close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2011


Káva a legendy o ní

19. září 2011 v 22:21 | Ženy.cz |  Co jsem četla jinde!
Pití kávy v podobě jak ji známe dnes a její celkovou kultivaci zavedli do praxe až jemenští Arabové. Kolébkou kávy je však Etiopie, konkrétně východní provincie Kaffa. Dokumenty dokazují, že domorodí obyvatelé již v dávných dobách znali výjimečné účinky kávových zrn a žvýkali je pro povzbuzení těla a duše.
Zmínku o kávě najdeme dokonce i v Bibli, kde se mluví o smíru darem pražených zrn (tj. zrnka kávy), které přinesl izraelský král David.
Káva se rychle rozšířila za hranice Etiopie a Jemenu, zejména do Mekky a postupně do celého arabského světa. Své místo ve společenském životě si našly i první kavárny. Ta úplně první byla otevřena v 16. století v Mekce a jmenovala se "KAVEH KANES". Jelikož islám zakazuje pití alkoholu, stala se káva pro Araby vítanou náhradou při různých příležitostech.
Samotné slovo káva je odvozeno od arabského ekvivalentu qahwah, které Arabové používali i na pojmenování vína a výrazu pro vzrušení. Dnes je základ tohoto slova součástí názvu kávy v téměř všech jazycích (káva, kafe, coffee, caffé,...).
Prvními Evropany, kteří získali živý kávovník, byli Holanďané. Začátkem 17. století přivezli kávové bobule do Nizozemska a pěstovali je ve sklenících. Během následujících let se nizozemské kolonie (dnešní Indonésie) staly hlavními dodavateli kávy do Evropy.
Postoj Evropy ke kávě byl však rozpačitý. Zatímco v počátcích byla káva prodávaná v lékárnách jako lék, později se dostala pod palbu kritiky pro svůj "arabský" původ. Pití kávy bylo považováno za muslimský zvyk a Vatikán ji prohlásil za "ďábelský nápoj". V Londýně dokonce vznikla "Ženská petice proti kávě", v níž ženy tvrdily, že káva způsobuje u jejich mužů neplodnost.
Pronikavá vůně a chuť kávy nakonec zlomila i Vatikán, který svůj postoj ke kávě změnil. První kavárna v Evropě byla otevřena v první polovině 17. století v Benátkách a milovníci historie si v ní mohou posedět u šálku kávy i dnes. Další kavárny byly otevřeny v Londýně v roce 1652 a v Paříži v roce 1686.
I největší pojišťovna na světě Lloyd's v Londýně vděčí za svůj vznik kávě. V počátcích totiž fungovala jako kavárna, kde Edward Lloyd v roce 1688 pojišťoval lodě pro zákazníky.
19. století označilo kávu za luxusní pochutinu. Ještě začátkem 20. století byla káva vnímána jako symbol luxusu a vyšší úrovně. Sloužila jako prostředek společenských a obchodních setkání. Kavárny byly přepychově zařízené a měly své stálé zákazníky zejména z vyšších kruhů.
Druhá světová válka a následný rozmach obchodu s kávou všechno změnily. Káva se dostala do spotřebitelských balení a stala se všeobecně dostupnou pochutinou. Vychutnávání kávy se přemístilo z luxusních kaváren do domácností.


Už sem nepatřím! - III.

