close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2011

Diskriminace podle romů

8. října 2011 v 20:23 | život sám |  Co jsem četla jinde!
Tohle už se asi dalo zhlédnout v kterékoliv části naší země!!

Stavila jsem se na poště, abych vyzvedla své
velmi vytížené kolegyni (a zároveň kamarádce) balíček.
Vyzvedla jsem si lístek do pořadníku a sedla si na sedačku.
... Spolu se mnou se v místnosti tísnilo asi dalších 15 lidí různého věku.
Doba důchodů, dávek, příspěvků - odhaduji. Nepletla jsem se.
Přehrabuji se v kabelce a hledám kapesník, když do dveří vešla žena. Sebevědomým a rázným krokem.
Červené lodičky na vražedném podpatku klapaly směr přepážka.
Ignorace ostatních, ignorace pořadníku.
Náhle se zastavila, podívala se směrem ke dveřím a houkla: "Smradi, ke mně! Fofrem!"
Do dveří se namačkalo 6 dětí neurčitého věku, ale velmi konkrétního hlasového projevu.
Kontrast byl neuvěřitelný. Na jedné straně vysoká žena v červených lodičkách, černém kostýmku se světlým proužkem, naondulovanou hlavou a agresivním make-upem (pro ty kteří nevědí: je to tak nalíčený obličej, že když po něm přejedete prstem, tak zanechá na tváři hlubokou rýhu a tunu líčidel na vašem prstu).
Ověšena zlatem tak až oči přecházely a já se pokusila alespoň z dálky odhadnout, zda je pravé a kolik by asi stálo.
6 dětí bylo oblečeno v teplákách, na nohách něco, co kdysi dávno vypadalo jako tenisky,
v tričkách,která byla samá díra a špína se z nich div neloupala.
Pravé obočí mi vyskočilo doprostřed čela. Ostatním také...
Sedím dál a čekám, co se bude dít.
Pohodlně se opřu do sedadla - jako v kině.
Ona žena přistoupila k přepážkové pracovnici, podala jí složenku a dožadovala se proplacení.
"Nemám žádný občanský průkaz," hrubě se na pracovnici obořila.
"Koukejte sebou hodit, nemám na vás čas," pokračovala ve stejném tónu.
Pak to začalo. Pěstí uhodila do pultíku.Přehodila jsem si nohu přes nohu.
"Tak poslouchejte, vy jedna umaštěná blbko! Víte, kdo já jsem? Vy asi nechápete, že se mnou musíte jednat jinak! To vás nenaučili??!! Přestaňte se tu kroutit a navalte ty prachy!! A jestli sebou okamžitě nehodíte, tak uvidíte, co se bude dít!!! TO JE DISKRIMINACE!!!"
Mezi tím, co řvala na úřednici, děti pobíhaly po poště, žďuchali do starších lidí, rozhazovali letáky, čmáraly tužkou po zdi.
"Takže vy mi je nedáte, jo??!!" pokusila se naposled přimět pracovnici k vydání částky.
Následně předvedla něco, na co jsme asi všichni čekali, protože v obměněných verzích to známe už roky - jen to asi nikdo z nás nezažil na vlastní oči.
"Tak já vám tady ty parchanty nechám a živte si je sama, když mě tu diskriminujete!!! To vás přiměje k rozumu!!" a už se chystala k odchodu, když se mladá přepážková pracovnice zvedla, vylovila mobilní telefon, vyťukala číslo a nahlas, aby to všichni slyšeli, do telefonu řekla: "Sociální služba? Dobrý den, prosím, abyste na poštu vyslali sociálního pracovníka. Mám tu 6 zanedbaných dětí, které mi tu matka zanechala a ty velmi nutně potřebují vaši pomoc.
Že tu budete do 5 minut? To je dobrá zpráva, očekávám vás a zavolám raději i policii. Moc děkuji." Odložila mobilní telefon, posadila se zpět na své místo, zářivě se usmála a řekla: "To, že je tu necháte, mi opravdu nevadí.
Možná o ně nemáte zájem,ale právě jste pro ně udělala to nejlepší, co jste mohla."
Brunátná žena se rozeběhla k dětem, vzala dvě z nich za ruku a utíkala pryč z pošty. Ostatní děti běžely za ní.
Pracovnice pošty se po nás rozhlédla, usmála se a řekla: "Já jí dám diskriminaci".
A pozvala dalšího klienta ke svému okénku.
My, co jsme shlédli tuto scénku, která netrvala víc než 5 minut, jsme se uvolnili.
Nikdo nezasáhl, všichni jsme byli zvědaví jak celou záležitost pracovnice za přepážkou zvládne. Musím uznat, že to zvládla bravurně!
Někdo s tímto postupem souhlasit možná nebude, ale velice oceňuji mladou pracovnici za chladnou hlavu při jednání s menšinou, která používá jediný argument k tomu, aby z nás - pracujících lidí - vytáhla víc peněz: výraz DISKRIMINACE.
Nejsou to oni, kdo je diskriminován, ale jsme to my, kteří jsou diskriminováni.
Pokud vyjádříme veřejně svůj názor - jsme žalováni za diskriminaci, je s námi manipulováno jako s hadrovými panenkami, protože DISKRIMINOVAT SE NESMÍ!
Protože diskriminace je protiprávní. A tak si z nich všichni sedneme na zadek.:-(( > :-((
Všechno jim dáme, všechno pro ně uděláme, budeme je živit, šatit a cpát do nich peníze, dokud se nezadusí.
Brečí, ustavičně si na něco stěžují a my je budeme chlácholit.
Jsem schopna posoudit problematiku z obou stran - ten věčný kolotoč.
Ale nedokážu pochopit, kam až jsme dopustili, aby nás zatlačili.


