close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2011


Byla první

18. října 2011 v 23:44 | já a History revue |  Víte, že?
Jeden zimní den roku 1891. Na tokijské ulici dojde k nehodě. Na zledovatělé silnici uklouzne klusajícímu koni noha a on se poroučí i se svým jezdcem. Přistane na tvrdou zemi a skučí bolestí. Z domu od naproti vyběhne krásná dívka, která nehodu viděla z okna, nad nímž je nápis - Starožitnictví Kichačiho Aoyamy. Dívka se skloní k pohlednému Evropanovi a volá na kolemstojící, aby zavolali lékaře.
Tou dívkou je teprve sedmnáctiletá Mitsuko Aoyamová a onen mladý muž je Jindřich Coudenhove - Kalergi, který se v Tokiu věnuje diplomatické službě Rakousko-uherského mocnářství. Jeho rod má sídlo v západočeském zámku Poběžovice.
Stane se, co se má stát, Jindřichovi stačí podívat se na vysokou, štíhlou Mitsuko a okamžitě se zamiluje. Jeho sen stát se vyslancem nebo dokonce ministrem zahraničí se rázem rozplývá v nedohlednu. Když po nějaké době požádá o ruku Mitsukina otce, je nejdříve odmítnut. Oba ale tvrdošíjně vzdorují tradicím země vycházejícího slunce a nakonec si prosadí svou. Mitsuko se dokonce nechává pokřtít a přijímá jméno Marie Tekla. Svatba probíhá 16. března 1892. Současný japonský historik Ki Kimura líčí vztek dívčina otce. "Jak najdu před svými předky slova omluvy za to, že jsem si nechal dceru ze ctihodného rodu Aoyamů odvléci cizím ďáblem?" Následně dceři sňatek neodpustí a zakazuje jí vstup do domu.
V roce 1896 se pár i se svými dvěma syny - Richardem a Hansem vrací do Čech, kde se usazují v rodinném sídle v Poběžovicích, a tam si pořídí dalších pět dětí.
Zde spokojeně žijí deset let, kdy umírá Jindřich na infarkt. Po té se Mitsuko musíhlásit o svá práva, protože manželova rodina se staví proti ní. Bojí se, že s dětmi odjede do Japonska. Bojovala jako lvice a zvítězila na celé čáře. Mitsuko jako první Japonka v Evropě, umírá ve věku 67 let. Její dcera Olga ji v roce 1941 nechává pohřbít ve Vídni. Tam také dodnes žije vnučka Mitsuko, dnes známá rakouská novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi. "Občas najdeme na babiččině hrobě láhev sojové omáčky!" Jde o podobnou tradici, jako se třeba Židům dávají na hroby kameny. Pro Japonce má totiž odvaha, s jakou se Mitsuko vydala do neznámé země, pořád velký význam.

Dopis

17. října 2011 v 22:49 | Došlo emailem |  Co se mi líbí

Barevná dřívka

16. října 2011 v 23:14 | já |  Moje psaní
Admin na tento týden navrhl téma pastelky. Tohle téma je docela podivné. Pastelky jistě znají všichni, doma je asi najdeme u každého z nás. Jsou jich v každé domácnosti hromady. Tato barevná dřívka dovedou svá kouzla.
Vzpomínám si, že u nás doma, kde byly tři děti, jsme jich každý měli obrovskou krabici. Ne nových, ale těch malých ostrouhaných špačků. Ráda jsem si tuto krabici vysypala na stůl, třídila je podle barev a velikostí. Na ty malé jsme měli dřevěnou násadku, v níž se pastelka upevnila takovým kroužkem a mohli jste používat každou, dokud se dala ostrouhat.
Naše skříňky byly plné výkresů, obrázků na všem možném. Malovali jsme bez ustání, dělali jsme si své vlastní loutky, ilustrovali jsme si pohádky, napsané jeden pro druhého, s pastelkami byla zábava. Polovinu dětství jsme vymalovávali pestré omalovánky, čmárali své obrázky do památníčků kamarádů a kamarádek, kreslili maminkám a babičkám srdíčka k jejich svátku.
Mám pocit, jakoby bez pastelek neproběhl ani jeden den. Měla jsem tříposchoďové pouzdro a v něm nespočet pastelek všech odstínů a ve škole jsme se předháněli, kdo z nás má nejvíce odstínů třeba zelené nebo červené barvy.
Pastelky!
Jaká obyčejná věc! Proč ale mám dojem, že dnešní děti už je neznají a téměř nepoužívají! Vždyť se s nimi dá tak krásně hrát a svět kolem rozzářit těmi nejveselejšími barvami.



