklá stísněnost v temnotě. -No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. -Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? -No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. -Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. -Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom.


Takové je to u nás a v okolí.

27. února 2012 v 0:07 | Nahráno uživatelem pechoharis dne 8.12.2011 |  Co se mi líbí

Tužka

26. února 2012 v 23:06 | spisovatele Coelho |  Co se mi líbí



Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře."

První vlastnost: můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenou, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy v...ést podle své vůle.

Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je pak ostřejší. Proto musíme občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka.

Třetí vlastnost: tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali
chybu. Uvědom si,že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě.

Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje v tvém nitru.

A konečně pátá vlastnost, tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě Uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho co činíš.


Trochu z dějin šatníku

25. února 2012 v 22:48 | Historie oblékání |  Zaujalo mě
Svetr
Tlusté vlněné svetry byly prvním oděvem, upleteným na evropském kontinentu. Nosily se, aby chránily rybáře proti větru, dešti a postříkámí mořskou vodou. Pletení zavedli do Evropy Arabové v 5. století, ale do 15. století nebylo příliš oblíbené. Má se za to, že pletení se vyvinulo z výroby rybářských sítí a že rybáři z různých oblastí měli své různé pletací vzorky. Historikové se domnívají, že rybáři mohli navzájem poznávat svůj původ podle vzorů svetru.

Pletený svetr

Oblek
Oblek se stal nejdůležitějším pánským oděvem v 19. století, Pro chudší vrstvy se dokonce stal prestižním oblečením, které se dědilo z generace na generaci. V roce 1830 se věřilo, že veškeré spodní prádlo se používá, aby se zabránilo styku obleku s tělem a oblek tak zůstal čistý. Koncem 19. století měl elegantní muž asi šest typů obleků, společenské obleky kombinované s třemi různými typy sak a méně slavnostní obleky kombinované se saky tří různých stylů. Dámské kalhotové kostýmy přišly do módy koncem 19. století pro cyklistiku, jezdectví a jiné sporty.


Košile

Na začátku evropské renesance byla košile považována za spodní prádlo. Bylo nepředstavitelné, aby výše postavený muž ukazoval svoji košili. Ovšem zakrývání bílého prádla začalo být velmi složité v renesanci, kdy bylo v oblibě šněrování na ramenou, prsou a v podpaží. Od roku 1530 bylo považováno za módní nechávat košili viditelnou na krku a na zápěstí, kde byla nabrána do úzkého pásku. Koncem 19. století bylo přijatelné ukazovat celou košili, která v té době měla vysoké škrobené límce. V roce 1917 se přišlo na to, že tlak škrobeného límce na krk není zdravý pro oči a límce se přehrnovaly přes vázanku, tak jak to známe dnes.



Harold a Maude

23. února 2012 v 22:42 | Colin Higgins, já
Harold je mladý, nechutně bohatý a může mít, co si zamane. Volný čas, kterého má požehnaně, tráví návštěvami pohřbů, jež ho neodolatelně přitahují. Se svou společensky vytíženou matkou žije v obrovské rezidenci, kde se mu daří unikat její přehnané péči. Jeho oblíbenou hrou je předstírání sebevražd. Projevuje při tom velkou vynalézavost a matku to velmi rozčiluje, i rozhodne se Haroldovu podivnou zasmušilost vyřešit organizováním jeho milostného života a drahými dárky. Nápadnice však před mladíkovými kousky prchají a luxusní jaguár končí předělaný na pohřební vůz.
Maude žije v železničním vagonu plném nejrůznějších tretek, nestará se, co bude zítra, a nesnáší autoritu v jakékoli (zejména uniformované) podobě. Potřebuje-li auto, vezme si ho, a tak se také seznámí s Haroldem, jemuž nabídne svezení v jeho vlastním vozidle. Jejich vztah je krátký, intenzivní a zcela upřímný.
Ve společnosti Maude jsme spolu s Haroldem postupně okouzleni plností a hloubkou života, prostřednictvím jejího krásně nekonvenčního pohledu na svět uvěříme, že budeme-li chtít, můžeme opravdu všechno. Příběh bizarní dvojice osmnáctiletého mladíka a osmdesátnice napsal americký herec, režisér a scenárista Colin Higgins. Dočkala se úspěšného filmového zpracování a postupně se stala bestsellerem světových jevišť. Ve Slováckém divadle se režie ujal Igor Stránský, v hlavních rolích excelují Květa Fialová a Josef Kubáník.
Tolik se píše o divadelním představení, které dávali dnes na čt2.