Trochu ohlédnutí za módou

7. října 2011 v 22:23 | staré pohlednice |  Můj koníček










Třináctá komnata

6. října 2011 v 22:23 | já |  Moje psaní
Kdysi dávno jsem četla pohádku, jejíž hlavní hrdina v jakémsi hradě směl otevřít všechny dveře a navštívit místnosti za nimi, jenom jedny měl zapovězené, třinácté. Za nimi na něj čekalo zlo. On to však nevěděl a z prosté lidské zvědavosti je po nějaké době otevřel, aby pak nesl všechny následky svého jednání.
Jako dítě jsem to chápala a byla jsem na něj zlá, protože vysvobození princezny se tak vzdálilo. Od té doby jsem o třinácté komnatě slyšela nejednou, v různých souvislostech. Někdy jsem se dokonce pokoušela vžít se do situace, kdy mám před sebou ony pověstné třinácté dveře a pochopit, co dotyčný prožívá.
Je to pouze zvědavost, která jej nutí zapovězené dveře otevřít, nebo je za tím ještě něco jiného, například touha po poznání nepoznaného. Touha udělat krok do neznáma, být v něčem první a nebo jediný. Tak tu svou třináctou komnatu neustále otevírají výzkumní pracovníci, lékařský výzkum nevyjímaje. Jdou do něčeho, co ještě není jisté, mnozí lékaři, jak víme z historie, nově vyvinuté léky dokonce odzkoušeli na sobě, což byla velmi nebezpečná třináctá komnata.
O třinácté komnatě v lidské duši víme jistě také všichni. Když se zamyslíme, najdeme ji každý, někdo dříve, někdo později. Neradi ji otevíráme před lidmi, někdy i sami před sebou, děláme vše pro to, aby zůstala pevně zavřená. Jen někdy necháme zlehounka pootevřená dvířka, aby toho, co je uvnitř, ubylo a nám se ulevilo.

Konečně jsme si podaly ruce!

