Letní vánek si pohrával se zrajícím obilím a nad ním se vznášelo několik motýlů. Třepotavě přelétali z bílého máku na modrou hlavičku chrpy, pak zase na červený mák vlčí a já měla pocit, že tančí nějaký tanec. Někde při zemi se ozývaly cvrččí housličky a vysoko na obloze zpíval skřivan.
Procházela jsem mezi polem a silnicí, po níž zrovna nic nejelo, a najednou jsem měla pocit, že jsem někde v minulosti.
Z pole bylo slyšet hlasy a jednotný zvuk svištícího ostří několika kos. Pravidelné zvuky byly přerušované povely a od lesa se nesly tóny písní. Kolem se mihl zajíc a zmizel v obilí. Pod divokou trnkou leželo batole a hrálo si s malým štěnětem. Jeho matka pracovala na poli a jedním okem své dítě pozorovala. Chvíli se zastavila, opřela se o hrábě, jimiž odebírala posečené obilí, zpocené čelo utřela do lemu dlouhých plátěných šatů a pak poodběhla za plačícím děckem, sedla k němu, rozepjala si několik knoflíčků na blůze a dítěti nabídla svůj prs. Až k cestě jsem slyšela jeho polykání a matčino konejšení. Krásný pohled, jako od starých mistrů.
Ze snění mě probudilo zatroubení auta, které prudce zabrzdilo a jeho řidič, můj dobrý známý, mi nabídl odvoz. Cesta do vsi, kam jsem měla namířeno, byla ještě dlouhá, proto jsem nabídku přijala. Nasedla jsem a jen tak lehce pootočila hlavu směrem, kde jsem tušila pole. Z obilí se vznášel oblak prachu a jeden za druhým se po poli sunul kombajn, sklízející úrodu.
Auto míjelo zlátnoucí pole a já marně hledala modře zářící chrpy a vlčí máky! Že by se mi to opravdu jenom zdálo?
Kdoví!
Svou návštěvní činnost jsem ukončila za několik hodin, a tak tak jsem stihla autobus k vlaku. Opět jsme projížděli stejnou cestou a pole bylo posečené! Všechny tři kombajny se právě chystaly k odjezdu a na poli zůstávalo jenom strniště. Smutná připomínka mizejícího léta a nastupujícího podzimu.

Na chviličku, jsem myslela, že to nebyla jen tvá představa, ale skutečnost. Lidé se za starých časů hrozně nadřeli, ale tys to tak krásně popsala, že se mi za těmi časy zastesklo.