Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2011


ZOO a zámek Zlín - Lešná

29. září 2011 v 11:07 | fb |  Zaujalo mě
Pokud máte v plánu zamířit v neděli 9. října do ZOO Zlín, můžete si Váš výlet zpestřit zajímavým sportovním kláním. Společně se svými přáteli či rodinnými příslušníky si totiž můžete zahrát tradiční francouzskou hru petanque.
V 1. ročníku turnaje nazvaném "Petanque mezi zvířaty" se utká 40 trojčlenných družstev. Pro účast je nezbytné vyplnění přihlášky a její odeslání na uvedenou e-mailovou adresu. Věk hráčů, ani složení týmu není nijak omezen. Čím dříve se přihlásíte, tím máte větší šanci si zahrát, neboť hrát bude pouze prvních 40 přihlášených.
Turnaj odstartuje ve 13 hodin a všichni hráči budou mít 9. října vstup do zlínské zoo zdarma. Vítězný tým obdrží tři roční permanentky do zoo.
Přihlášku si můžete stáhnout zde: http://www.zoozlin.eu/cz/aktualita/425-petanque-mezi-zviraty.html

Turistický oddíl Pawnee

28. září 2011 v 23:28 | já a E. Mikešková |  Co se mi líbí
Zámecká zeď není vysoká a do příkopu pod ní je docela dobře vidět. Šla jsem kolem a uviděla v něm indiánská teepee
stan severoamerických prérijních Indiánů, kostra ze 3 - 4 kůlů a 20 i více tyčí byla pokryta bizoními kůžemi (15 - 20 podle velikostí a účelu teepee), od 2. poloviny 19. století se užívala plachtovina. Na vrcholu kouřový otvor s chlopní, dole vchod zakrývaný kůží nebo pokrývkou.
Zpočátku jsem si myslela, že mě šálí zrak, pak jsem si všimla velikého plakátu oznamujícího Oslavy 25.výročí založení turistického oddílu Pawnee. Každý kdo měl na nohou pohorky, v ruce ešus a pod hlavou spacák, ví, o čem je řeč. Mít kolem sebe partu stejných nadšenců je jedna velká výhra. Taková se podařila bystřickému turistickému oddílu Pawnee, který funguje bez přestávky dvacet pět let. Současní i bývalí členové, zkrátka všichni, kteří se kdy motali kolem oddílu, přišli oslavit výročí potlachem v zámku.
"Vedl jsem jiskřičky, malé pionýry, při Základní škole Bratrství. Chtěl jsem, abychom nebyli tak masoví, abychom se odlišili. Já jsem sice oddíl založil, ale nebýt Zdeňka, který pokračoval, už by asi Pawníci nebyli," řekl jeden ze zakládajících členů.
Činnost tohoto oddílu je chvályhodná, výpravy do světa fantazie, bojovky i zahraniční expedice a především nezapomenutelné tábory stmelily přátelství těch, kteří si říkají podle indiánského kmene.
Póníové bývají obecně klasifikováni jako kultura plání, přestože se svým způsobem života odlišovali od ostatních prérijních kmenů, Byl to usedlý zemědělský kmen, jehož příslušníci sídlili v poměrně velkých vesnicích tvořených hliněnými obydlími. Pěstovali kukuřici, fazole, dýně a tykve. Po příchodu koně do oblasti Velkých planin sice přejali některé prvky loveckého způsobu života, zemědělství však nadále zůstalo hlavním zdrojem jejich obživy, přestože se z nich stali vynikající lovci.



