Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Prosinec 2011

PF 2012

31. prosince 2011 v 0:26 | já |  Moje psaní
Je to tady! Zítra se ještě trochu pobavíme, zasmějeme a odešleme stařičký rok na výminek.
Odejde rychleji než jsme čekali, ani se za námi neotočí. Zamáváme mu, možná zamáčkneme slzu v koutku oka a bude pryč.
Jaký byl? Co nám dal a co vzal? Stihli jsme udělat všechno? Trochu si zavzpomínáme a zasmutníme.
Jedna. dvě, tři..........odbíjí věžní hodiny, jedenáct, dvanáct !!!!
Drobounkými krůčky vejde do našich dveří, ještě špatně drží rovnováhu a už se zvolna rozhlíží po okolí !!!



Banica

29. prosince 2011 v 23:21 | zapůjčeno ze stránky Labužník.cz |  Něco dobrého na zub
Mám kamarádku, jejíž rodiče pocházejí z Bulharska. Je o něco starší jako já a vždycky jsme ji všichni měli rádi. Je maminkou a babičkou, společenská a milá. Ráda a dobře vaří a peče, čehož jsme občas využili při nějaké společné akci v zaměstnání. Jednou, nevím už při jaké příležitosti, nám donesla opravdovou lahůdku, originální bulharský slaný koláč jemuž se říká -
B a n i c a.
Když jsem dnes chystala věci na pečení slaného pečiva a tyčinek, jak dělám každý rok před Silvestrem, vzpomněla jsem si na tu dobrotu. Koukla jsem na net a našla jsem recept i s obrázkem. Výborně, říkám si, a protože nejsem závistivec, podělím se s vámi. I kdybychom to už letos nestihly, zůstane nám recept na příště.



500 g listového těsta500 g balkánského sýra100 až 150 ml slunečnicového oleje4 vejce200 ml sodovky (limonáda:-))

Těsto upravime dle velikosti formy a položime na dno vymazené formy plát těsta. Pokapeme ho olejem a položíme druhý plát těsta. Z nadrobeného sýra vytvoříme další vrstvu. Položíme další plát těsta a opět vrstvu sýry a tak pokračujeme do spotřebování ingrediencí.
Hotovou banicu nakrájíme na čtverečky a přelijeme rozehřátým olejem. Vejce rozšleháme v sodovce (limonádě:-)) a směsí přelijeme banicu. Pečeme v trobě při 180°C do zlatova.
Dodatek: na pravou banicu se používá bulharské těsto "Bella", cožje varianta těsta fillo.

Seznamte se, Joe Black

28. prosince 2011 v 22:14 Zaujalo mě
Dnes jsem vstávala hodně pozdě. Může za to včerejší film v TV, u něhož jsem po dlouhé době vydržela až do konce. Zaujal mě svým námětem, výkony herců i provedením. Končil až o půl třetí ráno, ale stál za to. Budete-li mít možnost a neviděli-li jste ho, dejte na mě a podívejte se na něj.

Režie: M. Brest
Hrají: A. Hopkins, B. Pitt, C. Forlaniová
Film USA (1998). Mediální magnát William Parrish si užívá života plnými doušky. Ale i pro něho si jednoho dne přijde Smrt. Nakonec spolu uzavřou dohodu o časovém odkladu za určitých podmínek. (173 min)

