14. října 2011 v 22:42 | já
|
Jsou lidé, kteří mají úchylku ve svém chování. Nemusí to být nic vážného ani nebezpečného, ale tím vybočením z normálu se vymykají chápání. Vezměte si například tzv. sběratele! Nemyslím nás obyčejné sběratele kuriozit, známek, panenek a jiných artefaktů, ale sběrače všeho! Jejich dům, zahrada i široké okolí jsou postupně zaplavovány nasbíranými věcmi všeho druhu.
Další sortou jsou sběratelé lidských srdcí, kteří doslova chytají do svých sítí mužská i ženská srdíčka!
Znám i sběrače okamžiků, což jsou všichni fotografové, kteří posedlí svým vnímáním světa, cvakají spouští doslova dvacetčtyři hodin denně.
Znám však také úchylku, o níž by se dalo dlouho diskutovat, která je normálně neviditelná, ale pro majitele životně důležitá.
Paní Jiřina, byla normální ženská, manželka a matka. Pracovala jako poštovní doručovatelka, denně naběhala několik km, potom unavená nakoupila a pospíchala domů, kde na ni čekaly dvě dospívající dcery a manžel. Jejich život probíhal v zajetých kolejích a zdálo se, že bude ničím nerušen, pokračovat nadále. Jenže ouha!
Jednoho dne se stalo, že nožka sličné doručovatelky sklouzla na vlhkém listí, přilepeném na schodku vedoucím na poštovní úřad.
Jiřinka se ocitla na zadku a pouhým pohledem zjistila, že bude třeba odborného zásahu.
Sanitka, kterou jí zavolala sama paní vedoucí, ji odvezla k nám do nemocnice. Sádrou svítící noha, volně svěšená z vozíku signalizovala pracovní neschopnost. Co čert nechtěl, poctivě udělané vyšetření s odběrem krve zjistilo, odchylku v hladině cukru a bylo rozhodnuto o několika denní hospitalizaci na interně. Jiřinka byla docela ráda a brzy se rozpovídala se sloužícím personálem. Brzy jsme o ní věděli skoro všechno, ba možná víc, než znalo její okolí. Rodinou si nechala přinést potřebné hygienické pomůcky, nějaké prádlo a pár drobností. Do mobilu několikrát výslovně opakovala, že nemají zapomenout na notebook.
Rodina vyhověla a od té doby se paní Jiřinka dočista odmlčela. Kdykoliv jste přišli na pokoj, měla na klíně rozevřenou zářící obrazovku a její oči těkaly z jednoho obrazu na druhý. Jsem člověk zvědavý a tak mi to nedalo, abych nezjistila, nač tolik kouká. Zpočátku jsem byla odpovědí zaskočena, pak jsem pochopila oč jde! Jiřinčinou zvláštní úchylkou bylo cestování! Cestování virtuální, po cestách i necestách 3D map, nahlížení na chaloupky, vily a mrakodrapy na celém světě.
Do vyhledávače si zadala jméno, které ji napadlo, třeba město v jihovýchodní Asii, vyčkala až mapa splní úkol a se zalíbením projížděla uličkami, prohlížela si lidi v ulicích, míjela parky, zahrady, nahlížela do restaurací, barů i otevřených obchůdků.
Bylo to zajímavé sledovat cestování krajinami, do nichž se ani ona, ani většina z nás nikdy nepodívá.
Je to úchylka nebo není, jestliže u této činnosti vydrží někdo několik hodin? Vyzkoušejte si to sami doma a uvidíte? Možná, že v tom také naleznete zalíbení.
Mám pocit, že všechny tyhle naše "úchylky", potřebujeme k tomu abychom byli schopni v tomhle našem světě žít. Snad každý člověk má něco na co se těší, že bude dělat po práci. Ať už je to čtení knížek, pletení, focení, luštění křížovek, sledování nekonečných seriálů a nebo cestování pomocí internetu. Jsou to chíle, kdy vypouštíme pracovní i rodinné starosti a prostě se jen těšíme z činnosti, kterou právě děláme a která nás baví. Alespoň u mě to tak funguje, pro mě jsou to prostě chvíle odpočinku...Nic se ale nemá přehánět. U paní Jiřinky je trochu škoda, že si s váma přestala díky své zálibě povídat. Ale nadruhou stranu je to pošťačka a možná se ke svému nootebuku utíkala do virtuálních dálek schovat před lidmi.