close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2011

Co nejčastěji.....

19. listopadu 2011 v 23:28 | já |  Moje psaní
Tak jsem si dneska položila několik zásadních otázek! Co nejčastěji ?

  1. Co nejčastěji vařím? - asi brambory a přírodní řízek. Z masa je to nejčastěji vepřové.
  2. Co nejčastěji piju ? - nealko vodu a čaj, také kávu
  3. Co nečastěji mlsám? - gumové medvídky!
  4. Co nejčastěji používám z kosmetiky? - šampon na vlasy a mýdlo.
  5. Co nejčastěji poslouchám v rozhlase? - radio Frekvence 1
  6. Co nejčastěji píšu? - denní zápis do blogu
  7. Co nejčastěji doma říkám? - slyšíš? (komukoliv)
  8. Co nejčastěji dělám? - vařím!
  9. Co nejčastěji hledám? - brýle a klíče!
  10. Co nejčastěji nemám? - peníze
  11. Co nejčastěji chci? - zdraví
  12. Co nejčastěji slyším? - nemám čas!
  13. Co nejčastěji sleduji v tv? - asi dokumenty
  14. Co nejčastěji nadávám? - kruci
  15. Co nejčastěji nosím na sobě? - tričko a rifle
Moje odpovědi jsou asi běžné všude. Schválně vyzkoušejte si to!

Strach

18. listopadu 2011 v 23:53 | já |  Moje psaní
Ten podivný pocit, to svírání kolem žaludku jistě znáte.
Strach !!! Obyčejný lidský strach!
A kolik věcí s ním může být spojeno. V dětství máme strach snad ze všeho. Ležíme v postýlce a na stropě se míhají stíny, maminčina tvář není v dohledu, začneme plakat. Hrajeme si v pohodě v pokojíčku a najednou se ozve nějaký zatím neznámý zvuk. Okamžitě si jej spojíme s něčím neznámým a utíkáme za tátou, který si čte v křesle.
V pozdějším věku máme strach z vyvolání ve škole, cítíme se špatně, zvláště máme-li špatné svědomí a neznáme učivo.
Staneme-li se rodiči, bojíme se o své děti a každý jejich krok vedle nás děsí. Máme strach ze ztráty zaměstnání, bojíme se nemoci.
To všechno je přirozené a patří to k životu. Co však nechápu jsou strachy, které si lidé přidělávají sami. Uvědomila jsem si při procházení dnešních televizních programů. Zvláště máte-li satelit, můžete se podívat a dáte mi za pravdu.
Jen pár názvů pro ilustraci - Mizerové, Pravda zabíjí, Záblesk z pekel, Poslední dům vlevo, Diagnosa vražda, Vteřiny před vraždou, P2 - horror, k tomu dokumenty z války první, druhé i těch nejnovějších. Nostradamova proroctví o konci světa, rituální vraždy Mayů, nálezy upířích hrobů a jiné historické dokumenty už také nemusím.
Někdy má člověk náladu na nějaký ten drsnější film, ale když hledáte na 30 programech a všude tečou potoky krve, blýskají se nože a hlavy praskají v mikrovlnce, přejde vás chuť.
Proto už na televizi skoro nekoukám a raději si čtu, nebo poslouchám rozhlas.

Zapomenuto v šuplíku

17. listopadu 2011 v 23:51 | já |  Fotografie

Smutný pohled do zhrady


Visela i na WC

16. listopadu 2011 v 23:15 | já |  Moje psaní
Není reklama jako reklama. To jistě všichni znáte! Jsou jí plné noviny, časopisy, rozhlas i televize. Kam se podíváte, jukne na vás.
Objeví se zcela nečekaně i tam, kde byste ji nečekali! Třeba na veřejných WC. Nevěříte? Je to pravda. Přemohla mě potřeba a tak jsem do jedněch zavítala. Paní byla velice ochotná, všude bylo voňavo a čisto. Nakoukla jsem do kabinky a rychle přibouchla dveře. Věším tašku na háček a nevěřím vlastním očím. Na dveřích uvnitř kabinky visí plakát! Ale jaký!

