Stavila jsem se na poště, abych vyzvedla své
velmi vytížené kolegyni (a zároveň kamarádce) balíček.
Vyzvedla jsem si lístek do pořadníku a sedla si na sedačku.
... Spolu se mnou se v místnosti tísnilo asi dalších 15 lidí různého věku.
Doba důchodů, dávek, příspěvků - odhaduji. Nepletla jsem se.
Přehrabuji se v kabelce a hledám kapesník, když do dveří vešla žena. Sebevědomým a rázným krokem.
Červené lodičky na vražedném podpatku klapaly směr přepážka.
Ignorace ostatních, ignorace pořadníku.
Náhle se zastavila, podívala se směrem ke dveřím a houkla: "Smradi, ke mně! Fofrem!"
Do dveří se namačkalo 6 dětí neurčitého věku, ale velmi konkrétního hlasového projevu.
Kontrast byl neuvěřitelný. Na jedné straně vysoká žena v červených lodičkách, černém kostýmku se světlým proužkem, naondulovanou hlavou a agresivním make-upem (pro ty kteří nevědí: je to tak nalíčený obličej, že když po něm přejedete prstem, tak zanechá na tváři hlubokou rýhu a tunu líčidel na vašem prstu).
Ověšena zlatem tak až oči přecházely a já se pokusila alespoň z dálky odhadnout, zda je pravé a kolik by asi stálo.
6 dětí bylo oblečeno v teplákách, na nohách něco, co kdysi dávno vypadalo jako tenisky,
v tričkách,která byla samá díra a špína se z nich div neloupala.
Pravé obočí mi vyskočilo doprostřed čela. Ostatním také...
Sedím dál a čekám, co se bude dít.
Pohodlně se opřu do sedadla - jako v kině.
Ona žena přistoupila k přepážkové pracovnici, podala jí složenku a dožadovala se proplacení.
"Nemám žádný občanský průkaz," hrubě se na pracovnici obořila.
"Koukejte sebou hodit, nemám na vás čas," pokračovala ve stejném tónu.
Pak to začalo. Pěstí uhodila do pultíku.Přehodila jsem si nohu přes nohu.
"Tak poslouchejte, vy jedna umaštěná blbko! Víte, kdo já jsem? Vy asi nechápete, že se mnou musíte jednat jinak! To vás nenaučili??!! Přestaňte se tu kroutit a navalte ty prachy!! A jestli sebou okamžitě nehodíte, tak uvidíte, co se bude dít!!! TO JE DISKRIMINACE!!!"
Mezi tím, co řvala na úřednici, děti pobíhaly po poště, žďuchali do starších lidí, rozhazovali letáky, čmáraly tužkou po zdi.
"Takže vy mi je nedáte, jo??!!" pokusila se naposled přimět pracovnici k vydání částky.
Následně předvedla něco, na co jsme asi všichni čekali, protože v obměněných verzích to známe už roky - jen to asi nikdo z nás nezažil na vlastní oči.
"Tak já vám tady ty parchanty nechám a živte si je sama, když mě tu diskriminujete!!! To vás přiměje k rozumu!!" a už se chystala k odchodu, když se mladá přepážková pracovnice zvedla, vylovila mobilní telefon, vyťukala číslo a nahlas, aby to všichni slyšeli, do telefonu řekla: "Sociální služba? Dobrý den, prosím, abyste na poštu vyslali sociálního pracovníka. Mám tu 6 zanedbaných dětí, které mi tu matka zanechala a ty velmi nutně potřebují vaši pomoc.
Že tu budete do 5 minut? To je dobrá zpráva, očekávám vás a zavolám raději i policii. Moc děkuji." Odložila mobilní telefon, posadila se zpět na své místo, zářivě se usmála a řekla: "To, že je tu necháte, mi opravdu nevadí.
Možná o ně nemáte zájem,ale právě jste pro ně udělala to nejlepší, co jste mohla."
Brunátná žena se rozeběhla k dětem, vzala dvě z nich za ruku a utíkala pryč z pošty. Ostatní děti běžely za ní.
Pracovnice pošty se po nás rozhlédla, usmála se a řekla: "Já jí dám diskriminaci".
A pozvala dalšího klienta ke svému okénku.
My, co jsme shlédli tuto scénku, která netrvala víc než 5 minut, jsme se uvolnili.
Nikdo nezasáhl, všichni jsme byli zvědaví jak celou záležitost pracovnice za přepážkou zvládne. Musím uznat, že to zvládla bravurně!
Někdo s tímto postupem souhlasit možná nebude, ale velice oceňuji mladou pracovnici za chladnou hlavu při jednání s menšinou, která používá jediný argument k tomu, aby z nás - pracujících lidí - vytáhla víc peněz: výraz DISKRIMINACE.
Nejsou to oni, kdo je diskriminován, ale jsme to my, kteří jsou diskriminováni.
Pokud vyjádříme veřejně svůj názor - jsme žalováni za diskriminaci, je s námi manipulováno jako s hadrovými panenkami, protože DISKRIMINOVAT SE NESMÍ!
Protože diskriminace je protiprávní. A tak si z nich všichni sedneme na zadek.:-(( > :-((
Všechno jim dáme, všechno pro ně uděláme, budeme je živit, šatit a cpát do nich peníze, dokud se nezadusí.
Brečí, ustavičně si na něco stěžují a my je budeme chlácholit.
Jsem schopna posoudit problematiku z obou stran - ten věčný kolotoč.
Ale nedokážu pochopit, kam až jsme dopustili, aby nás zatlačili.
A jestli se vláda a všichni ti slavní ochránci těch "diskriminovaných" zlodějíčků nevzpamatují, bude hůř. Ta slečna za přepážkou má víc kuráže , než všichni naši potentáti dohromady. To by si zasloužilo metál.Zmákla to bravůrně.