18. září 2011 v 22:36 | já |  Moje povídání
Včerejší objev v matčině psacím stole mě vyvedl naprosto z míry, pomyslela si Hanka a převrátila se v posteli. Celou noc se jí špatně spalo, hlavou jí neustále běžel jakýsi dávno viděný válečný film. V něm z malého nádraží, kdesi v horách odjíždí vlak, plný dětí mávajících z oken. Viděla se mezi nimi a marně hledala na peroně mámu. Nebyla tam ona ani táta, jenom sousedka s velkým vlčákem se potměšile usmívala, jakoby ji těšilo, že Hanka odjíždí! Brečela do polštáře a bylo jí hrozně líto, že matku neviděla a už nikdy neuvidí.
Asi se už nedozví, kam ten vlak odjížděl a kam ji vlastně vezl, zda na konci čekalo něco pěkného nebo zlo? Neustále měla před očima obrázek usmívajících se, šťastných děvčat - Helgy a Štefky! Jaký vlastně byl jejich život v té zlé době? A kdo teda vlastně byla, její předci byli Češi nebo Němci a kam se poděl onen Rudi, kam vlastně Šteffi zmizela a proč tady v Čechách nechala malou Marušku, kouzelného andílka s blond vlásky!
Bezvýsledně se probírala matčinými doklady, které uklízela, pečlivě se probírala krabičkou se starými fotkami, nikde ani zmínka o nějakém příbuzenstvu jinde než tady v Čechách. Ani táta a jeho bratr Pavel neměli o minulosti matky žádné jiné povědomí.
V televizi právě začínal nějaký starý film, když ji to napadlo! Napíše do pořadu Pošta pro tebe, zda by nemohli vyhledat někoho z matčina příbuzenstva. Ano, to bude nejschůdnější řešení. Když pak rodině oznámila svoje rozhodnutí, nečekala na žádnou radostnou odezvu z jejich strany, věděla, že otec moc rád nebude, kdo by se taky těšil na nějaké dávné tajemství své vlastní ženy, že?
Trvalo to nějakou dobu, než dopis dala do hromady. Nejvíce ji dalo práce najít v dokladech bydliště rodičů a nějaké další zmínky o Šteffi. Když svou žádost odesílala, přála si nejdříve, aby jí odepsali, že takové věci nedělají, v cizině nepátrají a její dopis do pořadu nezařadí. Pak se opět projevila její zvědavost a chtěla co nejdříve odpověď.
Těšila se na ni několik dnů, po týdnu se dočkala odpovědi. Příběh je zaujal, budou se snažit udělat pro nalezení příbuzenstva, co bude v jejich silách. Teď tedy nezbyde než čekat!

Amygdala

17. září 2011 v 22:34 | Očima Cyrila Höschla“. Reflex 49/2006 |  Zaujalo mě
Co je to amygdala? Slyšeli jste někdy tohle slovo?
Četla jsem, že je to něco jako vnitřní autopilot, který dokáže v určitých krizových situacích dostat člověka do absolutní synchronizace s okolním světem; jako příklad byly uváděny pády letadel či autonehody. Lidé, kteří dokázali díky své amygdale zesynchronizovat své tělo s okolní situací /tj. s havárií svého letadla/, přežili.
Podle prof. MUDr. Cyrila Höschla se jedná o mozkové jádro (shluk těl nervových buněk), které patří k tzv. limbickému systému. Informace, které dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím hmatu (dotyky) a čichu (pachy), jdou nejprve do amygdaly. Ty, které přicházejí zrakem (vizuální) či sluchem (auditorní), jsou nejprve zpracovány v jádře, kterému se říká talamus, a které funguje jako vrátnice nebo lépe poštovna (v počítačové hantýrce rozdělovač - "hub"). Odtud jsou adresovány do mozkové kůry (kde dochází k sémantickému zpracování a uvědomění), a do amygdaly. Amygdala je vlastní emoční jádro mozku. Je branou ohrožení a vyrábí strach. Informace procházející amygdalou zde obdrží jakousi emoční nálepku a spolu s ní jsou uloženy v hipokampu (v paměti). To umožňuje jejich správnější využití v další situaci, kde se "v boji o přežití" vybaví i s příslušným emočním znaménkem. (Má opravdu smysl se bát? Je situace vskutku ohrožující?). Amygdala také spouští strachovou reakci, která usnadňuje zvládnutí, popř. únik z nebezpečné situace. Stimuluje například jádro zvané nucleus coeruleus, které pak spustí "adrenalinovou" reakci: rozšíření zornic, zrychlení tepu, zvýšení krevního tlaku aj. Další zajímavá funkce amygdaly je projekce emočních stavů. Jedna pacientka, která má zničenou amygdalu, byla požádána, aby popsala emoce lidí, jejichž obličeje jí ukázali na fotografii. Poznala všechny kromě strachu! Já bych amygdalu sice nenazýval autopilotem, protože to jaksi implikuje i automatickou orientaci v čase a prostoru, ale něco na tom přirovnání je. Amygdala nám usnadňuje přežití ještě před tím, než si uvědomíme o co vlastně jde.

