close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2011

Minikrása

10. listopadu 2011 v 8:10 Zaujalo mě
Už jste si někdy prohlíželi kovové mince? Vím, poznáte je podle velikosti, používáte je denně, jsou známé jako málo co!
Ne, tak to nemyslím.
Pohodlně se usaďte, třeba ke kávě, pak si vezměte nějakou lupu nebo zvětšovací sklo, jak říkávala babička a vezměte minci do ruky. Pozorně si ji prohléněte, napřed z jedné, pak z druhé strany. Hezké, že? Tolik maličkostí a detailů, které na nich objevíte, vás zcela překvapí. Vezměte druhou, třetí a nebudete chtít přestat. A co takové mince , které máte někde v šuplíčku schované po rodičích. Mince z RU, staré německé, ruské, americké! Zjistíte, že jsou to opravdová umělecká díla
Obdivuji ony rytce, kteří s očima přilepenýma na lupě tvoří krajiny, portréty, státníky na mince , plakety a odznaky.
Několik takových miniobrázků jsem pro vás nafotila. Koukněte se!
¨







Kradu, kradeš, krademe !??

8. listopadu 2011 v 23:08 | já |  Moje psaní
Sousedka ráno vyhlížela z okna děti jdoucí do školy. Její synek si včera omylem donesl cizí bundu a díky jménu napsanému na kapse věděla, na koho čekat. Když zahlédla paní S. a jejího Kamila, vyběhla za nimi a s velkými omluvami jí vracela bundu. Byla celá uzardělá a cítila se provinilá. Uklidnilo ji jenom to, že Kamilova maminka je rozumná a incident vzala jenom jako omyl malého kluka, který si vzal cizí bundu.
To dva kluci, které chytila pokladní s kapsami plnými dobrot, už kradli úmyslně. Na otázku vedoucí prodejny, proč to udělali, krčili rameny a šťouchali do sebe. Uličníci měli radost z toho, že kolem se shluklo několik jejich spolužáků a se smíchem sledovali celé dění. Bylo mi z toho smutno, když jsem slyšela jejich veselí cestou ke škole.
Nedávno někdo vlezl do domu paní, která je zrovna v nemocnici. Pohybovali se tam několik hodin a svým prohledáváním skříněk a celého bytu udělali více škody, než samotnou krádeží několika stokorun, které našli.
Nevím, jestli má cenu pokračovat, ale není krádež jako krádež.
Zloději drahých aut, kteří byli právě dnes odsouzeni, jsou profesionály a jako takoví dostali i tresty. Krade se čím dál více a není dne, aby novináři neobjevili nějakou levárnu v rodinách nejvyšších činitelů, na radnicích, v podnicích či sportovních oddílech.
Krást se dá všude, i v těch nejmenších firmičkách a podnicích. Stačí napsat na fakturu větší počet odpracovaných hodin, jiný použitý materiál, zkrátka, jak říkával tatínek, k celkovému výsledku připočítáte domovní číslo a jste za vodou. A ty chudáku plať! Je jedno, že si majitel připočítal deset, dvacet, nebo třicet tisíc navíc, nejste-li pozorní a dodanou fakturu si dobře neprostudujete, nemáte šanci tyto zlodějny objevit.
A tak se firma, soukromník, politik, či kdokoliv jiný dostane k vašim penězům, vy si zanadáváte na svět kolem vás a pak jdete a zaplatíte.
Zkrátka, máme to my lidé asi v povaze vzít si něco, co není naše a nač tudíž nemáme nárok. Zkoušíme to od raného dětství a s věkem se zdokonalíme. Nic se přece neděje, když to má soused, proč ne já? Co na tom, že on si na to třeba poctivě vydělal!
Byl to on, kdo mi ve škole ukradl pastelky, byla to ona, která si jen tak ledabyle na internátě půjčovala moji kosmetiku!
Byla jsem to já, kdo v zaměstnání používala služební telefon k soukromým hovorům!
Začarovaný kruh! Jak z něj ven?


Až jednou .......