Představení na stropě

15. října 2011 v 22:51 | já |  Moje psaní
Ve vedlejším domě se rozsvítilo světlo, které prořízlo černočernou tmu. Na stropě ložnice se objevil odraz pohybující se postavy. Aha, napadlo mě, sousedka se právě vrátila ze šichty a rozsvítila v pokoji. Představila jsem si, jak se pomaloučku svléká a šourá do koupelny, aby tam spláchla celodenní únavu. Ležela jsem a dívala se vzhůru na film, který se odvíjel v sousedním domě. Postava na chvíli zmizela a pak se objevila znovu, zdála se mi však nějaká jiná, větší, na hlavě měla méně vlasů a scházelo jí to nejpodstatnější, co ženská má - prsa! Tak naše sousedka má pánskou návštěvu a já vůbec nevím, že si někoho našla. Není to tak dávno, co mě v noci probudil šílený výstup. Otevřeným oknem jsem zaslechla vysoký ženský hlas, křičící na celou ulici - "Vypadni a už se nevracej, ty hajzle jeden!!", který doprovázelo několik bouchnutí, dopadnuvších tašek a kufru. To se vedle končilo jedno dlouho trvající manželství. Muž rychlými pohyby posbíral rozsypané svršky, něco zabručel a zmizel. Do ticha ulice byly slyšet rychlé kroky a hlasy dvou rozzlobených žen. Matky a dcery. Právě vyhodily z domu manžela a otce, nikdo se nikdy nedozvěděl proč.
Tak a dneska je tam už nový nápadník, právě vyšel na scénu. Chvíli postál u okna, pak zatáhl závěs a byla tma.
Ještě dlouho jsem ležela a dívala se do tmavého obdélníku. Moje fantazie začala pracovat naplno!