Jak se z antického koně stal středověký drak

16. září 2011 v 21:39 | Jurgit Baltrušaitis, Fantastický středověk, Jitro 2008 |  Co jsem četla jinde!
Ve středověku měli lidé k dispozici antické mince, které vesměs již prošly dlouhým obdobím otěru. Například určité části postavy koně na antických mincích se smazaly, výsledkem pak byl obraz koně se vzdálenýma předníma nohama.
Středověké výtvarné umění přímo překypuje fantastickými motivy. Výzdoba gotických katedrál je plná fantastických bytostí, totéž platí pro obrazy (a to nemusí zdaleka jít o Hieronyma Bosche). Zdrojem těchto motivů je často muslimský svět, eventuálně antické encyklopedie. Zajímavé je, že příčina vzniku řady motivů je prostě poškození původního díla. Když bylo ve středověku kopírováno, výsledkem byly různé obludy.
Typické je to především u antických mincí. Ve středověku měli lidé k dispozici mince, které vesměs již prošly dlouhým obdobím otěru. Například určité části postavy koně na antických mincích se smazaly, výsledkem pak byl obraz koně se vzdálenýma předníma nohama, které se nakonec zcela osamostatnily a zmizely. Nakonec se tak zrodilo zvláštní zvíře, s oblibou používané na středověkých mincích francouzských a v anglosaském prostředí - spíše než koně připomíná draka (hlavně když minci pootočíme do vertikálního směru). Evropou se takto šířil i motiv dvounohého psa (či snad vlka? - vlci na antických mincích byli opět oblíbeným motivem), kde podobou souvislost ovšem spíše předpokládáme, než že bychom měli přímo k dispozici jednotlivá stadia deformace původního zobrazení.
Původní antické mince se přitom vesměs nepoužívaly ve středověku jako platidlo, ale jako umělecký artefakt. Zdobil se jimi nábytek, šaty (například šaškovské rolničky), koňské postroje. Vyobrazení na mincích zpětně vyvolávalo představu o reálné existenci podobných příšer a mělo mít podobně jako drahé kameny také různé magické, zejména ochranné účinky. I slovo medaile původně znamenalo starou minci pověšenou na krku.

sasko-sirokygrosfreiberg1.jpg

jever-tanne-duren-stuberbl2.jpg

Nad námi zavládlo ticho

15. září 2011 v 14:32 | já |  Moje psaní
Náměstí umlklo, jen hořící světýlka kolem kašny plápolají do noci. Na zábradlí vlají červenomodrobílé šály, šátky a dresy se jmény hrdinů, kteří tady byli víc jako týden oslavováni a vzpomínáni. Na pódiu visí podobizny mající v plápolajícím osvětlení nádech karikatur, jakoby se na nás tam z věčnosti dívali trošku poťouchle a s otázkou na rtech! No, to jsme zvědavi, kdo si za rok, či dva ještě vzpomene na nás? Nedopadneme stejně jako všichni dávní hrdinové, zapomenuti a vybíleni z historie?
Dav se rozešel do tepla svých domovů, ke svým dětem, manželkám, rodičům, aby se u chutné večeře a blikající obrazovce podělil se svými nabytými dojmy. S pocitem dobře vykonaného vlastenectví si dá nohy na židli a vezme do rukou orosenou dvanáctku, rukou se zalíbením setře pěnu a zhluboka se napije! Ale, že nás tam bylo, to byla síla!
V ulicích se jenom sem tam objeví bíle napsané Hoši, děkujem!, ve skupince mladíků je ještě skloňováno jméno jednoho z těch tří, ale vášeň pomalu utichá. Tři synové, milenci, tátové a manželé, se v hukotu národní hrdosti, v záplavě svíček a přes hromadu plyšáků tiše odebrali tam, odkud není návratu.
Jejich kamarádi odložili černé oblečení a obuli si bruslé, krouží dál po ledové ploše a myslí na další dny a týdny, kdy se budou muset obejít bez těch tří.
Nejsem cynik, chápu bolest druhých, ale nedokážu pochopit bolest jednostrannou a "promiňte mi" vynucenou davem a šílenstvím tisku. V době, kdy část národa prolévala slzy pro své hrdiny, prožívali jiní smrt nevinných dětí, jejichž životy ukončila ruka jejich matky, tehdy, kdy někteří jenom ze zvědavosti prostáli hodiny u oltářů hrdinů ledového světa, umíralo na našich silnicích další množství lidí. Na ty nám jaksi nezbyl čas, ti se ničím nezapsali do historie, tudíž nemají nárok? Stejně jako Blaničtí rytíři jsou nám hrdinové potřební, jenom když je národu ouvej? Nemůžeme si svých hrdinů vážit více za života, ocenit je potleskem, pochvalou nebo jenom uznalým pokýváním hlavou? Proč známe jenom dva extrémy, pláč a tanec nad hroby, nebo frenetický křik a poskakování při získání titulu?
Mezi tím neznáme nic?