Reklama Komerční banky

Neměla jsem fotoaparát, tak jsem použila fotku ze stránky Lidovek.
Někdy se vám reklama přihlásí úplně klidně až u vašich dveří. Tak zrovna včera! Sedíme s polovičkou u oběda, když se ozve zvonek. Psi začli šílet a já se šourala na balkon. V první chvíli jsem si myslela, že mi vezou balíček s vánočním dárkem. Jenže byla to dvě mladá děvčata! Přišla mě navonět novými francouzskými parfémy, které jsou zrovna v Bille a Kauflandu v akci. Dostaly za úkol zvonit na zvonky a propagovat nové vůně. Nevoním, byl mi milejší teplý oběd! Polovička se jenom ušklíbl a pokračoval v okusování kosti.
To, že schránka na dopisy přetéká papírovými letáky, nemusím ani zdůrazňovat.
Všude je přereklamováno a dokonce i překrausováno. Ano!! Pan Kraus sám dělá reklamu svému časopisu, který ponese jeho jméno - KRAUS. Tak tomu už říkám zhovadilost! No, ne?


Objev

15. listopadu 2011 v 23:33 | došlo emailem |  Anekdoty
Nový chemický prvek
objevení nového chemického prvku do aktuální tabulky soustavy prvků


Prvek:
ŽENA (Womanium)
Chemická značka:
Wo
Atomová hmotnost:
54,6 kg
(přijato dohodou, může se však vyskytovat v rozmezí 40 - 200 kg)
Poločas rozpadu:
průměrně 72 let (podle zacházení až 80-85 let)
Výskyt:
ve větším množství (hlavně v obydlených oblastech)

Fyzikální vlastnosti
  1. Povrch obvykle pokryt barevným filmem složeným ze směsi jiných chemických prvků
  2. Bod varu velice nízký, na druhou stranu ale mrzne bez jakékoliv známé příčiny
  3. Taje při speciálním zacházení
  4. Hořká při nesprávném použití
  5. Vyskytuje se v různých stavech od panenského kovu až po vytěženou rudu
  6. Poddajná při aplikaci tlaku na správném místě
  7. Čistý vzorek má v přirozeném stavu růžovou barvu
  8. V blízkosti kvalitnějšího vzorku se barva mění na zelenou
  9. Vykazuje periodickou nestabilitu v závislosti na lunárním měsíci

Chemické vlastnosti
  1. Výborně přitahuje zlato, stříbro a většinu drahých kamenů
  2. Absorbuje větší množství drahých látek
  3. Spontánně exploduje bez předešlého upozornění a jakékoliv známé příčiny
  4. Nerozpustná v kapalinách, ale její aktivita se zvyšuje po nasycení alkoholem
  5. Ze všech známých prvků nejlépe redukuje peníze až na nulovou úroveň

Běžné použití
  1. Dekorativní účely, obzvláště ve sportovních autech
  2. Může být dobrou pomůckou při relaxaci
  3. Velmi efektní čistič

Možná rizika
  1. V nezkušených rukou velmi nebezpečná.
  2. Je nelegální vlastnit více jak jeden exemplář, je však možné spravovat více exemplářů, které se nacházejí na různých místech a nejsou spolu v přímém kontaktu.
  3. Má velký vliv na psychiku člověka, většinou negativní až zničující. Pouze ve výjimečných případech duševně nemocných lidí došlo po přechodnou dobu k mírnému zlepšení jejich zdravotního stavu.

VÝSTRAHA

DLOUHODOBÉ VYSTAVOVÁNÍ SE ÚČINKŮM TOHOTO ELEMENTU JE ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ!
VŠECHNY ZNÁMÉ PŘÍPADY ZÁVISLÝCH SKONČILY JEJICH SMRTÍ V ABSOLUTNÍ BÍDĚ A CHUDOBĚ DUCHA !!!

