Na konci polní cesty se objevilo několik vzrostlých keřů. Zpomalila jsem chůzi a užívala si odpoledního sluníčka, které stálo vysoko nad hlavou, na modré obloze nebyl ani mráček a den byl jako vymalovaný. Na prázdných větvích stromů se lehce chvělo několik suchých lístků, které včerejší vítr milosrdně nechal ještě na svém místě, odkud se dívaly daleko do polí. Strniště, podél něhož jsem právě šla, se pozvolna barvilo do tmavě hněda. Zbytky stonků seschly a několikadenní mrazíky je sežehly na úplně tmavé stonky.Ty teď trčely v pozoru na poli jako vojsko čekající na svého velitele. Kromě modrého nebe, nehřejícího kotouče slunce a hnědého lesa na stráni nebylo vidět žádnou barvu. Všechny ty nádhery ze stromů odvál nelítostný vítr a člověku by se zdál svět kolem smutný.
Až pojednou mě upoutaly nádherné, rubínově červené korálky na šípkovém keři. Postála jsem u něj, pokochala se tou poslední podzimní nádherou a pokračovala cestou k lesu. Cítila jsem se dobře a nedělní odpoledne plynulo zvolna k podvečeru. Cesta se zvolna stáčela k lesu a odpolední procházka se pomalu stávala minulostí. Byla jsem najednou ráda na světě! Cítila jsem se dobře, skoro jako v pohádce.
Na konci pole si někdo udělal skládku. Jen tak tam pohodil několik plastových pytlů, dvě pneumatiky a několik potrhanách papírových krabic. Pohádkové odpoledne bylo u konce.
S barvami, je to u nás úplně stejné, nemám tato přechodová období ráda.
A co se týče odpadků, všimla jsem si, že stačí na nějaké příhodné místo odhodit jednu PET lahev a do týdne, je z toho místa malá skládka.