3. září 2011 v 22:35 | já
|
Hrajete rádi stolní hry? Víte takové ty zcela normální a známé, jako je Člověče, nezlob se!, Dámu, Pexeso a další!
Určitě je znáte od dětských let.
Já je měla a mám hrozně ráda, přestože nerada prohrávám. Když jsem jako dítě pobývala celé prázdniny na Hostýně, kde jsme prodávali různé suvenýry, pohlednice a hračky, vždy jsem se těšila na den, kdy dostaneme nové zboží. Bývalo to tak jednou za čtrnáct dnů, kdy se zásoby musely doplnit, neboť před námi byla velká pouť.
Vždycky jsem očekávala, co nového maminka na výběru ve vzorkovně vybrala a co nám dovezou. Objevovala se spousta nových věcí a my s bráchou měli tu výhodu, že jsme je viděli jako první.
Všechny nové společenské hry jsme na vlastní kůži odzkoušeli a ohodnotili. Když byla hra dobrá, nastal čas zpacovat rodiče, aby nám ji koupili. Tak se stalo, že jsme měli her habaděj. Tak jenom namátkou vyjmenuji Mikádo, Dostihy a sázky, Monopoly, Šachy, všechny druhy Pexes a Kvartet aj.
Až jednou jsme u rodičů narazili na dvouhlasý odpor - ne!!! To nám s novou zásilkou zboží dovezli hru Master mind! Byla to logická a zajímavá hra, kdy jeden z hráčů vytořil kombinaci barevných kolíčků a druhý se je snažil logickým uvažováním zjistit.
Hrát se dalo všude, krabička byla malá, vešla se do kapsy, batohu i kabelky. Na náš dotaz, proč nám naši nechtějí hru koupit, se jenom pousmáli a nechtěli nic říct.
Asi po týdnu škemrání jsem na to přišla. Byl večer a my si zrovna chystali na stůl Ruletu. Byla nová, a tak jsme se snažili pochopit její princip. Zpočátku to šlo celkem dobře, dokonce jsem i několikrát po sobě vyhrála, pak se karta obrátila a já začala prohrávat. Jednou, podruhé, pošesté a to už bylo na mě moc. Krev vzkypěla a já zlostí bouchla do desky stolu. Ruleta poskočila a kulička byla ta tam! V krabici byla jenom jedna a nám nezbylo, než dvě hodiny lozit po kolenou s baterkou v ruce a kuličku hledat. Trvalo nám to strašně dlouho a já už další hru s malými čudlíky nechtěla ani vidět. Při představě, že bych zase prohrála a shodila ji ze stolu, jsem pochopila, čeho mě naši chtěli ušetřit.
Krabičku s malými čudlíky jsem našla o Vánocích pod stromečkem a vždycky, když jsme hru hráli, jsem si dávala setsakra pozor, abych ji nechala na stole, i když jsem prohrála! A to bylo opravdu velmi často!
Jú, tu hru s těmi čudlíky znám taky, ale už z pozdější doby, takže nebyla tak krásná ve dřevě, ale celá v umělohmotném provedení. :-)
Já se u her moc nevztekala, ale můj bráška dokázal nad Člověčem nezlob se i brečet a kostka s figurkami, byly pod stolem každou chvíli.