Mediální magnát William Parrish se chystá na velký kontrakt, na němž hodně záleží jeho budoucímu zeti Drewovi. Williamovi se udělá v noci špatně a pak během dne v kanceláři opět. Při nesnesitelných bolestech slyší hlas, který s ním hovoří v hádankách… Williamova starší dcera Allison připravuje oslavu otcových pětašedesátých narozenin, což má být velkolepá slavnost, o kterou ovšem William moc nestojí. Mladší dcera Susan, Drewova snoubenka, je lékařkou. Jejímu otci se Drew zamlouvá jako jeho nástupce ve firmě, ale ne jako budoucí zeť: nevidí totiž v jejich očích nadšení a vášeň, které k pravé lásce patří… Susan se potká v bistru s mladíkem, kterému se zalíbí a on jí také. Když se spolu rozloučí, Susan netuší, že mladíka hned vzápětí srazí auto. Její starší sestra Allison pořádá rodinnou večeři, na které chce probrat podrobnosti oslav. William slyší opět hlas, který mu říká, že stojí za dveřmi a čeká na pozvání. William tedy požádá hospodyni, aby se za dveře podívala, a ta mu oznámí, že má hosta. William nechá zavést návštěvu do knihovny, kde s ním nejprve hovoří zase jen hlas - a poté uvidí i mladého muže. Ten mu vysvětlí, že je Smrt a že si pro něj přišel. Ale vybral si ho, aby ho přiučil něco o lidech, za což mu může život o pár dnů prodloužit... William nejprve nevěří. Pak v něm sám pozná Smrt, ale všechno je to tak podivné, že stále pochybuje. Smrt však odmítá jakoukoli diskusi a William ho od nynějška musí brát všude s sebou… William představí Smrt jménem Joe Black. Smrt si vzala tělo mrtvého mladíka, který se potkal ráno v bistru se Susan. Ta se hned rozzáří, když ho spatří, ale Joe se chová úplně jinak než ráno. Susan si to vysvětlí tak, že když zjistil, kdo je jejím otcem, začal se chovat odtažitě. Joe jde s Williamem i do práce, kde ho William představí členům správní rady. Ti na přítomnost Joea pohlížejí s údivem, obzvláště Drew, hlavně poté, co William projeví svůj nesouhlas s kontraktem… William chce být chvíli sám, Joe se proto vydá do města a zamíří do nemocnice za Susan… Drew se cítí být Joem ohrožen, a když se při večeři dozví, že byl Joe za Susan v nemocnici, pohádá se s ní. Susan si pomalu začíná uvědomovat, že se do Joea zamilovala, a on poprvé zažije pocit náklonnosti a první milování...

Jen si vybrat!

27. prosince 2011 v 15:05 | došlo Fb |  Anekdoty
V jednom městě vznikl obchod, ve kterém si může každá žena koupit svého muže.
Má šest pater a kvalita mužů roste s každým patrem.
Je v tom ale jeden háček: jakmile již žena vejde na vyšší patro, nemůže už sejít níž, pouze odejít východem bez možnosti návratu.
...
A tak vchází první žena s vážným zájmem o koupi muže.

V prvním patře vidí ceduli:
"Tito muži mají práci".
No, to už je něco, můj bývalý ani práci neměl - pomyslela si žena, ale podívám se, co je výš.
*****************************************************
Ve druhém patře byl nápis:
"Muži zde mají práci a mají rádi děti"
Pěkné, ale podíváme se, co je výš.
*****************************************************
Ve třetím patře byla tabulka:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti a jsou neskutečně pěkní."
No čím dál tím lépe - pomyslela si - ale výš to už musí být....
*****************************************************
Ve čtvrtém patře si mohla přečíst:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou neskutečně pěkní a pomáhají při domácích pracích.
" Sladké, jak sladké...Ale zkusím ještě o patro výš.
*****************************************************
V pátém patře stálo:
"Muži zde mají práci, mají rádi děti, jsou neskutečně pěkní, pomáhají při domácích pracích a jsou ďábelsky dobří v posteli".
No to je neuvěřitelné, přímo zázrak - pomyslela si žena - ale když to je tak skvělé tady, co musí být o patro výš!?!
*****************************************************
A v šestém patře si velice překvapená žena přečetla:
"Na tomto patře již nejsou žádní muži. Patro bylo postaveno jako důkaz toho, že vám ženským prostě nejde vyhovět."