6. listopadu 2011 v 23:34 | já |  Moje psaní
Dnes v noci jsem měla zvláštní sen! S několika osobami (konkrétně nevím) jsem se ocitla v dávnověku. Abychom přežili, musel každý z nás vyvinout a uplatnit znalosti , které má. Bylo zajímavé pozorovat např. muže se vzděláním, kterak bezradně stojí a přemýšlí, v čem má donést vodu, dívka, která ve všem spoléhala na své rodiče, neustále slzela a nebyla schopna žádné smysluplné činnosti. Museli jsme si najít a zařídit úkryt, sehnat jídlo a vodu a samozřejmě se také bránit. Připadala jsem si jako v nějaké divné reality show. Zajímavá byla také reakce těch dávných lidiček na naše oblečení, boty, zapalovač a brýle. Asi jsme jim připadali zvláštně, neboť se postupně k nám chovali jako ke vznešené návštěvě.
Sen zmizel a já jsem měla spoustu věcí k přemýšlení. Bylo by to opravdu tak, že by nás obdivovali a vážili si nás, nebo by se nás spíš báli?
Stejné pocity by na zemi měli i mimozemšťané, kteří by byli z vyspělejší civilizace. Měli by s sebou určité znalosti, ale bez různých přístrojů a předmětů by jim tyto znalosti byly rovněž k ničemu. Stejně jako nám, kteří jsme věděli, že musíme udržovat oheň, aby nás chránil, kteří jsme věděli, jaké nebezpečí nám hrozí od různé dravé zvěře. Bylo by zajímavé porovnat, jak dlouho by vydrželi oni a jak dlouho my. Možná, že by sehrála svou roli i časová vzdálenost od dané doby. Naše paměť ještě určité věci nezapoměla díky různým vědomostem, kterých jsme nabyli, ale mimozemský tvor, který nemá ani tu nejzákladnější vědomost o našem světě, by na tom byl asi podstatně hůř. Možná, by nepřežil ani den, možná by nás ovládl, kdoví! Podivný sen, ve mě vyvolal tak trochu zvědavost, co by bylo, kdyby.....!


Trochu ze šuplíku

5. listopadu 2011 v 23:12 | já |  Fotografie
Jestlipak víte, k čemu je tahle krása!??


Tahle obrazovka je také zajímavá!



Jak se jmenuje tenhle strom?



K čemu slouží tento kus nábytku?



Přemýšlím zda, nechat hádanku ještě déle? Mohu jenom říct, že všechno neuhodl ani jeden z vás.

Jak jsem se stala člověkem

4. listopadu 2011 v 23:24 | já |  Moje psaní
Jak dlouho je člověk dítětem?
Nevím, ale myslím si, že to té doby, dokud mu ostatní nevezmou iluze a modré trenýrky. Je to určitě individuální a každý jsme na tom jinak.
Jako malá holka jsem nosila cůpky s mašlemi, punčochové kalhoty, které kousaly, a do tělocviku modré trenky na gumičky.
To se muselo. Jednoho dne k nám přišel holič a cůpky ustřihl. Ve škole se objevily vši a mamince se krátké vlasy zdály bezpečnější. Samozřejmě jsem to oplakala, brečela jsem do polštáře, do té doby, dokud mi starší bráška neřekl, že mi to tak víc sluší a že vypadám dospělejší. Utřela jsem slzy a cítila se líp. Po nějaké době jsem zjistila, že modré gumičkové trenky jsou malé a škrtí mě. Ve škole jsme v ten rok nacvičovali skladbu na spartakiádu a já se těšila na cvičební úbor ze světlounko zelené tenké úpletoviny, které jsem později používala do cvičení. Svět se pro mě změnil i v okamžiku, kdy jsem pod vánočním stromečkem našla krepsilonové punčocháče, sice se švem, ale neškrábavé. Tím okamžikem jsem se stala velkým člověkem, který se už od těch malochů liší. Už jsme čekali jenom na občanku. Před námi se otevřel svět dospělých.