Učitel k žákům ......

14. září 2011 v 23:17 Anekdoty
Do bordelu vejde chlap, na obojku velkou skvrnitou dogu. Vyhledá madam: "Chci tu nejvychrtlejší dívku."
"Ale pane, máme tady mnoho krásných dívek!"
"Ne, chci tu nejvychrtlejší."
"Dobře, počkejte na pokoji."
Po chvíli přivede madam neuvěřitelně vychrtlou dívku. Chlápek jí říká: "Mohla by ses svléknout a postavit na všechny čtyři?"
"A mohla by ses taky prohnout v pase a vystrčit zadek?"
Dívka tak učiní a čeká, co ten chlap hodlá dělat. Chlap chytne psa, nakloní se k němu a zařve mu do ucha: "Tak se podívej, takhle budeš vypadat, když nebudeš žrát."

Učitel k žákům ve druhé třídě: "Kdo jsou lidé, kteří si berou věci, i když jim nepatří?"
Děti nechápou.
"Tak například: Co bych byl, Pepíčku, kdybych teď sáhl takhle do tvé kapsy a vytáhl 50 korun?"
"Kouzelník, pane učiteli."

Paní v autosalonu, když se konečně zpola nacpe do malého japonského sedanu: "Pane Holoubek, vždyť jsem vám říkala, že se do toho auta nevejdu!"
"Ale vejdete, určitě ano," snaží se za každou cenu prodat vůz autoprodejce.
"Tak dobře, vejdu se tam," připustí otylá dáma, "ale pak už se tam nevejde nikdo jiný!"

Takoví byli!

13. září 2011 v 22:37 Fotografie
Zimní radovánky z počátku minulého století.

Naši dědečkové a babičky také hráli tenis!
Ve staré škole.


Už sem nepatřím! - II.