Není úchylka jako úchylka

14. října 2011 v 22:42 | já |  Moje psaní
Jsou lidé, kteří mají úchylku ve svém chování. Nemusí to být nic vážného ani nebezpečného, ale tím vybočením z normálu se vymykají chápání. Vezměte si například tzv. sběratele! Nemyslím nás obyčejné sběratele kuriozit, známek, panenek a jiných artefaktů, ale sběrače všeho! Jejich dům, zahrada i široké okolí jsou postupně zaplavovány nasbíranými věcmi všeho druhu.
Další sortou jsou sběratelé lidských srdcí, kteří doslova chytají do svých sítí mužská i ženská srdíčka!
Znám i sběrače okamžiků, což jsou všichni fotografové, kteří posedlí svým vnímáním světa, cvakají spouští doslova dvacetčtyři hodin denně.
Znám však také úchylku, o níž by se dalo dlouho diskutovat, která je normálně neviditelná, ale pro majitele životně důležitá.
Paní Jiřina, byla normální ženská, manželka a matka. Pracovala jako poštovní doručovatelka, denně naběhala několik km, potom unavená nakoupila a pospíchala domů, kde na ni čekaly dvě dospívající dcery a manžel. Jejich život probíhal v zajetých kolejích a zdálo se, že bude ničím nerušen, pokračovat nadále. Jenže ouha!
Jednoho dne se stalo, že nožka sličné doručovatelky sklouzla na vlhkém listí, přilepeném na schodku vedoucím na poštovní úřad.
Jiřinka se ocitla na zadku a pouhým pohledem zjistila, že bude třeba odborného zásahu.
Sanitka, kterou jí zavolala sama paní vedoucí, ji odvezla k nám do nemocnice. Sádrou svítící noha, volně svěšená z vozíku signalizovala pracovní neschopnost. Co čert nechtěl, poctivě udělané vyšetření s odběrem krve zjistilo, odchylku v hladině cukru a bylo rozhodnuto o několika denní hospitalizaci na interně. Jiřinka byla docela ráda a brzy se rozpovídala se sloužícím personálem. Brzy jsme o ní věděli skoro všechno, ba možná víc, než znalo její okolí. Rodinou si nechala přinést potřebné hygienické pomůcky, nějaké prádlo a pár drobností. Do mobilu několikrát výslovně opakovala, že nemají zapomenout na notebook.
Rodina vyhověla a od té doby se paní Jiřinka dočista odmlčela. Kdykoliv jste přišli na pokoj, měla na klíně rozevřenou zářící obrazovku a její oči těkaly z jednoho obrazu na druhý. Jsem člověk zvědavý a tak mi to nedalo, abych nezjistila, nač tolik kouká. Zpočátku jsem byla odpovědí zaskočena, pak jsem pochopila oč jde! Jiřinčinou zvláštní úchylkou bylo cestování! Cestování virtuální, po cestách i necestách 3D map, nahlížení na chaloupky, vily a mrakodrapy na celém světě.
Do vyhledávače si zadala jméno, které ji napadlo, třeba město v jihovýchodní Asii, vyčkala až mapa splní úkol a se zalíbením projížděla uličkami, prohlížela si lidi v ulicích, míjela parky, zahrady, nahlížela do restaurací, barů i otevřených obchůdků.
Bylo to zajímavé sledovat cestování krajinami, do nichž se ani ona, ani většina z nás nikdy nepodívá.
Je to úchylka nebo není, jestliže u této činnosti vydrží někdo několik hodin? Vyzkoušejte si to sami doma a uvidíte? Možná, že v tom také naleznete zalíbení.

Mé začátky

13. října 2011 v 23:42 | já |  Moje psaní
Mladá děvčata, která studují na bakalářky mě už několikrát oslovila s prosbou, abych napsala něco o svých profesních začátcích.
Dnes, kdy už jsem odpovídala na otázky poněkolikáté, rozhodla jsem se dát je k nahlédnutí na své stránky.

1. Proč jsem si vybrala profesi zdravotní sestry a co mě k tomu vedlo?
Mám príma tetu, která je také zdravotní sestra. Když jsem byla malá, dostala jsem od ní opravdovou injekční stříkačku s jehlou.
Od té doby mé panenky ani medvídci nebyli nemocní, jenom velkého méďu jsme museli utratit, protože díky očkování uvnitř zplesnivěl.
Několikrát mě také teta vzala s sebou na oddělení ostravské nemocnice, kde se mi líbilo.

2. Co jsem od tohoto povolání očekávala a zda se to splnilo?
Viděla jsem v něm neustálou změnu a možnost pomáhat nemocným lidem.

3. Jak dlouho se studovalo?
Škola měla tradičně čtyři roky.

4. Kde se škola nacházela a jak se jmenovala?
Střední zdravotnická škola v Kroměříži.

5. Kolik tam bylo tříd a ročníků?
Na naší škole bylo sedm tříd,čtyři ročníky a třída pomaturitní nástavby.

6. Jak dlouho se studovalo?
Studium trvalo čtyři roky pro denní studium a dva roky nástavba.

7. Jaké obory se studovaly?
V době mého studia byly na škole čtyři třídy pro Všeobecné zdravotní sestry, dvě třídy pro Dětské sestry a jedna třída nástavbového studia pro maturanty SVVŠ -
- dříve dvanáctiletka, dnes gymnasium.