Soubor:Pawnee lodge.jpg




Pološero - V péči bílého pláště

27. září 2011 v 23:13 | čt1 |  Zaujalo mě
Každý den se v nemocnicích operuje, tisíce lidí čeká a věří, že jim lékaři pomohou a jejich život se vrátí do normálu. Ale někdy se lékařský zákrok nemusí povést. A pak místo navrácení zdraví je kvalita dalšího života rovna invaliditě. Bohužel to málokoho zajímá. Nemocnice se snaží zbavit odpovědnosti tím, že se soudí a odškodnění pro poškozeného pacienta je v nedohlednu. Obvykle tito lidé ztrácejí kromě zdraví i výdělečnou činnost a vleklými soudními spory také psychickou rovnováhu.
Pořad České televize, který ukazuje tři případy, kdy v nemocnici došlo k pochybení, znamenající nezvratné poškození zdraví. Mladá žena s následky operace štítné žlázy, má ztížené dýchání, jež ji nedovoluje rychlejší pohyb, nemůže se pořádně nadechnout a kapacita plic jí nedovoluje ani nahlas číst dcerce pohádku.
Paní, jež po operaci kolene dostala hnisavý zánět, který ani vysokospektrá antibiotika nejsou schopna zvládnout, je pohybově limitována a opakované píštěle jí činí život nesnesitelným.
Muž, na němž se podepsala nepovolená studie tím, že oslepl.
Co k tomu dodat! Je to hrozné, zvláště slyším-li, že nemocnice se odmítají přiznat k pochybení na radu pojišťovny. Soudy tak poškozeným nejsou schopny vymoci odškodné, a když se to podaří, je velmi nízké.
Je to věčný boj mezi morálkou, zodpovědností a cinkáním peněz. Státní kasa je prázdná a není nikoho, kdo by v těchto případech pomohl.
Někdy se vážně bojím, aby nikoho z mých blízkých nepotkalo něco podobného.

Psíci do kabelky

26. září 2011 v 22:32 | sebráno po netu |  Co se mi líbí


Jsou mrňaví, možná je přehlédnete, ale dají o sobě znát. Většina z nich byla kdysi chována pro lov krys nebo králíků a uměla se jim postavit. Dnes jsou to ovšem hlavně posteloví mazlíčci.

Belgický griffonek
Společenský psík, který je považován za velmi inteligentního a hravého. Je velmi učenlivý a je schopen se naučit téměř artistickým kouskům. Má poměrně větší hlavu k tělu a pokud si ho chcete vybavit, stačí si vzpomenout na Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude. Tam mu griffonek pěkně zkomplikoval život. O jeho srst musíme pečovat - aspoň jednou týdne kartáčovat a zastřihovat kolem očí. Země původu: Belgie. Hmotnost: 3,5-6 kg.

Fotky: Belgický grifonek (foto, obrázky)




Nejmenší z kapesních psíků dostal jméno po mexické provincii Chihuahua. Ačkoliv je v Česku tolik oblíbený, jeho první exemplář sem byl dovezen až v roce 1971. Je velmi temperamentní a mrštný. Přes svou velikost i udatný. Miluje mazlení, ale při neobratném zacházení se může i rozzuřit. Čivavy jsou krátkosrsté i dlouhosrsté. Je třeba hlavně ošetřovat okolí očí, které často slzí. Země původu: Mexiko. Hmotnost: 1,5-3 kg

Soubor:Can047eue.jpg


Papillon - Pejsek sympaťák, kterého také známe ze středověkých maleb - je to španěl a tedy lovecký pes, který honil zajíce. Rozlišujeme dva druhy podle uší - ten, který je má stojící, je motýl a ten se zavěšenými je můra. Milují pohyb a jsou učenliví. Jsou velmi společenští a majitel by je neměl nechávat dlouho samotné doma. Země původu: Francie. Váha : 2-5kg. Barva: Jakákoliv na bílém základu.

Fotky: Papilon (foto, obrázky)



Už podle názvu je jasné, že má český původ, ale jeho obliba se znovu objevila až od roku 1980. Je znám i jinde v Evropě. Krysařík se jmenuje podle toho, že v minulosti byl využíván k lovení krys. K jeho funkci deraztizátory mu pomohl skvělý čich. Je to milý společník, ale někdy díky špatné výchově může být uštěkaný. Země původu: Česko Váha: do 2,6 kg. Barva: černá a hnědá s pálením.




Snad nejoblíbenější malé plemeno u nás nemá právě nejelegantnější původ. V 11. století bylo prý v Anglii chováno chudinou k lovu krys a potkanů. V té době totiž chudina nesměla chovat velké lovecké psy, aby neplenila šlechtě lesy. Yorkšír byl malý ale robustní a uměl se krysám postavit. Dnes je to čistě společenské plemeno známé svou oddaností pánovi. K ostatním lidem se ale chová ostražitě. Je třeba pečovat o jeho srst a denně ji kartáčovat. Země původu: Velká Británie. Váha:kolem 3 kg. Barva: Černá se světlým pálením.





Boo je označován za nejroztomilejšího psa na světě. Možná vypadá komicky, ale to mu nebrání v tom, aby si získal srdce miliónů fanoušků. Dokonce už má i svou vlastní knihu a jeho slávu mu může závidět nejedna světová hvězda.