Štědrý večer u Rožmberků

27. prosince 2011 v 0:56 | novinky.cz |  Něco z historie
Letošní rok se nesl ve znamení růže. Nešlo ale o květinu, nýbrž o připomínku 400. výročí, kdy se uzavřely životní cesty nejslavnějšího českého šlechtického rodu. V roce 1611 totiž zemřel bez potomků poslední Rožmberk, mecenáš, bonviván i ctitel dobrého jídla Petr Vok. A protože se blíží Vánoce, zajímali jsme se, jak probíhaly na jeho dvoře.
Podle dávného zvyku se držel na Štědrý den půst až do východu první hvězdy, kdy se začalo nosit na stůl. I tehdy se podávaly ryby, ale stolovníci mohli mít také hovězí, skopové a vepřové. Na tabuli pana vladaře nesměly chybět různé druhy paštik, kuřata a samozřejmě zvěřina. Sloužící nabízeli také do zlatova vypečené husičky a jako vzácnou delikatesu zpěvné ptáky.
Za velmi výjimečnou lahůdku se považovaly medvědí tlapy. Jídlo se ochucovalo hlavně cibulí, česnekem a vinným octem. Exotický punc mu dávalo drahé zámořské koření, hlavně zázvor, šafrán či hřebíček. Zkrátka nepřišly ani naše bylinky, zejména šalvěj, rozmarýn a jalovec. Každé jídlo vždy doplňoval chléb a žemle.
V těch časech si lidé dávali velmi příjemné věci jako knihy, oděvy, látky, lovecké psy i vzácné potraviny. Třeba v r. 1589 obdržel Petr Vok od prasynovce Jáchyma Oldřicha z Hradce několik obrazů s erotickými dobrodružstvími bohyně Venuše



Čekání na Ježíška

25. prosince 2011 v 20:31 | já |  Moje psaní
Vidět Ježíška na vlastní oči, zahlédnout jej alespoň koutkem oka, když chystá naše dárky, to bylo přání jistě každého z nás. Stejná touha bývala i v dušičkách našich rodičů a prarodičů, jak mi nejeden z vás určitě potvrdí.
Někdo si natáhl budík na skoré jitro, aby mu nic neuniklo, jiný zase toužebně vyhlížel dárkonosiče celý zmrzlý, sedící na parapetu okna. Jeden známý mi vyprávěl, že přišel na nápad nasypat na podlahu v pokoji skořápky od vajec, které pod každým krokem praskají, jiný pověsil nade dveře zvonkohru.
Jeden z našich společných známých byl ale nejoriginálnější. Večer, když celý dům utichl, opatrně vyskočil z postele, vzal si deku a opatrně si ustlal přímo pod krásným nazdobeným stromečkem. Měl dlouhou chvíli, tak občas natáhl ruku pro čokoládovou figurku, kterou schroupal a po chvíli čekání usnul. Spal jako zabitý, a když se ráno probudil obklopen hromadou dárků, nevěřil vlastním očím. Dárky jsou tady a Ježíška zase neviděl. Jelikož ještě nikdo nebyl v pokoji, opatrně se vysoukal a zamířil do svého pokoje. Rodiče si z něj dlouho dělali legraci, že hlídal, ale neuhlídal.
Proto se rozhodl pro jinou taktiku. Další předvánoční čekání si vylepšiil jakousi sítí nitek a provázků, které namotal od nohou stolu, k radiátoru, dvakrát se otočil kolem stromku, pokračoval ke klice u dveří, pak k oknu a skříni. Tam si ustlal a se šňůrkou v ruce spokojeně usnul. Tentokrát však měli rodiče práci trochu ztíženou, není divu, proplétat se mezi provázky a nezakopnout, tiše jako myšky uložit dárky pod stromeček a nevzbudit spícího pozorovatele.
Ten se opět ráno probudil a svým očím nevěřil! Jeho provázková past byla neporušená a dárky zase na svém místě.
Další rok už se do vyhlížení Ježíška nepustil, spolužáci mu prozradili, jak to vlastně s těmi dárky je.
Po jeho vlastních zkušenostech jej proto nepřekvapila jeho dcerka, která ve snaze vidět Ježíška na vlastní oči nechala celou noc otevřené okno a v mraze čekala, zda Ježíšek najde jejich okno.
Samozřejmě, že je našel a našel i okénka a stromečky všech, kdo v něj věří a čekali na své dárečky!