8. Jaké jste měli ve škole předměty? A kdo je vyučoval?
První dva roky jsme měli všechny základní předměty - čeština, ruština, matematika, chemie, dějepis, zeměpis, biologie, fyzika, ty nás učily profesorky - postupně přibývaly předměty odborné,latina, patologie aj. ty už přednášeli lékaři z nemocnice. První dva ročníky jsme měli praxi dvou a čtyř hodinovou týdně.
V nemocnici jsme prováděli jenom úklid pokojů, převlékání postelí, mytí sběrných nádob, rozváželi jsme jídlo, krmili ležící pasienty. Postupně přibývaly úkony, které jsme probírali ve škole, měření teploty, TK, aplikace mastí, kapek injekcí atd. Ve třetím ročníku byla měsíční souvislá praxe, kde jsme si vyzkoušeli směny a v posledním roce následovala praxe v závodních ambulancíh, v jeslích a DD.

9. Jak vypadala maturitní zkouška. Z čeho se dělaly zkoušky?
Maturovalo se ze dvou jazyků - jazyk český a jazyk ruský, interna a chirurgie, písemně i ústně, a praktická část, kterou jsme absolvovali v nemocnici.

10. Nástup do práce- Kde jsem pracovala. Moje první pracovní místo. Byla možnost výběru nebo umístěnka?
Jelikož jsem dělala přijímací zkoušky na medicínu a čekala jsem na výsledek, obsadili ostatní maturanti volná místa v nemocnici i v Psychiatrické léčebně.
Po nezdařených zkouškách jsem již měla na výběr jenom LDN Malý Val a oční oddělení. Přestože jsme tam na praxi nikdy nebyli, zvolila jsem si oční.

11. První pracovní zkušenosti-první pocity v práci?
Oddělení bylo pro mě zcela neznámé i práce na něm. Byla však nesmírně zajímavá a pestrá. Líbila se mi.

12. Jak probíhalo zaučování a kdo vás zaučoval?
První týden jsem chodila jenom na ranní, kde mě starší sestra ukázala chod a běžný den na oddělení. Pak jsem už nastoupila na směnný provoz a sloužila stejně jako ostatní v noci, odpoledne a v soboty a neděle sama. Za tři měsíce jsem pak dělala odbornou zkoušku přímo před primářem oddělení.

13. Jakou práci směly dělat nové sestry?
Pracovala jsem stejně jako starší sestry na oddělení i ambulanci, dokonce jsme asistovali na noční službě při drobných chirurgických zákrocích, na malém i velkém sále. To pak zůstalo oddělení bez sestry a po celou noc jsem měla na starosti pacienta po narkóze. Při chvilkách jsem musela nazpět na sál, vydesinfikovat a vysterilizovat použité nástroje.

14. Jaké byly vztahy na pracovišti mezi sestrami?
Kolegyně byly různé, některá přísnější, jiná benevolentní. Stejně jako všude jinde. Měla jsem štěstí, že jsem na oddělení nastoupila ještě se dvěma děvčaty skoro stejného stáří. Rozuměly jsme si.

15. Pracovní vztahy sestra lékař.
Naši lékaři i lékařky byli příjemní, hodně nás naučili. Chápali a brali nás jako svou pravou ruku.

16. Kolik bylo na oddělení pokojů, kolik pacientů a po kolika byli pac.umisťováni na pokoje?
Oční oddělení bylo rozděleno na špinavou část, kde se léčili pacienti se záněty a podobně, a pooperační pokoje, kam se ukládali pacienti na měsíční hospitalizaci po operaci šedého zákalu. Pokojů bylo celkem 14, byly velké po šesti a čtyřech pacientech. Jeden čtyřlůžkový pokoj byl dětský, kde bývaly děti po operaci šilhání.

17. Kolik hodin měla jedna pracovní směna?
Pracovní směny byly mimo noční šesti a sedmihodinové, sobota a neděle dvanáctihodinové.

18. Dojížděla jste nebo jste přespávala na ubytovně a kolik stála ubytovna? Popřípadě kolik stála jízdenka domů?
Dojížděla jsem denně, kolik stálo ubytování, nevím. Jízdenka týdenní stála tuším 8 nebo 10 Kč.