Romové v Anglii – zážitky tlumočnice (Nesnesitelná bolest)

14. listopadu 2011 v 15:13 | pekarkova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!

Paní Mirgovou načapali při pokusu o bankovní podvod a odsoudili ji k pokutě 100 liber a 100 hodinám společensky prospěšných prací. Jakmile uslyšela slovo "práce", paní Mirgovou nesnesitelně rozbolelo - hádejte co.
Ruce.
Já jsem se k věci přichomýtla, když paní Mirgová (která se samozřejmě jmenovala jinak) šla poprvé plakat a naříkat k obvodnímu doktorovi. Aby se jí plakalo a naříkalo líp, objednala si tlumočníka. V Anglii je to snadné: když má pacient pocit, že jeho angličtina na domluvu s doktorem nestačí, může zajít na recepci a pronést slůvko "interpreter". To je kouzelné slovíčko, které způsobí, že recepční zvedne telefon a zavolá tlumočnické agentuře, aby někoho poslala. Všecko platí stát - a agentury berou za práci tlumočníků pětatřicet, čtyřicet i víc liber na hodinu, přestože tlumočník samozřejmě zdaleka tolik nedostane. Pracovala jsem pro lidi, kteří se styděli, že žijí v Anglii a neumějí pořádně anglicky, ale těch nebylo mnoho. Takoví si taky o tlumočníka sami neřekli, udělal to za ně doktor, aby si mohl být jistý, že všemu rozumějí. Většina mých klientů ale, musím říct, služby tlumočníků bere jako samozřejmost a využívají jich řadu let. Jedna paní z Ružomberku (nepopiratelně "bílá" Slovenka) si tlumočníky objednává ještě po šestnácti letech. Má na to právo - a nikdo si nesmí dovolit jí říct, že pokud tu chce žít, měla se už dávno naučit anglicky.
Paní Mirgová taky není v Anglii nová. Patří k první vlně přistěhovalců z Česka a Slovenska - dorazila sem v červnu 2004, pouhý měsíc nato, co jsme vstoupili do EU. Podařilo se jí přesně trefit do toho kratičkého období, kdy Británie už otevřela hranice imigrantům z nových členských zemí, dala jim automatické povolení k pobytu a práci, ale ještě se nestačila vyděsit nad jejich počty. V té době si britští experti mysleli, že z nových členských zemí EU dorazí žít do Anglie mezi dvanácti a patnácti tisíci lidí. O rok později, když jich jen z Polska dorazilo přes půl milionu (a možná víc), už nebylo tak snadné sehnat státem dotovaný byt nebo různé druhy podpory - v nezaměstnanosti, v chudobě, v nemoci. Paní Mirgová to chytla skvěle. Pár měsíců po příjezdu už s celou rodinou bydlela ve státem dotovaném bytě a nájem za něj, jakkoli to zní absurdně, taky platil stát. Stát jí platil i kurzy angličtiny, na které ale moc nechodila - po pár dnech usoudila, že prostě nemá hlavu na řeči a tlumočník se vždycky najde. Dvě dcery paní Mirgové měly děti a celá rodina, jak se zdálo, žila z podpor, které na ně brala. Fungovalo to tak už pět let, paní Mirgové se žilo pohodlně a vůbec ji nenapadlo, že by se snad mohla zkusit sama uživit. Tedy legálně. Byl to příjemný, nenáročný život, tak proč si ho kazit.
Nakonec si ten příjemný život přece jen pokazila. Nechala se, hloupá, naverbovat k pokusu o podvod. Nevyprávěla mi o tom hned, a když už vyprávěla, pak dost zmateně. Já ale stejně dost přesně vím, jaký podvod to byl. Strávila jsem s paní Mirgovou nekonečné hodiny v čekárnách lékařských ordinací, nemocnic a klinik, zatímco se snažila světu dokázat, že ji ty ruce vážně strašně bolí, a tak jsem měla spoustu příležitostí udělat si o tom jasný obrázek.
Pochopitelně: paní Mirgová je v tom nevinně. Ji samotnou v životě nenapadlo, že snad dělá něco nepatřičného. Jen si chtěla trochu přivydělat. Přišel za ní chlapík, Rom z východního Slovenska, odkud byla i ona sama, a řekl, že pro ni má úžasnou nabídku: vezme si tady tyhle šeky a půjde je proměnit do banky. Z toho, co dostane, mu pak dá polovinu. Šeky byly na 16000 liber.