Pro vás všechny

23. prosince 2011 v 21:57 | já

Účastník nákupního šílenství!

22. prosince 2011 v 18:14 | já |  Moje psaní
Ještě teď mě z toho mrazí! Brrr!
Vstávala jsem do mrazivého rána a moc se mi nechtělo. Je potřeba dokončit práce a také zajet na nákup. Venku bylo ještě šero, když jsme sedali do našeho čtyřkolového miláčka a vyrazili směr okresní město. Cesta sama probíhala nějak divně. Hned za značkou označující konec města - hlídka policie mávající stopkou. A je to tady, pomyslela jsem si a podala muži v uniformě řidičák a ostatní papíry. Naštěstí bylo vše v pořádku, zimní pneu nazuté, tak jsme jeli dál. No jeli, spíš jsme se ploužili k parkovišti nákupního střediska. Stovky aut se snažily najít vhodné místo na obřím parkovišti, mezi nimi desítky proplétjících se lidiček s nákupními vozíky. Plnými i prázdnými. Polovička už pomaloučku začínal pěnit a já viděla, že hrozí výbuch.
Zamířila jsem s ním proto nejdříve do elektroshopu, aby si tam dobil náladu. Nezabralo to a otráven davy lidí se prodíral k vystaveným televizorům a jiným elektrospotřebičům. Ukazovala jsem mu novinky a s otázkou, co by teda k vánocům chtěl, jsem se jej snažila dostat dál. Samozřejmě si nic nevybral, okomentoval všechno svým obvyklým způsobem - "to je drahé" nebo "ještě počkej, třeba tam bude něco jiného!"
Následovalo oddělení kutilů, drobné přístroje, které neznám ani náhodou. Ke každému regálu bylo možné se prodrat jen s velkým nasazením. Lidé vzali útokem všechno, co bylo vystaveno a jejich vozíky se pozvolna plnily vším možným.
Stejný obrázek na nás čekal v oddělení textilu, kam jsem zamířila s úmyslem polovičku doobléct, jelikož za ten rok mu tu odešla bunda, z důvodů mě známých, ale jemu ne (pochopitelně, že z ní vytloustl), tam se mu udělala ošklivá díra na lokti (svetr, který měl ještě z dob totality) a nebo (což je u muže docela rarita) už se mu nezdá být oblečení dostatečně in.
Začínala jsem být hysterická, když jsem viděla jeho otrávenou tvář.
V kavárničce na druhém podlaží jsem mu dala napít a najíst, aby měl dostatek kalorií na zbývající oddělení. Tím byla nekonečná plocha potravin. Měla jsem sice na kousku novin napsané, co musím za každou cenu dovézt domů, ale znáte to. Předvánoční šílenství udělá i z mírné ovce šelmu. V oddělení zeleniny jsem rychle oběhla regály, nabrala do pytlíku červené jonatány, trs banánů a hrozny, vybrala přes hlavu šedovlasého muže rajčata, do vozíku vhodila krabičku se žampiony a zamířila jsem s vlajícím mužem za sebou k uzeninám. Postavit se k pultu znamenalo hodinové čekání a to jsem nechtěla riskovat. Sebrala jsem dvě tyčky salámu vcelku, krabici drůbežích jater a několik druhů klobás ve vakuu a tlačila muže přilepeného k vozíku směrem do dalšího kouta, k mléčným výrobkům. Tam se právě odehrávala nějaká menší bitva, dovezli čerstvé bio máslo a lidé vzali prodavačku doslova útokem. V tu chvíli polovičkova trpělivost dosáhla vrcholu. Pustil se vozíku a s výkřikem "tady nebudu ani chvilku, počkám venku", zmizel v davu směrem k východu.
Tlačila jsem poloprázdný vozík a snažila se vyhýbat všem strkajícím se nákupuchtivým, bláznícím kolem a vydala se k pokladnám. Ještě kdesi v dáli jsem zahlédla polovičkovu šedivou hlavu, která mi pak zmizela z očí. Naložila jsem dva balíky minerálek, jeden balík mléka a najela k dlouhatánské frontě před pokladnami, která se vlnila několik metrů do centra budovy.
Hodinové čekání a pak slalom mezi vozíky a auty, jsem zakončila zdárným nalezením našeho miláčka. Zmatek a hluk kolem se zdál k nevydržení. Rychle jsem nákup nacpala do kufru a sedla do vyhřátého auta, kde podřimovala polovička. Když se probral, spokojený a vyspaný, procedil mezi zuby - "už jsi spokojená?", čímž mě dokonale vytočil. S vítězoslavným výrazem na odpočaté tváři, zařadil jedničku a spokojeně odjížděl z toho zmatku. Hlava mě bolela ještě dlouhou chvíli a já se jednou pro vždy zařekla, že už nikdy víc neudělám stejnou chybu - nákup v předvánočně šílícím davu v hypermarketu.
Zlaté obchůdky u nás doma!