Podivné noční zvuky

25. září 2011 v 23:50 | já |  Moje psaní
S velkým bzučením se pohybovala po okenní tabuli vosa. Dělalo to takový rámus, že mě to probudilo z prvního spánku.
Celá znechucená jsem nezvaného hosta vyhnala z pokoje a přivřela okno. Do zásuvky jsem rychle strčila odpuzovač a vlezla nazpět do ještě teplounké postele. Chvíli jsem se převracela a snažila se na nic nemyslet. Ale nepodařilo se mi to, protože jsem protivnou vosu uslyšela opět. Snažila se vlétnout dovnitř, ale naštěstí působil odpuzovač.
Ten jsem jednou potřebovala a nikde nebyl k mání. Byla jsem na noční a byla krásná letní, podotýkám horká noc. Práci na sesterně jsem měla dodělanou a pohled na hodinky mě donutil jít prohlédnout pokoje, dát napít ležákům a rozdat noční dávku léků a injekcí. Procházela jsem jeden pokoj za druhým, tu jsem dolila do skleniček na stolečku vodu, tam jsem otevřela víc okno, aby do pokoje mohl proudit chladnější noční vzduch. Pokojů jsme měli celkem 14 a v nich přes třicet pacientů, proto jsem se ošetřovnu vrátila po delší době. Cestou od posledního pokoje jsem na chodbě zhasla světla a zapnula tzv. bludičky - orientační noční svítilny.
Uvařila jsem si kávu, vzala do ruky jakýsi časopis a pohodlně se usadila u dokořán otevřeného okna. Z venku trochu pofukoval chladnější vzduch a bylo to docela příjemné. Všude bylo ticho, pacienti nerušeně oddychovali a já se těšila na klidnou službu. Někde v nemocničním parku zakřičel ze spaní jakýsi pták, dole bouchly dveře od odjíždějící sanitky a pak se opět rozhostilo ticho. Jak opojná noc, pomyslela jsem si, když jsem to poprvé uslyšela! Jakoby drobounké krůčky kdesi po chodbě. Odložila jsem hrníček se zbytkem kávy a zvedla se ze židle. Zvuk se ozval opět, a tentokrát z druhé strany. Opatrně jsem nahlídla do chodby, nikde nikdo! Pustá chodba se zelenkavými okénky nouzového osvětlení vypadala jako z fantastického filmu. Zaposlouchala jsem se do podivných zvuků a vydala se po jejich stopě. Nejdřív se zdálo, že se ozývají odněkud od stropu, když jsem udělala pár kroků napravo, slyšela jsem je slaběji, vrátila jsem se a ony ztichly. Vypadalo to, jakoby vyčkávaly až se vzdálím, a ozvaly se zase. Trvalo nějakou chvíli, než jsem došla na místo, kde byl zvuk, či spíše podivný šramot nejsilnější. Kupodivu se ozýval právě z jednoho zelenkavého obdélníčku, přičapla jsem k němu a na krycí desce z krastenového skla jsem zahlédla nějaký pohyb. Uvnitř něco šmejdilo po skle a nemohlo ven, hemžilo se to tam a vydávalo stále větší a větší bzukot. Najednou jsem pochopila oč se jedná. To uličnice vosy, hledající vhodné místo ke stavbě hnízda, vlezly dovnitř a celý den klidně pracovaly, škvírkou dovnitř, škvírkou ven. Nikdo je nerušil, nikdo si toho nevšiml. Až moje rozsvícení nočního světla způsobilo, že se vzduch uvnitř začal ohřívat a vosy se snažily uniknout. Světlo je natolik omámilo, že nebyly schopné onu škvírku najít. Nemám tento černožlutě pruhovaný národ ráda, ale nedalo mi to, nechtěje je tam nechat uvařit, šla jsem noční světlo vypnout. Chodba se ponořila do naprosté tmy, v níž zářily jenom orientační tabule ukazující k nouzovému východu. Po chvíli šramot utichl a já v chladnoucím vzduchu ucítila chvění několika křídel, která odnesla svoje majitelky oknem ven.
Zase bylo ticho a klid! Na další svou noční jsem si vzala z domu odpuzovač, který zabránil nevítaným návštěvám nočních tvorečků. No a ty nepatrné škvírečky jsme nechaly u všech světýlek utěsnit, aby se už nic podobného nestalo. Nevěřili by jste, jak velké vosí hnízdo tam údržbář druhý den našel. Stačilo málo a dovnitř by se se vší parádou nastěhovala madam vosí královna, aby zde založila nový rod!