12. září 2011 v 22:54 | já |  Moje povídání
Maruš seděla u stolu a pustila se do prohlížení věcí, které zásuvka obsahovala. Byly to samé úřední dokumenty, dosvědčující árijský původ prarodičů z obou stran, rodičů i jejich sourozenců. Jména, která se na nich vyskytovala, jí připadala naprosto cizí, neznámá. Prohlížela si je stále znovu a znovu a nebyla z nich nikterak moudrá. O svých rodičích věděla, že jsou rodáci z Bíliny a znala i jejich datum narození. Proč se však mezi jmény objevovala jména německá, jako Rudi, Helga a Steffi, jí nebylo jasné, Vždyť jsou přece z Čech? Rychle vysypala další obálku, v níž byla nějaká vysvědčení, rodné listy a ještě nějaké papíry se spoustou razítek. Tady je mámin rodný list, jenž důvěrně zná, jména rodičů odpovídají stejně jako datum narození. Na dalším se opakují jména prarodičů, ale je jiné jméno dítětě - Šteffi, datum narození je stejné. Maruš zůstala sedět s papírem v ruce! Že je máma z dvojčat, jí nikdy nikdo neřekl a o sestře také nikdy nemluvili. Zarazil ji také další list s ručně psaným textem - "Sestřičko, postarej se o ni a měj se dobře! Šteffka". Další papíry nebyly zajímavé, až na černobílou pohlednici s velkou barevnou známkou z Německa. Kostrbatým písmem popsaná celá strana, špatně čitelná, opět s podpisem Šteffi.
Záhada! Hanka cítila, jak jí vlhnou ruce a na zádech ji vyvstávají krůpěje potu. Úplně se vžila do malé Marušky a představovala si ji, jak tam sedí a s očima vytřeštěnýma hledí na papíry. Pohodlně si sedla a četla dál mamčinu zpověď.
Jako ve snu se probírala dalšími složkami, v hlavě jí hučelo a myšlenky pelášily jako splašené. Marie nechápala, ale přesto pokračovala v prohlížení. Poslední vytáhla kapesní kalendář z roku 1944, otočila několik hustě popsaných stran a dala se do čtení.
14.dubna - Už je to na Štefce hodně vidět, říkáme jí doma kulička.
23. dubna - Dneska odjela Kulička i s Rudim k jeho rodičům. Brzo se to narodí a ona se musí vrátit do Reichu. Celou dobu se všichni tváří, že se něco stane a ona zůstane, ale Rudi ji přemlouvá, aby jela s ním.
19. května - Rudi odjel a Šteffi nechal u nás. Do porodu zbývají tři neděle. Jak já jí závidím!!! Doktor mi řekl, že já děti mít nebudu, mám prý po opakovaných zánětech neprůchodné ty trubice!
28. května - Přišel dopis od Rudiho, má pro Šteffi všechno připraveno u rodičů, pokojík i věci pro miminko! Kruci, musela se zamilovat zrovna do Němce!!!
18. června - Tak už je na světě! Maruška! Krásná panenka s blond vlásky, vážila 2 kg 98 g a dlouhá je po tátovi 47 cm. Huláká celý den, stále se dožaduje pití. Všichni jsme z ní pryč.
Následuje několik vytržených a prázdných listů, a dál už není nic. Komu se teda vlastně narodila a kdo byla její matka, přemýšlela horečnatě Marie? Nic z toho, co právě četla, nezná, ale dá se z toho poskládat dokonalý obraz. Pomalu začala chápat a uvědomovala si tu skutečnost, že své rodiče vlastně vůbec nezná!

Hana se zahleděla do zdi a nebyla schopna pochopit, co se vlastně dozvěděla. Byla to Hančina máma, kdo se narodil 17. června roku 1943, ale v rodném listě má místo Helgy a Karla napsaná jména - Šteffi a Rudolf. Proč asi?
Cítila, jak se jí z očí hrnou slzy a cloumá s ní zlost. Máma je pryč a už jí nikdy nevysvětlí všechny okolnosti, proč vyrůstala tady a ne v Německu se svými rodiči.
Proč jenom udělala tutéž chybu, jako Maruška a překročila zákaz! Mohla klidně dál žít svůj dosavadní život s otcem a sestrou, sice bez mámy, ale klidně! Teď jí to nedá a jak se zná, bude určitě chtít znát pravdu a bude dál pátrat.

R.I.P. - 11.09.2001

11. září 2011 v 22:57 | já |  Váže se k dnešnímu datu
Kolikrát už jsem tyhle záběry viděla a vždycky na mě sáhne smrt! Byli jsme tak daleko od nešťastníků, kteří byli v oněch dvojčatech a přitom jsme až u nás cítili, že se něco mění k horšímu. Od té doby bylo podobných útoků a neštěstí ve světě nepočítaně. Ubližujeme si navzájem a přitom stačí jedno nebo dvě zemětřesení a velké vlny, které nás dokáží zničit , efektivněji a daleko rychleji.
Jsme však zřejmě nepoučitelní a podle všeho není nám pomoci!


Soubor:September 11 Photo Montage.jpg