close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Podivná asociace

3. listopadu 2011 v 23:43 | já |  Moje psaní
Z televize jsem opět zaslechla sountracks k novému filmu Alois Nebel, který zpívá Václav Neckář. Je zvláštní, stejně jako bude jistě zvláštní celý film. O tom, že je nominován na Oskara, se také všeobecně ví. Něco z nálady oné písničky mě vrátilo nazpět o mnoho let, do dětství, kdy jsme se školou chodívali na různá filmová představení.
Jaký film jsme měli zhlédnout, už nevím, ale bylo to v předvánoční době, kdy je ráno dlouho šero a dny jsou pohrouženy do zvláštní nostalgie. Odcházeli jsme, ostatně jako vždycky, postupně po ročnících. Základní škola, kam jsem chodila, se řadila před školou a my žáci byli netrpěliví a nedočkaví. Kluci se mezi sebou postrkovali a my děvčata si špitaly svá holčičí tajemství. Když bylo všech pět tříd seřazeno vyšel průvod ulicí a se štěbetáním míjel nízké domy, za jejichž okny se tu a tam ještě svítilo. Naše město v té době nebylo moc veliké a cesta do kina netrvala moc dlouho. Najednou se průvod zastavil a my v zadních řadách zvědavě pokukovali dopředu, co se děje. Cestu přes chodník nám přehradilo černé auto z něhož právě vysedalo několik lidí. Všichni byli oblečeni v černém, muži měli klobouky a ženy šátky. V otevřených vratech starého domu stálo několik dalších lidí a vítali se s nimi. Když auto odjelo a nám se uvolnila cesta, pokračovali jsme v chůzi. Otevřenými vraty jsem zahlédla několik velkých svícnů, černou látkou potaženou lavici a hromadu pestrobarevného kvítí, položenou vedle dlouhého stolu, na němž byla spousta zeleného chvojí. U stolu seděl muž v tmavém kabátě, hlavu si držel v dlaních a před ním ležela typická čepice, jakou v té době nosili vojáci, nebo nádražáci.
Zahlédla jsem ho jenom na malou chvíli ale prostředí kolem něj a ty černé postavy ve mě vyvolaly smutek. Ke všemu začalo drobně sněžit a obloha se zatáhla tmavými těžkými mraky. Náladu mi určitě vrátil film i spolužáci kolem, takže když jsme se vraceli nazpět do školy, na nepříjemný zážitek jsem zcela zapomněla.
To až dnes, nevím proč se mi ona chvilka, kdy jsem nahlédla do nitra tehdejšího pohřebního ústavu, vybavila. Asi proto, že obrázky k písničce jsou také takové černobílé. Jsem na celý film zvědavá a hned, jak budu mít příležitost, tak jej chci vidět.


 


Komentáře

1 Jarka | Web | 4. listopadu 2011 v 9:37 | Reagovat

Ten film, bych také ráda viděla. Máš pravdu, že ta písnička i film, má zvláštní, takovou zádumčivou atmosféru. Film byl natočený nějakou novou, u nás poprvé použitou technologií a ta mu asi pomáhá v té zvláštnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama