21. ledna 2012 v 15:53 | já
|
Ne, tomu bych nikdy nevěřila. Kdyby mi někdo, ještě před několika lety řekl, že se mi bude po zaměstnání stýskat, nevěřila bych mu. Pche, to určitě, odbyla bych každého se smíchem. Opak je pravdou! Stýská se mi, opravdu a bez přehánění.
Noc co noc se mi zdávají sny odehrávající se v místech důvěrně známých. Den co den si vzpomenu - aha už bych byla na nádraží a jela na noční, teď bych se vrátila po dlouhé nedělní čtyřiadvacítce, kdopak má dneska asi službu, který z lékařů je ještě na mém oddělení?
I když několik posledních služeb jsem odsloužila s vypětím všech fyzických i psychických sil a domů se vracela jenom moje prázdná skořápka. Dnes už opět mám pocit, že bych zastala kdeco! Ve svých snech se vracím na pracoviště, které jsem opustila před deseti lety, znovu a znovu chystám svou ordinaci na provoz. Někdy, jak už to ve snu bývá, nejsem schopna všechno najít, polévá mě horkost z představy, že plnou čekárnu nezvládnu. Tuhle jsem nemohla najít správné jméno notoricky známému pacientovi, jindy zase nemám dostatek materiálu a děsí mě pomyšlení, jak to udělám. Probouzím se a jsem ráda, že to byl jenom sen.
Moje přítelkyně, která si ráda povídá s hvězdami a čísly, mně potvrdila, že všechny sny týkající se mého zaměstnání, odrážejí můj stesk a smutek z toho, že už tam nepatřím! Ano, jsem smutná a prázdná. Mám pocit, že už nejsem nikomu prospěšná, nikdo mě nepotřebuje. Rodina mě sice utvrzuje, že beze mě atd..., ale tohle je trošku jiný pocit. Je zajímavé, že jsem celé dva roky, které jsem doma, tenhle pocit neměla, až nyní. Všechny mé záliby, koníčky a zájmy nestačí na vyplnění pocitu potřebnosti a užitečnosti!
Musím se z toho rychle dostat, hledám ještě něco na vyplnění času. Asi začnu cvičit němčinu, kterou jsem od školy nepoužívala. Přece nebudu plakat nad rozlitým mlékem, no ne?
Jsem asi nějaká vyjímka, ale jsem v důchodu spokojená. Slyšela jsem hodně příběhů o pocitu neužitečnosti a marnosti a říkala si, jak to asi jednou budu prožívat já. Nakonec jsem odešla do důchodu dokonce o tři roky dřív. Neplánovala jsem to, ale když náš podnik skončil a já si představila, že bych měla s mladými chodit na konkuzy a soutěžit s nimi o zaměstnání, vzdala jsem to. A nelituji toho.