Zpoza plotu se ozvalo jakési slabounké zamňoukání, pak ještě jedno a keřem se začalo prodírat zvíře. Vracela jsem se od kamarádky - kadeřnice, venku se zvedal vítr a pomalu se začínalo šeřit, jak už to v září bývá. Došla jsem ke schodišti a ohlédla se na chodník mizející ve tmě zahrady. Jako tichý stín se kolem mihla kočičí mamina a za ní tři dětičky. Zase má malé, to je letos už podruhé. Všechny najednou zmizely ve tmě zahrady a já si představila, jak budu zítra běhat po zahradě a s hráběma a lopatkou čistit trávník. Je to nekonečná práce uklízet jejich exkrementy dříve, než je najdou naši miláčci a pomažou si jimi záda.
Nejsem necita, chápu, že kočičky jsou milá a přítulná zvířátka, ale co je moc, to je příliš. Každý podzim se nám po zahradách potulují bezprizorní jedinci, lovící ptáčky v keřích, mrouskající se celé léto takovým způsobem, že jejich vřískot nedá lidem spát. Tito tuláci vyhození nemilosrdnými majiteli, poté, co zjistí, že ta jejich čičinka jim nechce chodit na koupené WC, poškrábala novou hudební skříň a v bytě začíná snášet na pelech, kde jakou nitku, hadřík nebo list, aby si připravila hnízdečko pro mladé. Zděšený majitel si představí, že místo jednoho miláčka jich bude třeba pět, zesiná a začne jednat. Vyžene kočku na ulici a na její škrábání a pláč za dveřmi nereaguje. Kočička tedy putuje o dům dál a tak dlouho hledá někoho, kdo ji nabídne, alespoň trochu jídla. Hurá, má vyhráno, milosrdná duše jí dala najevo, že není na tom světě sama, vyhledá si v nejbližším koutku sklepení, pod schodištěm, popřípadě v kůlně místo a za nějaký čas vyvede mladé. Sláva! Splnila svou povinnost matky a jde o dům dál. Koťata pár dní čekají její návrat, pak se seberou a rozutečou do okolí. Tak to jde geometrickou řadou dál a majitelé upravených zahrádek, nových vilek i panelových domů mají o starost víc.
Nechápu majitele té první, byť třeba zatoulané kočky, proč ji připravili takový tulácký život.
Stačilo zajít k veterináři, za dvě, tři stokoruny provést mini zákrork a miláček nemusel jít z domu. Jeho panička, či pán by jej nadále milovali a nosili na rukou, a v našich zahrádkách mohl být ptačí ráj!
Dnes je tam kočičí divočina, odkud se neustále objevují nová a nová stvoření, různě barevná a milá! Nechcete některé domů?
Kočičí mrouskání jsem slyšela jen párkrát a vždycky mě to vyděsilo, protože jsem si myslela, že někde srdceryvně pláče malé dítě. Pro toulavé kočičky také existují útulky, ale nemusely by být přeplněné, kdyby majitelé dali včas své mazlíčky vykastrovat. :-(