Nezapomenutelná spartakiáda 1965


Podivná asociace

3. listopadu 2011 v 23:43 | já |  Moje psaní
Z televize jsem opět zaslechla sountracks k novému filmu Alois Nebel, který zpívá Václav Neckář. Je zvláštní, stejně jako bude jistě zvláštní celý film. O tom, že je nominován na Oskara, se také všeobecně ví. Něco z nálady oné písničky mě vrátilo nazpět o mnoho let, do dětství, kdy jsme se školou chodívali na různá filmová představení.
Jaký film jsme měli zhlédnout, už nevím, ale bylo to v předvánoční době, kdy je ráno dlouho šero a dny jsou pohrouženy do zvláštní nostalgie. Odcházeli jsme, ostatně jako vždycky, postupně po ročnících. Základní škola, kam jsem chodila, se řadila před školou a my žáci byli netrpěliví a nedočkaví. Kluci se mezi sebou postrkovali a my děvčata si špitaly svá holčičí tajemství. Když bylo všech pět tříd seřazeno vyšel průvod ulicí a se štěbetáním míjel nízké domy, za jejichž okny se tu a tam ještě svítilo. Naše město v té době nebylo moc veliké a cesta do kina netrvala moc dlouho. Najednou se průvod zastavil a my v zadních řadách zvědavě pokukovali dopředu, co se děje. Cestu přes chodník nám přehradilo černé auto z něhož právě vysedalo několik lidí. Všichni byli oblečeni v černém, muži měli klobouky a ženy šátky. V otevřených vratech starého domu stálo několik dalších lidí a vítali se s nimi. Když auto odjelo a nám se uvolnila cesta, pokračovali jsme v chůzi. Otevřenými vraty jsem zahlédla několik velkých svícnů, černou látkou potaženou lavici a hromadu pestrobarevného kvítí, položenou vedle dlouhého stolu, na němž byla spousta zeleného chvojí. U stolu seděl muž v tmavém kabátě, hlavu si držel v dlaních a před ním ležela typická čepice, jakou v té době nosili vojáci, nebo nádražáci.
Zahlédla jsem ho jenom na malou chvíli ale prostředí kolem něj a ty černé postavy ve mě vyvolaly smutek. Ke všemu začalo drobně sněžit a obloha se zatáhla tmavými těžkými mraky. Náladu mi určitě vrátil film i spolužáci kolem, takže když jsme se vraceli nazpět do školy, na nepříjemný zážitek jsem zcela zapomněla.
To až dnes, nevím proč se mi ona chvilka, kdy jsem nahlédla do nitra tehdejšího pohřebního ústavu, vybavila. Asi proto, že obrázky k písničce jsou také takové černobílé. Jsem na celý film zvědavá a hned, jak budu mít příležitost, tak jej chci vidět.



Závin trochu jinak

2. listopadu 2011 v 22:13 | Hobby tn.cz |  Něco dobrého na zub

Zkuste si upéct štrúdl trochu jinak. Nic to není a určitě si pochutnáte. Stačí jen trochu fantazie a nebát se zkoušet nové a nové věci. Tak do toho.

Plzeňský štrúdl
Ingredience:
30 dkg hladké mouky, půl kostky ztuženého tuku, vejce, 16 polévkových lžic piva, jablka, cukr, skořici, oříšky, rozinky, strouhaný perník (nebo strouhanku).
Postup přípravy:
Z mouky, tuku, piva a vajíčka vypracujeme těsto, které necháme půl hodiny odpočívat přikryté nahřátým kastrolem. Pak z něj vyválíme placku, tu posypeme perníkem (nebo strouhankou), na něj pak nakrájíme jablka na plátky a přidáme skořici, cukr, oříšky a rozinky.
Vše zabalíme a pečeme na plechu asi půl až tři čtvrtě hodiny.

Závin z jogurtového těsta

Ingredience:
200 g hladké mouky, 100 g másla, 1 bílý jogurt, jádra vlašských ořechů dle chuti, jablka.
Postup přípravy:
Ze všech přísad zpracujeme těsto, které necháme přes noc odpočinout. Nastrouháme jablka, osladíme je cukrem a ochutíme skořicí, pak přidáme nasekané ořechy. Z těsta rozválíme placky, naplníme je jablky, zavineme a upečeme v předehřáté troubě.

Škvarkový závin
Ingredience:
400 g hladké mouky, 250 g škvarků, 50 g cukru, 1 vejce, 1 žloutek, mléko, prášek do pečiva, citronovou kůru, jablka, 50 g rozinek, 2 hřebíčky, skořici, strouhanku.
Postup přípravy:
Škvarky rozemeleme a přidáme do mouky smíchané s polovinou prášku do pečiva. Dále přidáme vejce rozšlehané se špetkou soli, na prášek roztlučené hřebíčky, zalijeme 2 až 3 lžícemi mléka a vypracujeme tužší těsto. Nejméně půl hodiny odpočinuté těsto rozválíme na obdélníkový plát, který posypeme strouhankou, poklademe jablky nakrájenými na tenké plátky, rozdělíme rozinky a zasypeme lžící mleté skořice. Plát zavineme, položíme na pomaštěný plech a potřeme rozšlehaným žloutkem. Pak pečeme ve vyhřáté troubě půl až tři čtvrtě hodiny.