Ticho!!!

24. září 2011 v 22:22 | já |  Moje psaní
Ticho - které léčí
Ticho - které bolí (když se s vámi nebaví milovaná osoba)
Ticho - které mrazí
Ticho - zdánlivé
Ticho - naprosté
Ticho - vynucené
Ticho - samoty
Ticho - v davu
Ticho - které křičí

Tématem tohoto týdne je ticho. Ale které? To, které vyhledáváme, když jsme na konci svých sil?
Nebo takové, které si vynutí přednášející v učebně?
Ticho rozprostírající se nad krajinou, když všechno ulehne ke spánku, třeba v zimě?
Někdy máme doma ticho nechtěné, ticho, kdy s polovičkou neprohodíme ani slovo a tvrdohlavě čekáme, až promluví ten druhý? Takové ticho nemám ráda.
Pak je také ticho, které nastane v bytě, když se zastaví hodiny. Dojde baterie a nastane naprosté ticho, jako by se s hodinami zastavil i čas.
Někdy se také slovo ticho používá ve spojení například - tichá voda břehy mele. Takový člověk je pro své okolí nezajímavý, dokud se neprojeví.
Bolí-li vás hlava, např. při migréně, hledáte spásné ticho, které vám uleví od bolesti. Tehdy vás opravdu dokáže ticho vyléčit!

Raději se směju!

23. září 2011 v 23:19 | facebook |  Fotografie







Žena rovná mužům

22. září 2011 v 23:08 | Vincenc Streit |  Co jsem četla jinde!
Životní příběh vídeňské Rosy Hofové, která se ve svých 18 letech provdala za 36letého českého lékaře, kartografa a etnografa - více však v té době již známého cestovatele.
Poznali se v době, kdy její budoucí manžel hledal ve Vídni vhodné prostory pro umístění svých afrických sbírek, posléze uspořádaných v Prátru ve výstavním pavilónu vídeňské Rotundy, kde se konaly také dvě první výstavy o afrických cestách, a sice v roce 1891 a 1892.
Musela být velmi statečná, schopná řešit rychle a odvážně mnoho svízelných a kritických situací, byla přitom vybavena přirozenou inteligencí, úžasnou šikovností a navíc ženským půvabným vzhledem.
Účast na velké africké výpravě v letech 1883 (tehdy se za Emila Holuba rovněž provdala) poznamenala její život až do jeho konce.
Ač měla pět sourozenců, sama nikdy nemohla prožít mateřství a svou daň zaplatila v podobě ztráty osobního rodinného života. Vyměnila tak Afriku a všechna s ní spojená dobrodružství, jakož i následnou popularizační a osvětově výchovnou činnost tak, jak to učinilo již mnoho manželek slavných lidí a osobností vědy.
Bylo jí 37 let, kdy její manžel zemřel - čili přežila ho plných 54 let.



jmenem rosa afrikou

Babybox

21. září 2011 v 22:42 | Wikipedie |  Zaujalo mě
Babybox je novodobé označení pro místo, kam mohou matky anonymně odložit své zpravidla novorozené dítě. Jde o speciálně vybavenou schránku většinou v blízkosti zdravotnického zařízení. O dítě se bezprostředně postará zdravotnický personál a pokud se o něj rodiče již nepřihlásí, bývá nabídnuto k adopci.
Tento způsob odkládání dítěte je sice na hraně či spíše za hranicí zákona, nicméně v některých zemích je tolerován jako přijatelnější varianta oproti případům, kdy bezradné matky své děti odkládají na méně příhodných místech nebo dokonce zabíjejí; záchrana života dítěte se považuje za vyšší právo než například právo být vychováván vlastními rodiči a znát svůj původ.
Odkládání dítěte, které matka nedokázala uživit, například na fortně kláštera, bylo obvyklé i v některých obdobích a místech ve středověku.
Nemyslela bych si ale nikdy, že babybox je starý vynález. V jednom italském ženském klášteře byla vytvořena speciální otáčivá schránka už v roce 1190 v Římě a vytvořil jej tehdejší papež Inocenc III. To se ani nechce věřit, že?
Tento papež musel být velmi prozíravý a uvědomil si, že je lepší každé zachráněné dítě, které jednou bude třeba vojákem, nebo schopným rybářem, kovářem nebo tiskařem apod. Stát z něj tak bude mít užitek daleko větší, než z dětí, které matky v zoufalství někam odložily a ony zemřely.