Paní Mirgová se neptala, kde ty šeky vzal. Prý ji vůbec nenapadlo, že by snad mohly být zfixlované. Nezeptala se chlapíka, proč nejde do banky sám. Vzala šeky a, omámená vidinou mamonu, začala obcházet banky.
Naříkavě mi vykládala, jaká to byla námaha. Nachodila se tak, že ji rozbolely nohy a na chodidlech se jí nadělaly puchýře. Ony totiž ty pitomé banky její šeky nechtěly! Někteří úředníci za přepážkou se na ně jedinkrát podívali a řekli jí, ať si je radši hned odnese, s tímhle nechtějí nic mít. Jiní je strčili do takové mašinky, pak je vytáhli a řekli, že je jim líto, ale jejich banka je nepromění. Paní Mirgová to nevzdávala. Na bolavých nohou plných puchýřů dál obcházela banky. V Londýně je jich dost a dost.
Policii na ni zavolali, až když se v jedné bance - tuším, že to byla proslulá Barclay's - postavila do fronty třikrát za sebou a jednoho po druhém obcházela všechny úředníky a úřednice za přepážkou. Pak už to šlo rychle. Byla zachycená na kamerách, jak se v té stejné pobočce pokouší znova a znova proměňovat ty samé šeky, co předtím. Byly už docela unavené...
Paní Mirgová se mi svěřila - plačtivě, tak jako vždycky - že nemohla, prostě nemohla šeky jednoduše vyhodit nebo je chlapíkovi vrátit. Vyhrožoval jí prý, že teď, když už je měla u sebe, mu dluží osm tisíc liber. Buď mu dá osm tisíc liber, nebo si to s ní vyřídí.
Nakonec si to s oběma vyřídil soud. Oba - chlapík i paní Mirgová - byli odsouzeni ke sto librám pokuty a sto hodinám společensky prospěšných prací. Chlapík ovšem již v nepřítomnosti. Jakmile slyšel, že po něm jde policie, zmizel neznámo kam. Možná se vrátil na Slovensko, ale nejspíš jen změnil identitu a provádí své čachry o pár ulic dál. Paní Mirgová identitu změnit nedokázala. Nemohla se vzdát krásného bytu, pohodlného života, svých dcer a vnoučat. Stolibrovou pokutu splácí po pěti librách měsíčně. A práci se pokusila za každou cenu vyhnout.
Díky paní Mirgové jsem se dozvěděla leccos o možnostech špičkové diagnostiky a medicíny vůbec. Vyšetřovali ji neurologové, vyšetřovali ji rentgenologové, dělali jí cétéčko nejen rukou, ale i zad - pro případ, že by ji snad ruce bolely od poruch páteře či tak něco, vyšetřovali ji fluorescenčními metodami, píchli jí radioaktivní látku a pak sledovali, jestli se v těle neukládá jiným způsobem, než má. Poslali ji na Kliniku bolesti a radili jí, jak si má počínat, aby bolesti pominuly. Přepokládám, že paní Mirgová si tak nepočínala.
Trvalo to přes půl roku a vůbec nechci vědět, kolik to muselo stát. Jen já jsem na tlumočení pro ni vydělala několik set liber (a to si většinu státních peněz vzala agentura). Všichni samozřejmě věděli, že to paní Mirgová hraje - a to ještě dost amatérsky. Přehrávala až běda. Zvykla si jemně naklepávat pravou ruku levičkou a pak zas levou ruku pravičkou, bolestně pomrkávat a sykat. A občas k tomu přidat procítěný sten.
S bolestí je to ošemetné: doktoři vám můžou oznámit, že přes usilovné pátrání žádnou příčinu bolesti nenašli, ale nemůžou vám říct, že bolest necítíte. Doktor si ale může všimnout, že trpitelsky sykáte, když máte ruce položit naplocho na stůl nebo zavirglovat prsty, ale půl minuty nato, když vás požádá, abyste mu dodali papíry z jiných vyšetření, ponoříte ty stejné ruce do kabelky a bez jediného vzdechu či zasténání se v ní přehrabujete.