4. října 2011 v 22:26 | já |  Moje psaní
Objaly jsme se a podaly si ruce! Ještě jednou jsem se za ní otočila a zamávala jí na podzrav!
Tak tohle se mi snad jenom zdálo! Takové souznění a ještě při prvním setkání, se hned tak nevidí. Ještě včera jsme se znaly pouze přes kameru na PC a z fotek. Dnes jsme se potkaly poprvé. Po více než čtyřiceti letech. Chodily jsme do stejné školy, určitě jsme se potkávaly na chodbách, v jídelně. Naše cesty se denně křížily, ona ve třídě mého dnešního muže, já o čtyři třídy níž. Několik let jsme bydlely ve stejném městě. Pak se naše cesty rozdělily, když se i s rodiči přestěhovala do Brna.
Udělala střední, pak vysokou školu a zmizela za oceánem. Založila rodinu, cestovala, do svého rodiště se vracela stále více, změna systému jí to dovolila.
Čas plynul, doba počítačů, Fb, emailů a mobilů neminula ani naši maličkou zemičku. A tak se stalo, že jednou jsem na Fb narazila na stránky, na nichž mě upoutalo majitelčino rodiště. Polovička zavětřil při vyslovení křestního jména, nezvyklého pro dívky. "Víš, že se mnou jedna taková V.... chodila do školy! Není tam o ní více psáno?" Dnes není problém na chatu dotyčného požádat o odpověď. I stalo se, že jsme se po chvilce domluvili a z oné neznámé se vyklubala opravdu ona spolužačka. Prokecali jsme spolu nesčetně minut, poslaly si nespočet emailů a zpráviček.
Dnes konečně jsme se potkaly osobně. Neskutečně společenská a příjemná žena nás s polovičkou přivítala na smluveném místě. Od prvního okamžiku jsme si měly o čem povídat, čemu se smát. Vzpomínek na různé období našeho života, na společné známé, se najednou vynořilo tolik, že jsme nestačili sledovat hodiny. Společná procházka a opět posezení v parku u rybníčku s kačenkami, prošly jsme svá kuchařská tajemství, postěžovaly si na své synky, zkrátka jsme probraly kde co! Připadala jsem si, jako bychom se znaly odjakživa.
Znovu jsem se za ní otočila a s hřejivým pocitem u srdíčka jsem se vydala domů. Našla jsem přítelkyni, kterou jsem možná dávno znala, ale až dnes, kdy bydlí na druhém konci světa, mohu docenit, jak jsme si blízké.
Jsem ráda, že jsme se poznaly, milá Vendo!

Nemám ráda podzimní práce

3. října 2011 v 22:54 | já |  Moje psaní
Tak vám nevím! Na zahrádce probíhají podzimní práce a sluníčko peče jako v červenci. Při trhání jablíček a jejich zpracování na strouhanou hmotu, cpaní do láhví a různé zavařování, vám teče po zádech jako v nejparnější léto. Na jednu stranu je to fajn, teploučko by mohlo vydržet, jak říkávala babička "do vánoc a pak znovu", ale co je moc, je příliš. Mladí ostříhali zahradní keře a větve naházeli na obrovskou hromadu. Abych byla také něco platná, vytáhla jsem si drtič větví a dala se do práce. Zpočátku se práce docela dařila, zvláště větve, které ještě nebyly zcela vysušené, čím hlouběji do hromady jsem se dostávala, byla práce horší a horší. Holt slunce a horka vykonaly své. V přístroji to kvílelo, pak se z něj trochu začalo kouřit a já dostala strach, že jej pokazím. Rychle jsem vytáhla vypinač a práci ukončila. Co teda dál, s tou obří kupou, která se nám vytvořila na zahrádce a jíž se i oba psíci vyhýbají, bojíce se, aby je nezavalila. Nařízení města zakazuje pálení klestí na zahrádkách, pod pokutou nevím jakou, hromadný svoz odpadků a shrabků ze soukromých pozemků, jak se provozoval před několika lety, byl zrušen kvůli nedostatku financí. Máme sice ve městě sběrný dvůr, ale nemáme závěsné zařízení na našem vozítku, o vozíku ani nemluvě. Kontejner lze objednat, ale jeho cena je pro dva důchodce přílišná, nehledě na to, jak víme z vyprávění, dříve než stačí kontejner naplnit ten, kdo si jej objednal, stačí do něj navršit svůj odpad celá ulice. No, a vy jej pouze zaplatíte.
Binec, který vám suché větve nadělají, je tak velký, že jsem dovolila jenom jednou navozit je do sklepa ke kotli a spálit. Už nikdy více!!! Tak čekám a přemýšlím jak si poradit, pátrám v paměti po známém, s vozíkem, který bude ochotný nepořádek odvézt. Ono to má ještě jeden malinkatý háček, do sběrného dvora smíte zdarma dovézt denně jenom jednu várku a tak hledám ochotného kamaráda, který tuto odvozovou anabázi se mnou provede alespoň po tři dny za sebou!
Jakpak se zbavujete podzimního klestí vy?