19. Jaká byla vaše první výplata?
Nástupní plat byl 1400,- Kč

20. Byla jste v některé ze sesterských společností?
Ne.

21. Jaké byly uniformy?
Klasické modré šaty, bílá zástěra a škrobený bílý čepeček! Moc se nám líbila!

22. Kde se sestry stravovaly v průběhu směny?
Na obědy se chodívalo do závodní jídelny a svačinky jsme směly sníst v kuchyňce.

23. Kolik sester bylo na odd.celkem a kolik jich připadlo na jednu směnu?
Na našem oddělení nás bylo celkem sedm, když počítám i ambulanci a sál, kde se střídala stejná děvčata. Na denní směně jsme byly se staniční pouze dvě, jedna však měla na starosti v operační dny asistenci na sále podle pracovního rozvrhu (operovalo se dva dny v týdnu). Většinou jsme dopoledne byly dvě a pak po jedné.

24. Jak dlouho trvala vaše mateřská a kde jste následovně po ní pracovala? Kdo se vám staral o děti?
Na mateřské jsem byla pouze rok, to už jsem pracovala v Městských jeslích, kam jsem chlapečka brala s sebou.

25. Pacient, na kterého nikdy nezapomenu!
Starý pán, který se dostal na oddělení poté, co se mu do obou očí dostal postřik z letadla. Byl zrovna na svém políčku, když vítr padající prostředek zanesl až k němu. Dlouho se u nás léčil pro opakující se záněty, nakonec mu byl diagnostikován zhoubný nádor jednoho oka. To mu muselo být enukleováno. Pak dostal oční protézu
a s ní pak strašil mladá děvčata, která k nám v té době docházela na praxi. V té době byla oční protéza velké novum a u nás v nemocnici se objevovala velmi zřídka.


Chalva

10. října 2011 v 22:18 | použito reklamy na výrobek |  Něco dobrého na zub
Pro někoho známá sladká pochutina, pro někoho pojem, který neví, kam zařadit. Stačí zamířit do obchodů s racionální výživou a vybrat si příchuť. Proto jsem využila týden Řecké kuchyně, který právě probíhá v LIDLU a jednu lákavou krabičku jsme zakoupili.
Chalva je pochoutkou ze semínek
Chalva je hodně sladkou přírodní pochoutkou. Základní surovinou jsou rozemletá sezamová semínka (tzv. sezamová pasta tahini), smíchaná s medem. Další variantou výroby chalvy je směs ze slunečnicových semínek, oslazených cukrovým sirupem. Díky kvalitním přírodním látkám se dá říci, že je vydatným zdrojem vitamínů, stopových prvků i proteinů a sacharidů. Chalva se pyšní vysokým obsahem železa, hořčíku a draslíku. Protože je připravována bez konzervačních látek a chemických procesů, doporučuje se chalva i dětem a sportovním nadšencům.

Na množství záleží

Sezamová chalva je rychlým zdrojem energie a má vysokou energetickou hodnotu. Pravidelnou konzumací lze docílit i přírůstku hmotnosti, tedy je-li naším cílem přibrat. Máme-li problémy s váhou, měli bychom si hlídat přijaté množství chalvy jakéhokoliv druhu. Samozřejmě ji nemusíme vynechat ze stravy úplně, ale dopřávat bychom si ji měli s mírou.

Chalva - sladký zážitek z dovolené

Turecko, Řecko, Makedonie, Tunisko nebo Egypt. A i v dalších zemích (zejména s arabskou kulturou) se můžeme setkat s chalvou jako velmi sladkým dezertem. Používá se jako doplněk do pohárů, do ovocných salátů, sice hodně sladce, ale výborně chutná i samostatně.
S chalvou se můžeme setkat v podobě balených tyčinek, je k dostání také na váhu nebo balená v umělohmotných miskách. Chalva je vlastně specialitou na způsob tureckého medu, v Tunisku se jí říká také Assida. Ve většině zemí můžeme chalvu zakoupit jen tak na ulici, rozlámanou na větší kousky.
Chalva dobře chutná v kombinaci s bílým vínem nebo sypaná čerstvě namletou skořicí.