Kdykoli některý doktor paní Mirgové rovnou řekl, že to samozřejmě nemůže dokázat, ale je přesvědčen, že ji nebolí nic, paní Mirgová se rozčilila na mě: zaručeně špatně tlumočím, jinak by si to nemohl myslet. Snažila se ze mě udělat komplice ve snaze vyhnout se pracovnímu trestu - a když jsem jí oznámila, že to nepůjde, já prostě jen tlumočím to, co mi řekne, prohlásila, že mě vyhodí a najde si lepšího tlumočníka. To se jí ovšem nepodařilo - i když si jako pacient na středisku nebo klient na sociálce můžete tlumočníka objednat, vybírat si, jaký se vám hodí, přece jen nemůžete.
Obvodní lékař paní Mirgové, mladý Ind s tak předlouhým a nevyslovitelným jménem, že o něm recepční hovořily zásadně jako o "doktoru Vé", měl paní Mirgovou prokouknutou zrovna jako já - a jako většina zdravotníků, ke kterým jsem s ní zavítala. Když zase jednou seděla v ordinaci, vzdychala, naklepávala jednu ruku druhou a opřekot mu vykládala, jak je na ni svět zlý, zničehonic se zašklebil. V tom šklebu bylo cosi tak vítězného, že paní Mirgová zapomněla vzdychat.
"Řekněte jí, že by za tím mohla být neuropatie. U neurologů už byla, jak vidím, ale že nic nenašli, to nic neznamená. Řekněte jí, že navrhuji komplexnější vyšetření. Konkrétně špendlíkový test".
Když se paní Mirgová podrobovala špendlíkovému testu, bohužel jsem u toho nebyla. Chtěla si mě sice objednat jako doprovod, ale recepční jí řekla, že v daném případě tlumočníka nepotřebuje. Nebude to konzultace - jen ji budou testovat. Nemusí mluvit dobře anglicky, aby testujícímu oznámila, kdy ji píchnutí bolí a kdy ne...
Dvakrát se paní Mirgová na vyšetření nedostavila, a tak doktorům nezbylo, než jí dát nové datum. Potřetí si netroufla nepřijít - zmařila by tím výsledky půl roku trvající snahy dokázat, že je opravdu marod. Nebyla jsem u toho, a tak jsem se doslechla jen, že jí prý přikázali svléknout se donaha, položili ji na stůl a pak ji dvě hodiny píchali špendlíkem do různých částí těla - a vždycky se optali, jestli to bolelo. Paní Mirgová ječela, kvílela, slzela, pokoušela se utéct, ale zřízenec ji pokaždé jemně přitlačil zpátky k podložce a zamumlal, že je to dobrý, už jsou skoro hotoví.
"Špendlíkový test vyšel úžasně!" rozplýval se doktor Vé pár týdnů nato. To už jsem u toho byla. Nahlížel do papíru a pokoušel se nešklebit. "Zdá se, že vaše periferní nervstvo je v pořádku - cítila jste jistě každý dotek špendlíku, není-liž pravda?"
Paní Mirgová spustila litanii o příšerném utrpení, které musela podstoupit, ale doktor se dál vesele usmíval: "Správně! V tom špendlíkový test právě spočívá! Zdraví jedinci cítí bolest. Ovšem pokud máte pocit, že vyšetření neproběhlo podle vašich představ, mohli bychom ho zopakovat."
Paní Mirgová si samou nervozitou začala mačkat bolavé ruce.
Zdá se, že zdravý rozum zvítězil. Stát neustoupil. Všem zúčastněným muselo být jasné, že by bylo neskonale lacinější paní Mirgové trest prostě odpustit. Ale to z principu nešlo. Když se něčím proviníte, měli byste si trest odpykat, i kdyby to státní pokladnu přišlo na miliony.
Pár týdnů po špendlíkovém testu paní Mirgová skutečně nastoupila do práce. Měla si svůj trest odpykat v charitě jménem Cancer Research. V zadní místnosti obchodu se zbožím z druhé ruky měla za úkol žehlit a napařovat oblečení, které charita dostala od dárců. Pracovala tam jednou týdně, vždycky v pondělí od deseti do pěti odpoledne, což se jí započítalo jako osm hodin (ano, bylo to sedm). Dostávala peníze na cestu a dokonce zadarmo sendvič. Naposled jsem ji viděla, když jsme se sešly před krámem (dorazila pozdě, ale jen o půl hodiny, takže se jí den stále započítával), abych jí pomohla pochopit, co po ní vedoucí žádá. Vedoucí, Jamajčanka, mě sjela pohledem, podepsala, že jsem se dostavila, ale řekla, že mě tu není třeba. "Já už týdle pani vysvětlim, jak se má žehlit," ujistila mě. "S jazykem to nemá vůbec nic společnýho."