Karel Hála

2. října 2011 v 23:50 Váže se k dnešnímu datu
Zpěv vystudoval na pražské konzervatoři v letech 1949-1954, od roku 1953 byl členem Armádní opery a poté v letech 1955-1956 Státního divadla v Karlíně. Účinkoval v divadle ABC a do roku 1957 zpíval ve vokálním kvintetu orchestru Karla Vlacha. V letech 1957-1958 spolupracoval s orchestrem Karla Krautgartnera, poté byl až do roku 1965 v angažmá u L. Bezubky. Širší popularitu získal v souboru divadla Apollo (v letech 1965-1969), kde účinkoval zejména v Nešporách a Pouti pro dva. Od roku 1967 byl předním zpěvákem divadla Rokoko, kde účinkoval mj. ve Filosofské historii, Panu Pickwickovi, Rokokokoktejlu nebo ve vlastním recitálu Vzpomínky mi zůstanou.
Později zpíval s orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma, TOČR a s Orchestrem Československé televize. Mezi Hálovy nejúspěšnější písně z té doby patří Dej mi pár okovů, Můj otčenáš, Všichni tancovat jdou, Vyvalte sudy, Vzpomínky mi zůstanou. Často účinkoval na tehdejších československých hudebních festivalech, vystupoval v zahraničí, byl pravidelným hostem v televizních pořadech, účinkoval ve filmech (mj. Nebeští jezdci, Světáci, Noc na Karlštejně, v roce 2004 Non Plus Ultras).
Hálův repertoár tvořil především swing, v němž uplatnil nejen svůj kvalitní baryton, ale i schopnost improvizace a výborné frázování.

Hana Maciuchová

1. října 2011 v 20:54 | autobiografie |  Co jsem právě dočetla

Kniha s prostým názvem "Hana Maciuchová" je první biografickou publikací mapující pracovní a životní cestu jedné z nejoblíbenějších českých hereček současnosti. Populární představitelka Miriam Hejlové z nekonečného seriálu Ulice má za sebou více než sto televizních a filmových rolí, třeba nezapomenutelnou Anče z Krkonošských pohádek, prostořekou lahůdkovou Olinku z Ženy za pultem, svéráznou paní Blažejovou z Nemocnice na kraji města či Čapkovu manželku Olgu Scheinpflugovou z filmu Člověk proti zkáze. Na divadelních prknech, co znamenají svět, pak odehrála na devadesát žánrově odlišných postav. Jen málokdo ví, že paní Hana chtěla původně studovat cizí jazyky nebo medicínu. Jaká náhoda ji zavedla na DAMU? Kde se seznámila se svou životní láskou, geniálním hercem Jiřím Adamírou? Které divadelní role patří mezi její nejoblíbenější? Proč váhala s přijetím role v seriálu Ulice? Co ráda dělá ve svém volném čase? Kdy byla v životě nejšťastnější a kdy naopak nejsmutnější? Čemu se chce věnovat v budoucnu? Na všechny tyto a řadu dalších otázek najdete odpovědi v této unikátní knize, doplněné o mnoho nepublikovaných fotografií. Tato kniha patří do speciální Edice ČESKÉ HVĚZDY, ve které jako první vyšla kniha "Zlata Adamovská".