Měl tuhý kořínek

20. prosince 2011 v 23:26 | já |  Moje psaní
K předvánočním přípravám neodmyslitelně patří obstarání vánočního kapra na štědrovečerní večeři. Nákup kapra na stánku, kterého si následně odnesete živého domů, patří k českým vánočním tradicím.
Také letos jsme se vypravili pro kapříka. Máme ho rádi celá rodina a tak je obyčejně kupujeme dva, prý aby jim nebylo smutno ve vaně. Letos jsem poslala mladšího syna, aby mě zastoupil. Neprotestoval a než jsme se s polovičkou nadáli, byl i s velikánskou taškou doma. Kapřík to byl pěkný, veliký a měl chuť utéct. Pleskal sebou v tašce i pak na stole tak, že oba miláčci tojící pod stolem měli nahnáno. Klepnutí paličkou a milý kapřík je v rybím ráji. Pomyslela jsem si a chystala jsem špičatý nůž k provedení dalších nezbytností. Polovička uchopil kapra, přidržel jej u stolu a špičkou nože hledal místečko, které by přeťalo nervy za hlavou. Než se však nadál, milý kapřík pleskl ocasem a byl ten tam. Ještě, že máme u stolu čtyři židle, které mu zabránily spadnout na zem. Rychle jsem milého kapříka vysvobodila ze sedačky a dala ho na desku stolu. Ležel, jako by byl mrtev, ani sebou nepohnul. Aha, tak už je tedy definitivně v Pánu, řekl polovička a znovu se pokusil odříznout hlavu. Tentokrát se to podařilo, hlava skončila v míse a tělo jsme nechali na stolní desce. Dodělávala jsem oběd, manžel čistil hlavu, která s otevřenou pusou ležela v míse, když se to stalo. Ozvalo se zaskučení menšího z pejsků a pak zvuk prchajících nožek. Ohlédla jsem se a uviděla bezhlavé kapří tělo plácající se na podlaze. Dopadlo mezi naše miláčky a způsobilo zbabělý úprk.
Nevěřícně jsem kapří tělo zvedla a opět položila na stůl, to snad není možné, vždyť už je takovou chvíli v nebi a pořád ještě protestuje.
Když jsme jej vykuchali a vyčistili, nastal čas porcování, které většinou bývá hračkou. Dnes ne!! Kosti tohoto bojovníka byly tak tvrdé, že jsme na jejich překonání museli vzít paličku a pořádně s ní bouchnout do nože, abychom je přeřezali. Kapří bojovník odolával do poslední chvíle!! Opravdu měl dobrý kořínek!!!
Kapr - bojovník