Cirkus

13. listopadu 2011 v 23:25 | já |  Zaujalo mě
Cirkus!!! Magické slovo, které určitě vyvolává ve všech dětech ty nejfantastičtější představy.
Kdysi v době mé školní docházky, přijel do města cirkus. Protože městečko bylo docela malé, rozkřiklo se to velmi rychle a já, coby dítko zvídavé a zvědavé, jsem začala svou přesvědčovací kampaň u rodičů. Tatínek se nedal dlouho přesvědčovat a nakonec svolil k rodinné návštěvě. Strašně moc jsem se těšila a nemohla jsem se dočkat. Co všechno jsem v cirkuse tehdy viděla, už nevím, určitě jsem měla oči vykulené po celou dobu představení. Ze všech účinkujících jsem si zapamatovala pouze jediného - kouzelníka! Jeho číslo bylo barevné a pestré, vytahoval květiny, králíky a mával kartami. Ze všech triků však nejlepší bylo převlékání asistentky, kdy pouhým mávnutím hůlky měnil nejen barvu šatů, ale i délku a jejich vzor! Nádherně barevné šaty, nasvícené světly ve mě zanechaly neuvěřitelně krásnou vzpomínku. Při každé další návštěvě cirkusu jsem ono kouzelnické číslo hledala. Marně! Zcela zmizelo z repertoáru čarodějů a kouzelníků. Konečně nedávno při sledování pořadu Československo má talent jsem se mohla na obdobné číslo podívat.
Zážitek je sice trošku menší, ale stojí za to. Koukněte se!