Závin z podmáslí
Ingredience:
1/2 kg hladké mouky, 250 g hery, 2 dl podmáslí, sůl, jablka nebo jiné ovoce, mák či ořechy.
Postup přípravy:
Ze surovin vypracujeme těsto a necháme je zabalené ve fólii nebo alobalu do druhého dne odpočinout v lednici. Druhý den jej rozválíme, naplníme jablky nebo jinou libovolnou ovocnou nádivkou a upečeme.

Slavnostní štrúdl
Ingredience:
200 g lískového těsta, 4 jablka, lžíci citronové šťávy, lžíci vlašských ořechů, lžíci medu, 2 lžíce meruňkové marmelády, 3 lžíce moučkového cukru.
Postup přípravy:
Jablka nakrájíme a ihned je pokapeme citronovou šťávou. Nasekané ořechy smícháme s medem a přimícháme jablka. Rozválený plát těsta přeneseme na plech, doprostřed rozprostřeme jablkovou směs a stočíme do závinu. Těsto shora nakrojíme rádýlkem. Závin pečeme prudce asi 35 minut. Po upečení ho potřeme zahřátou meruňkovou marmeládou a pocukrujeme.

Italský závin
Ingredience:
25 dkg polohrubé mouky, 5 dkg cukru moučky, 1,5 skleničky olivového oleje, špetku soli, vlažnou vodu dle potřeby, jablka, rozinky, piniové oříšky nebo pražené sekané mandle.
Postup přípravy:
Z mouky, cukru, oleje, soli a vody vypracujeme vláčné těsto. Vyválíme tenoučkou placku, doprostřed položíme nastrouhaná jablka, rozinky a oříšky. Zarolujeme závin, stočíme jej do tvaru podkovy, položíme na vymazaný plech a upečeme ve středně vyhřáté troubě.

Tescoma s chutí - Jablečný závin z celozrnné mouky

Není vaření, jako vaření

1. listopadu 2011 v 23:16 | já |  Moje psaní
Vaříte rádi?
Moje matka nebyla z těch, kdo by ve vaření viděl radost. Byla s námi doma skoro třináct let a tak se vůbec nedivím, že vaření nebyl její koníček. Nebyli jsme nikdy o hladu, to ne. Denně jsme měli oběd skládající se z polévky a hlavního chodu, jednou týdně, většinou v pátek bývalo sladké jídlo, jinak maso skoro denně. Vaření nebylo jednoduché, výběr surovin nebyl nijak závratný, pro maso se chodívalo i do slevy, nakrmit pětičlennou rodinu nebylo snadné. Vymoženosti jako papiňák, mikrovlnka a mražák neexistovaly, proto i příprava jídel byla pracná a zdlouhavá. Polotovary ještě nebyly a tak například příprava rajské polévky byla na dlouhé lokty. Spařit rajčata, oloupat, pak je přepasírovat a zahustit. Rovněž tak špenát se dělal ze syrových listů, které se musely vařit, pak pomlet a až pak se připravoval špenát klasickým způsobem. Maso, bez papiňáku, bývalo přes veškerou snahu tuhé a špatně se kousalo. A tak to bylo se vším, není proto divu, že některé kuchařky neměly zájem na nějaké experimentování.
Tohle všechno jsem si opět uvědomila při dnešním sledování pořadu Prostřeno! Hlavní postavou byla dneska paní Marcela, která svým hostům připravila čtyřchodové menu složené z romských jídel. Nezvyklé názvy a jejich složitá příprava, vyvolaly u hostů značnou zvědavost, ale i obavy z toho, jak takové jídlo bude chutnat.
Zajímavé bylo sledovat reakce stolovníků a jejich taktizování při hodnocení výsledku Marcelina snažení. Dostala jenom 19 bodů, což je podle mě málo. Její recepty byly zajímavé a doposud neokoukané. To se mi líbilo, určitě si je vyzkouším!