Chalva a různé druhy příchutí

Chalva je sama o sobě pochoutkou. Nasládlá příchuť bývá doplňována o vanilku, kakao a různé druhy oříšků, nejčastěji pistácie. Najdou se i druhy plněné sušeným či kandovaným ovocem.
Na výběr je i ruská chalva, která bývá ochucována melasou, proto není tolik sladká a dá se říci ještě zdravější.
Ta, kterou jsme dnes ochutnali, byla originál makedonská. Zvláštní, velmi sladká chuť, místy přecházející v hořký akcent, který dlouho přetrvává v ústech. Zvláštní sladkost, které se zaručeně nepřejíte. Jakou máte zkušenost? Jedli jste již někdy chalvu? A chutnala vám?



Pravda a lež

9. října 2011 v 22:48 | já |  Moje psaní
Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké je říct někomu pravdu.
Od dětství mě rodiče vedli k pravdomluvnosti, což se mi vždycky nedařilo. No, vezměte si třeba školní docházku. Před tabulí se málokdo odváží odpovědět na otázku zda se včera učil, pravdu, když jej profesorka potkala v kavárně v dost pozdní dobu. Jak potom může mluvit před rodiči, když má pro ně k podpisu lejstro, oznamující, že mu hrozí vyhazov ze školy! I takovou situaci musíte trošku obalit výmysly, abyste se pravdě vyhnuli.
Ale nechejme školní léta stranou, máme po maturitě, nastoupili jsme do zaměstnání, kde jsou na nás kladeny enormní požadavky! Občas zalžeme, že je nám nevolno a práci nestihneme, ačkoliv by bylo přirozenější jít ven s pravdou, že činnost neumíme.
Poté, co se vdáme, či oženíme, jsou příležitosti ke lhaní téměř na denním pořádku. Nemám na mysli hned nevěry a jiné vážnější věci. Stačí, abyste rozvařila knedlíky a místo nich udělala brambory. Víte sice, že jste manželovi slíbila knedlík, ale o svém nezdaru raději pomlčíte s vysvětlením, že k této pečeni jsou brambory lepší. Zapomenete vyžehlit manželovu košili, kterou si ráno chtěl vzít na sebe, vymluvíte se jednoduše na pokaženou žehličku. Jak jednoduché, že!
S přibývajícími lety manželství se člověk natolik zdokonalí, že věří i sám sobě.
Až jednou se vám stane, že nemáte východisko a musíte s pravdou ven.
Manželka mého známého byla u nás v nemocnici na jakési vyšetření a při něm se zjistilo, že má vážnou chorobu. Znám ji dlouho a vím, že je ženská, která si jen tak z něčeho hlavu nedělá. Domluvily jsme se, že výsledek si zatím nechá pro sebe.
Čas plynul, nemoc stagnovala, vše se zdálo na dobré cestě. Uplynuly asi dva roky, na nemoc jsem skoro zapomněla. Pak se stalo, že na nějaké akci jsem oba dva potkala. Málem jsem ji nepoznala, byla vyhublá, popelavá, s propadlými tvářemi a ústy pokrytými boláky, ve tváři se zračilo utrpení a bolest. I když se snažila být veselá, moc se jí to nedařilo. Chvíli jsme jen tak lehce povídali, když náhle změnil její muž téma. Otevřeně se mě zeptal na chorobu, kterou jeho žena měla, na její prognózu a čas, jenž jim ještě zbýval. Podívala jsem se jí do očí a poznala jsem, že to byla ona, kdo mu všechno řekl.
Z jeho slov jsem vyrozuměla, že se tomu zdráhá uvěřit. Neustále hledal nějaké východisko, spásné řešení, možný únik od reality. Chtěl tedy znát pravdu a zrovna ode mě! Bylo mi těžko, ale lhát se nedalo, snažila jsem se každé slovo nějak zlehčit, nebo obalit do růžova, ale vůbec mi to nešlo.
Vždycky jsem si myslela, že lhát je lehké, teď už vím, že to není docela pravda. Není lež jako lež a není ani snadné říkat vždycky celou pravdu!!!