Anežka Přemyslovna

12. listopadu 2011 v 23:40 | České země za posledních Přemyslovců- Zdeněk Bígl |  Něco z historie
Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské.
Byla velice nezávislá a ctižádostivá. V jejích 19 letech jí zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám v dopise papeži řekl, že "…abych řekl pravdu, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost před všemi jinými lidmi…". Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu. Žila v době vlády papeže Inocence III., kdy měla církev vůbec největší moc - pravomoc volit císaře. V té době se zvyšovala úcta k ženám, protože "kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly". Velmi populární byly náboženské obrazy madon a rozvíjí se rytířství a kultura.
Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici. Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Avšak mladý nápadník náhle zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k řeholníkům do Doksan. Měla se zde učit psát. V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů. Dlouho však nečekala, protože následujícího roku přijelo do Prahy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil. Poté se náhle začal o Anežku znovu zajímat římský král Jindřich VII. Štaufský. Ani mu nevadilo, že je již mnoho let ženatý s Markétou Babenberskou, ani to, že Anežku před lety nevkusně odmítl. Počínání Jindřicha hlavně vyděsilo jeho otce, Fridricha II., a proto ho rychle usmířil s jeho ženou Markétou, ale také je raději poslal na dalekou Sicílii. Jako poslední se o Anežku ucházel sám německý císař Fridrich II., bylo to vůbec poprvé, kdy císař učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr přenechal v rozhodnutí o její osobě naprostou volnost.
Když se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala Anežka osud pevně do svých rukou. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský klášter řádu svaté Kláry. Byl to velkolepý podnik který neměl v Čechách analogii.
Klášter se stal až do Anežčiny smrti jejím jediným domovem. K jídlu dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend. Do kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera na jaře roku 1234. Brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Kromě toho, co všechno Anežka dělala, nepřestala zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí ještě v této době plně na straně papežské kurie.
Měla i jistý podíl na zlomení odporu štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II.
V Anežce však zůstává ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v té době, kdy její synovec, Přemysl Otakar II. , "Král železný a zlatý", ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců. A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 1276 zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského, Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou - konají se za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.
Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Po králově smrti nastala v kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha. Když nebylo v Čechách co na sebe nebo něco k jídlu, věřila Anežka v Boha, že jí sešle dobré jídlo i oblečení. Také bylo od Anežky velmi šlechetné, že v tak hrozných dobách, přibírala do kláštera na Františku další a další lidi, jako byla třeba vdova Kunhuta, která se po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi uchýlila právě do kláštera na Františku, kde Anežka zatím vychovával její dceru Kunhutu.
Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba "Braniborů v Čechách". Zemřela dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře, kde si přál být pochován i její bratr Václav I. Klášter se stal pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci. Zemřela však příliš brzy.
Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. Nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold, nenašlo všechno tohle snažení úspěchu.
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před "sametovou revolucí" dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.