Dnes jste tady a zítra tu nebudete."
To je životní heslo jedné z titulních postav hry - Mathildy Chardinové, zvané Maude, která vám stejně jako Haroldovi možná zcela změní pohled na svět kolem vás. Harold a Maud se seznámí na pohřbu, oba je totiž pravidelně navštěvují, každý však za jiným účelem. Zatímco on je nenapravitelný pesimista a "sériový sebevrah", ona je obdařena překypující radostí ze života, vírou, že každý konec je jen začátek něčeho nového, lepšího. Ve společnosti Maude jsme spolu s Haroldem postupně okouzleni plností a hloubkou života, prostřednictvím jejího krásně nekonvenčního pohledu na svět uvěříme, že budeme-li chtít, můžeme opravdu všechno.
Nádherné a neuvěřtelné dialogy, dvou nesourodých postav mě doslova přikovaly k obrazovce. Fysicky nepřekonatelná Květa Fialová, mě svými dialogy a příznačnými hesly celé dvě hodiny přesvědčovala o tom, že život je nádhera a stojí za to jej prožívat s veselou myslí a radostí jako ona. Opravdový koncert dvou skvělých herců.



Harold a Maude, plakát - Eva Jiřikovská©2010, foto Petr Kurečka

Popelec

22. února 2012 v 21:48 | Wikipedie |  Víte, že?

Popeleční středa (lat. dies cinerum) je v římskokatolickém liturgickém kalendáři první den postní doby. Následuje čtyřicetidenní půst spolu se šesti nedělemi. Neděle se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují. Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy.
V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícného roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb.

Soubor:US Navy 080206-N-7869M-057 Electronics Technician 3rd Class Leila Tardieu receives the sacramental ashes during an Ash Wednesday celebration.jpg

Císařské dětství

20. února 2012 v 16:58 | Gabriele Praschl-Bichlerová |  Co jsem právě dočetla
Soukromí a každodenní život císařské rodiny očima Karla Ludvíka, mladšího bratra Františka Josefa. Jedinečné svědectví o době staré více než jedno století.



Zajímavé čtení o životě v císařské rodině. Opakující se denní rituál, snídaně v dětském prostředí s chůvami, škola s nezbytnou vojenskou výchovou, byť jenom s imitacemi šavliček. Návštěvy bratranců, společné čajové dýchánky u tet a strýčků, povinné setkávání s rodinou na pobožnosti i návštěvy samého císaře, jsou zde popisovány jenom jako okrajová záležitost. Všechna ta jména arcivévodů a tetiček se strýci, z té které větve, se pro normálního smrtelníka po chvíli stávají nepřehlednými. Je obdivuhodné, jak si to dítě v 10 letech všechno zapamatuje, včetně dvorské etikety, která je mu vštěpována již od malička. Zajímavé čtení pro toho, kdo má rád naši historii.

Obrázky

19. února 2012 v 23:18 | nalezeno na Fb |  Fotografie
Rodinka












Přemýšlení místo spaní

18. února 2012 v 21:52 | já |  Moje psaní
Poslední dobou chodím do postele stále později. Nemám víc práce, ale nějak jsem se vrátila do období, kdy jsem sloužila noční služby. Ležím v posteli, oči jako výr a já ne a ne spát. Rozsvítím lampičku, vezmu jednu z několika rozečtených knih a snažím se vnímat děj. Jedna stránka, druhá, třetí a spánek nejde! Vezmu rozečtený časopis a prolistuji jej oběma směry, myšlenky rozběhlé na všechny strany a já nevnímám ani řádku. Hlavou se neustále prohánějí myšlenky na ty nejbanálnější věci, o nichž vím, že je stejně nejde změnit, že je nevyřeším teď ani jindy. Marně si říkám, že jsem hloupá, pitomá, že ráno je moudřejší večera, nic nezabírá. Prostě nespím!
Opatrně vstanu a začnu si dělat poznámky do notýsku, počítám výdaje a dělám si různé a jiné seznamy, co je potřeba udělat, co ještě počká, kam jít v pondělí, kam v úterý, po chvíli odložím brýle a zhasnu. Zase ležím a čekám, kdy mi Morfeus (syn boha Hypnose) dopřeje spánek. Když se to konečně podaří a já zavřu oči, ozve se venku rachot projíždějících a závodících aut. Někdo se vrací domů a dělá to tak hlasitě, aby se to dozvěděla celá ulice.
Bože! Už zase sedím a čumím do blba! Probuzené myšlenky opět dotírají a nedají pokoj. Dostane mladý konečně dobré a trvalé místo? Jak bude polovičce zítra? Seženu co potřebuji? Co koupím staršímu k narozeninám?
Když konečně usnu, zdá se mi o tom všem, nač jsem doposud myslela, běhám po městě a hledám instalatéra, který zatím leží se starším klukem pod autem a společně si prozpěvují! Přidávám se k nim a slyším ve snu samu sebe, jsem spokojená a klidná.
A ráno všechno začne znovu!
Dostane konečně mladý dobré a trvalé místo! Bude už polovička zdravý? Seženu ...?