Stát jsme my, ale státní úředníci nás nemají rádi

11. listopadu 2011 v 23:43 | http://dubcova.bigbloger.lidovky.cz |  Zaujalo mě
Čím dál víc si připadám jako v Kocourkově. Nebo taky, dneska nám vezmou sůl a příště nám budou holit hlavy (Byl jednou jeden král). To, co zase naši úředníci vymysleli, to už je na Nobelovku.
Konečně jsme se dočkali, že se o svůj majetek bude starat majitel a ne občan majitelovi. Zkrátka chodníky si budou udržovat majitelé sami a to i ty přilehlé k rodinným domkům. Zatímco dříve byl občan popotahován a bezmilostně pokutován, když v zimě neošetřil chodník a někdo mu tam upadl tak nešikovně, že si vážně ublížil, dnes je to všechno jinak. V případě nešikovného upadnutí se bude zkoumat (kdo?), jestli občan přizpůsobil chůzi povrchu chodníku, jestli měl správné obutí a taky jestli měl vůbec při náledí vytáhnout paty z domova.
Tak pro příklad. Je náledí, nebo napadne horda sněhu, psa to nezajímá a chce ven (nebo musím nutně k lékaři, kdyby pes nebyl ten správný důvod). Pečlivě si obuju protiskluzové zimní boty a budu doufat, že majitelé ošetřili své chodníky. Pro jistotu si vezmu hůl. Když se dopotácím na neošetřenou část chodníku, či na přechod přes neudržovanou silnici (jo, k nám do silnice, anžto je vedlejší, tak se sypat nejezdí, poraď si, jak umíš, přizpůsob jízdu povrchu), prásknu sebou a tímto mi naskočí nějaký úraz, budu muset zůstat ležet a volat kolem sebe, aby mi někdo byl ochotný dosvědčit, že jsem šla opatrně a že mám na nohách zimní boty, aby mi byla přiznána náhrada léčebných výloh a bolestné?
Kdo bude určovat, které boty jsou vyhovující a které už ne? Kdo bude určovat, že jsem neměla chodit ven, hezky sedět doma na zadku, a proto si za to můžu sama?
Kdysi jsme si s kolegyní v práci nastříkaly podrážky bot tekutými sněhovými řetězy. Dlouho jsme se tak nezasmáli, jako když jsme se usilovně lepili k PVC podlaze a venku na sněhu to nemělo žádný účinek.
Není logické, aby ten, kdo má nějakou povinnost, ji plnil a to pod sankcí? Zrovna tak jako občan, který má nad sebou už tolik zákazů a povinností, že se v tom jen těžko orientuje. Neznalost zákona neomlouvá. Hm a ty všechny zákony nezná ani právník, který je na to študovanej, a proto se specializuje.
Ještě k tomu povrchu. Na chodník se vyrobily obrázky stříkané barvou, tak kluzkou, že když na ně člověk v zimě vstoupí, neví o nich, protože jsou zakryté sněhem, tak letí jak po másle.
Chodník už není jen pro pěší, ale i pro kola, pěší koukej uskakovat. Abys to věděl, musí se ti na chodník namalovat piktogram pána s děckem a kolo. Co včil? Bude se hradit úraz po rozplácnutí na takovém zasypaném povrchu? Kdo mi to dosvědčí, že jsem lehla zrovna tam?
Nebo shnilé listí. To je tak namydlený povrch, párkrát jsem se hezky sesypala, i když jdu po špičkách a opatrně, jak to jde. Co tady? Tady se bude zkoumat, zda je bota podzimní? Jak má vypadat, aby odolala mazlavému povrchu?
U nás na rohu je v chodníku díra jako hrom, a když se zasype listím, tak je to o hubu. U mě o koleno, mám trvalé následky. To jsem ale trdlo, že jsem si nešla stěžovat, vyžadovat náhradu. Jenže já vím, dostala bych otázku: Jak dlouho tam bydlíte? Tak si nestěžujte, už jste si mohla pamatovat, že tam ta ďuzna je, a to i pod tím listím.
A tak nám občanům vznikla velká starost. Buďto si budeme muset balit nohy v botách novinama, nebo na podrážku zatlouct hřeby a to i na ty podzimní, nebo vůbec nevycházet. Abych nezapomněla, ještě se bude zkoumat, zda ke změněným, povětrnostním podmínkám došlo během dne, kdy občan nazul tenisky, protože ráno na ně bylo počasí.
Počítám, že bude zapotřebí zvýšit úřednický aparát, který by to vše přezkoumával, teď by to už přetížený úředník nezvládl. A taky pro ty úředníky najít nové budovy.
Možná dojde i na vyhlášku s obrázkama, které zimní boty jsou vyhovující. Třeba ty, které prodává manželka zastupitele...

Článek mi mluví z duše!! Už se ty různé novinky nedají ani poslouchat. Ach jo!

Jestli mě necháš umřít dřív!

10. listopadu 2011 v 22:35 | Ivan Martin Jirous |  Co se mi líbí
Jestli mne necháš umřít dřív
... polož mne k tomu dovnitř osení
nad kterým slunce stojí v zenitu
A komín staré cihelny
prosím tě vedle postav mi
aby stín v horku na mne pad
A čápi na tom komíně
aby klapali zobáky
A někdo, kdo by kolem šel
letmým pohlazením se dotk
okraje toho osení

(Ivan Martin Jirous)


Básník, teoretik, věčný buřič a známá postava českého undergroundu Ivan Martin Jirous řečený Magor ve čtvrtek zemřel.